Znamení

Úvod: pojmy a terminologie

Ve SZ-ě za massébá [*Sloup. Gn 28,18; 31,45 a j.], sijjún [Jr 31,21; Ez 39; 15], zikkárón [Iz 57,8] jako z. pamětné, za massébet [Gn 35,20], sárébet [= jizva Lv 13,23], ka‘aka‘ [Lv 19,28 z. vyryté na těle], tav [= písmeno t Ez 9,6]. Ve smyslu „stopa“ za sloveso s-r-k [= křižovati cesty, sem a tam blouditi Jr 2,23]. V 1Kr 20,33 doplněk Kral. V NZ-ě za sfragis [= pečeť, nápis na pečeti 2Tm 2,19], endeixis [F 1,28], charagma [z. vyryté, vypálené Zj 13,16 a j.].

Hebr. ‘ôt a s ním paralelně až synonymně se vyskytující môfét [sr. 1Kr 13,3,5] jsou nábožensky a theologicky nejdůležitější. Kral. je také překládají výrazy div a *zázrak. LXX stereotypně sémeion a teras, při čemž sémeion jako české z. zahrnuje širší okruh pojmů než techničtější ‘ôt. Překládá se jím i hebr. nés [Kral. korouhev Iz 18,3; plachta(?) Iz 33,23], sijjún [Kral. z. pamětné Jr 31,21]. Etymologie obou hebr. termínů je nejistá a odlišení nesnadné. Zdá se však, že ‘ôt, jímž může být označeno cokoliv [věc, slovo, osoba; událost], vyzdvihuje smysl a význam jevů jako zjevujících z., kdežto môfét upozorňuje víc na jejich zvláštnost, podivuhodnost až i zázračnost. V řečtině je to jasnější. Sémeion svým obsáhlým užitím profánním [náhrobek, stopa, značka, důkaz a pod.] vyzdvihuje ono „znamenání“ věcí [sémainein], kdežto teras zůstává technickým termínem pro prodigia [viz níže!]. Proto často se vyskytující spojení termínů [Kral. : z. a divy Dn 6,27; z. a zázraky Dt 6,22; divy a zázraky Mt 24,24] neoznačuje dvě řady odlišných jevů, nýbrž dvě různé stránky jednoho druhu jevů: jejich smysl a význam [sémeion] a jejich odlišnost od přirozeného běhu věcí [teras].

Z. nejsou typicky bibl. zjevem, neboť se hojně vyskytují v okolním světě. Božstvo nemluví k člověku přímo. Lidé musí pátrat po jeho vůli [divinatio]. Dostává se jim z. [z letu ptáků a šípů, z polohy vnitřností, ve snách, v losech a j.], jež nemají smysl v sobě, nýbrž mimo sebe. Není-li smysl z. předem stanoven, je třeba výkladu povolané osoby. Vedle těchto vyžádaných z. [omina impetrata] jsou z. daná [oblata], kdy božstvo nepožádáno zasahuje do přirozeného běhu věcí tajuplným způsobem a tak svou vůli lidem naznačuje [omina, prodigia]. Zatmění slunce, pád stromu, náhlý zvuk, zrůdy a j. jsou z., která musí být vyložena, jsou-li příznivá či varovná.

Ať s našeho hlediska přirozené či přirozeně vysvětlitelné nebo zázračné, je pro antického člověka každé z. projevem božského zjevení, poukazem na ozvu či přítomnost božského světa. S hlediska božského je tedy každé z. „přirozené“, z lidského pak všechna podivuhodná, „zázračná“ [*Zázrak]. Zázračnost není nutnou charakteristikou z.; určuje jej nanejvýš kvantitativně [veliké z.].

1. Starý zákon

V okolním světě lze těžko rozlišit mezi hledáním z. a čarováním či magií [úsilím člověka působit na božstvo]. Konkrétní z. se tu stávají samoúčelnými předměty kultu [amulety, symboly božstev, modly]. V SZ je z. spjato se zjevením Hospodinovým služebně a vždy v těsné jednotě se zjevujícím slovem, které často mnohoznačnému z. dává jeho pravý smysl, jedno, zda se děje před z. nebo po něm. Je-li vše určeno Božím zákonem, není v Písmě místa pro prodigia, i když je lidové náboženství asi znalo.

Vedle oddílů, kde je vyznačeno, že jde o ‘ôt, jsou takové, kde je jev popsán, a jeho funkce jako z. vyplývá ze situace [Gn 24,14; 1Kr 18,36]. Jinde se již dnes těžko poznává, že jde o divinaci spojenou se z-m [1S 20,20; 2Kr 13,15].

Z. vyjevující Boží vůli v divinačním procesu dokládá 1S 14,10. Výroky Filistinských, které Jonatan předem stanoví, jsou mu z-m Boží vůle. Z-m vyžádaným modlitbou je Eliezerovi výrok Rebeky [Gn 24,14], při čemž její laskavost jest při volbě až druhotná. Poněvadž oba muži jsou nástroji skutků Hospodinových, nejde tu o člověkostředné hledání z. pro rozhodnutí v běžném životě.

V prorockých z-ch, která jsou předvedenými podobenstvími, vystupuje obsah z. do popředí. [Iz 8,1n.18; 20,3 – ‘ôt a môfét paral. Môfét: Ez 4,1 n; 12,6,11; 24,24,27. Bez označení: 1Kr 22,11; Jr 13,1-11; 19,1n; kap. 27-28; Ez 4,4-6,8; 4,9-17; 5,1n. Také 1S 15, 27n; 1Kr 11,29n, kde z. je spoluurčeno lidským zásahem. Sr. Jr 27-28.]. K slovu Hospodinovu chodí Izaiáš nahý a bosý [20,2], Ezechiel vyrývá na cihle Jerusalem a dobývá jej [4,1n]. S lidského hlediska je to bláznovství či dětská hra, s náboženského sympatická magie [provedení věcí v podobenství způsobí jejich uskutečnění]. Teprve slovo Boží [proroctví], které následuje za tímto z-m, je jednoznačně určuje [Iz 20,4; Ez 5,5n]. Tím, že vyvolává otázku po smyslu a významu [= z.], má prorocké jednání na toto slovo upozornit.

Také prorocká z., která jsou předpověděna či dána, mají svůj smysl jedině v souvislosti s prorokovaným slovem, které dotvrzují, ne však mechanicky a bez víry [1S 2,34; 9,1-10,16; 1Kr 13,3.5; 2Kr 19,29; 20,8n; Iz 7,14; 38,7; Jr 44,29]. Tři z., předpověděná Samuelem [1S 10], potvrdí Saulovi, zeje Bůh s ním a že prorocké slovo o království je pravé. Podobně i v 1Kr 13,2n, ač vyplnění proroctví je v daleké budoucnosti. Vždy jde předně o stvrzení řeči Boží. Teprve pak je i o proroku dotvrzeno, že je poslán Hospodinem v pravdě [Jr 28,9]. Proto Bůh sám nabízí z milosti Mojžíšovi z., aby měl jistotu, že ho on poslal [Ex 3,12].

Vedle iniciativy Boží je i lidská žádost o z. [Sd 6,17], aby člověk měl jistotu, že s ním mluví sám Hospodin a že jeho slovo se naplní [6,36nn]. Podobná žádost je i na proroka [2Kr 20,8, sr. Iz 38,7; 2Pa 32,24], aby dotvrdil své [= Boží] slovo. Avšak omlouvání Gedeonovo [Sd 6,39] a odmítnutí Achazovo [Iz 7,12], ač je mu z. nabízeno, ukazuje, že taková žádost není samozřejmá a může být pokoušením Boha. Je-li proto nabídnuté z. v rozporu s Božím slovem [Dt 13,2n], nesmí ho být dbáno. Bůh je i za z-m falešného proroka, poněvadž svůj lid zkouší. SZ ví, že i pohanští proroci a kněží [= čarodějníci] činí z. – čáry [Ex 7,11], avšak Hospodinu se nevyrovnají [Ex 8,18]. On rozptyluje z. lhářů [= pohanských věštců Iz 44,25]. Z. nebeských [Jr 10,2 – úkazy na obloze, astrologie] se lid Boží děsit nemusí.

Funkce některých z. je několikerá. Tak Bůh dává Mojžíšovi z., aby mu lid uvěřil [Ex 4,5. 8.30], aby jimi odpověděl na faraónovu žádost o zázrak [mófét Ex 7,9] a nepřímo aby osvědčila jemu samému [sr. Ex 3,12] pravost Božího zjevení. Také události, jimiž Bůh trestá Egypt, dosvědčují faraónovi slovo Hospodinovo a jsou proto z-mi [Ex 8,23, sr. 4,17]. Současně pro svou neobvyklost jsou označeny jako zázraky [Ex 7,3] a pro svou trestající funkci hrůzami velikými, zkušováními [Dt 4,34], ranami [Ex 11,1] a soudy [Ex 7,4]. Funkci z. podržují, kdykoliv se lidu Božímu obnovují vypravováním [Ex 4,28; 10,2; sr. Dn 3,32n; 6,27], vzpomínkou či modlitbou [Jr 32,20n]. Mají napomínat a povzbuzovat, usměrnit víru v slovo Boží i zaslíbení a poslušnost Božímu přikázání. Proto mohou být i zárukou budoucí pomoci Boží [Dt 7,19]. Rány, jako byly ony egyptské, jsou z-mi na nevěrném Izraeli nejen jako trest, nýbrž jako výstražný poukaz na slovo Boží, které přestoupil. Tu je nejlépe vidět, jak mocné skutky Boží, zázraky, nestaví před otázku jak, nýbrž proč a k čemu, otázku po smyslu a významu [Spolu s mófét: Dt 4,34; 6,22; 11,3; 26,8; 29,3; Nu 14,11,22; Joz 24,17; Ž 78,43; 105,27; 135,9; Neh 9,10].

Nejen rány, nýbrž všechny skutky Boží při vyvedení z Egypta chápe Dt 11,3 jako z. Jejich úzké spětí s osobou Mojžíšovou [Dt 34,11] dovoluje chápat i divy Eliášovy a Elizeovy jako z., ač tak nejsou označeny. Nezdůrazňuje se jimi prorok sám a jeho božská podstata jako v antickém světě u t. zv. „božských lidí“. Tyto divy dosvědčují předně jedinečnost Hospodinovu [1Kr 18,36; 2Kr 5,15] a pravost jeho řeči v ústech proroka [1Kr 17,24]. I když tradice o z-ch rostla, přece právě v dobách úporného zápasu egyptského či bálovského měla z. svůj smysl, byla často poskytována a očekávána. Obsahová stránka nabývá důležitosti. Přinášejíce pomoc v konkrétních situacích, manifestují z. vyvolenému lidu spasení Hospodinovo [Ex 8,22n; 1Kr 17,22n], nepřátelům jsou trestem zjevujícím konečný Boží soud [Ex 11,9,10; 12,12; 2Kr 1,10n; 2,23].

Nejen ve vzpomínce, nýbrž konkrétností některých z. se zpřítomňuje slovo Boží. Přechod je patrný v Ex 13,9; Dt 6,8; 11,18, kdy živé slovo Boží má být z-m „na rukou a na čelech“. V judaismu vzato doslova [*Fylakteria]. Z. vložené na Kaina [Gn 4,15], blíže neurčené, připomíná slovo Hospodinovo, vyjímající Kaina lidské pomstě. Podobným z-m milosrdenství a vynětí ze soudu je z. vyžádané Raab [Joz 2,12]. Dvanáct kamenů [Joz 4,6] je trvalým z-m jiného z., jímž Bůh dokončil vyvedení z Egypta [přechod Jordánu].

Obzvláště v t. zv. kněžských částech Pentateuchu mají takováto z. svou důležitost. Z. v Nu 16,38; 17,10 dobře dokládají původ trvalých z. v událostech, které samy o sobě jsou Bohem daným z-m, jež stvrdí vyvolenost Mojžíšovu a Aronovu [Nu 16,28; 17,5]. Konkrétní předmět, jenž na tuto divinaci [Boží soud] upomíná či jímž se z. událo, má být chován jako trvalé z. v Izraeli. Nebeská tělesa i duha hrají v určování Boží vůle v mimobiblickém světě značnou úlohu. V Gn 1,14 a 9,12n jsou „na z. a rozměření časů“, k určování především kultických údobí, a z-m smlouvy, že lidstvo ji nebude vyhlazeno potopou. Sobota je z-m na věčnost, že Hospodin posvěcuje Izraele [Ex 31,13,17; Ez 20,12]. Jednou Bohem stanovena, mají tato pravidelně se opakující z. jistou samostatnost, zaručují a zpřítomňují Bohem ve smlouvě a řádu danou milost.

Z-m smlouvy potvrzujícím Izraelovu vyvolenost je obřízka [Gn 17,10] a z-m jeho vykoupení a vynětí ze soudu krev beránka na veřejích v den fáze [Ex 12,7,12n]. Protože nemají smysl sama v sobě, nýbrž odkazují na slovo [smlouvu] i skutky Boží a zároveň je potvrzují a zpřítomňují, mají tato z. jasný charakter svátostí.

Řád kolem stánku úmluvy, stanovený Bohem, připomíná z. Nu 2,2 [Kral. : praporec. Podobného druhu jsou asi z. v Ž 74,4,7, ač by tu mohlo jít i o z. vyžádaná jako v Ž 86,17]. Tak je v „kněžské“ části Pentateuchu a tím i v celku SZ zajištěno z-mi vše: kosmos, lidstvo; vyvolení a vykoupení Izraele, kult, řády. Častý průvodič z., „vzpomínání“ [z-k-r Gn 9,15; Ex 12,14], podtrhuje služebný charakter těchto stálých z. vůči slovu a skutkům Božím.

Důležitou úlohu hrají z. i v očekávání věcí příštích. Podle schématu „věci poslední jako první“ jsou z. dne Hospodinova [môf‘tîm Jl 2,30n] blízká egyptským, věcně shodná se z-i (prodigia) mimobiblického světa, avšak opět služebně ukazující a obsahově naznačující Boží soud či zase vykoupení Izraele [Jl 2,29 – vylití Ducha]. Návrat k Hospodinu s plesáním a proměny na poušti, označené jako z. věčné [Iz 65,12n], umožňují vidět i v Iz 35,5n; 42,7 z., provázející eschatologické vykoupení Izraele. Zjevení Hospodinovo pohanům je provázeno z-mi [Iz 19,19n]; jím budou opatřeni vyslanci k národům [Iz 66,19], zvěstující slávu Boží.

Motiv z. se vyskytuje při snech a viděních [termín nepoužit], kde vzniká otázka, co znamenají [Dn 7,23], a kde je nutný výklad [*Sen. V SZ většinou na mimoizraelské půdě, kde není přímého zjevení Hospodinova ani jeho zákona].

SZ se snaží odstranit vše, co by odpoutávalo z. od Božího slova, dávalo mu samostatný charakter zjevení či spojovalo s lidskou přirozeností. Poukaz na víru či poznání [Ex 4,8; Dt 11,2] a možnost neusposlechnouti [farao] ukazuje, že z. nepůsobí mechanicky, nýbrž víru a poznání, jež jsou darem Božím, vyžaduje a zároveň je budí. Avšak v literatuře mimokanonické se již obráží jak lidové pojetí z. tak zploštění jeho biblického významu v poexilní době. Z. působí mechanicky. Ti, kdož je činí, jsou líčeni v nebezpečné blízkosti antických „božských lidí“ [Flavius Josephus]. Objevují se prodigia. Z. ve snách i z. apokalyptická k určení konce se množí; v napjaté době, kdy vystupují mnozí pretendenti proročtí i mesiášští, žádost prokázat se z-m stává se bez rozpaků legitimní. NZ se s tím nemůže nevyrovnat.

2. Nový zákon

V SZ-ě je původcem z. v posledu Bůh a platí o nich „častokráte a rozličnými způsoby“ [Žd 1,1]. V NZ-ě jsou soustředěna na osobu Ježíše Krista a postavena do jeho spasitelské služby. Proti ostatním z-m se NZ ohraničuje.

Ozvukem SZ z. je z. obřízky [Ř 4,11], citát Jl 2,30 v Sk 2,19 [proti hebr. textu přidáno „z.“] a „divy a zázraky“ Mojžíšovy v Sk 7,36.

Zjitřelé vyhlížení po z-ch konce věků [= šetření L 17,20] se v NZ-ě odráží v otázce učedníků Ježíšovi [Mk 13,4 par.]. Ježíš uvádí běžná [př. L 21,11.25] i specificky křesťanská z. [Mk 13,10], z nichž možno usoudit na blízkost dne [sr. Mk 13,28n]. Avšak ne varování před horšími věcmi jako u prodigií, či vypočítávání dne, nýbrž bdělost a ostražitost jest hlavní Ježíšovo thema. Z. jsou totiž i pokušením a zkouškou, v níž je nutno vytrvat. Ne nadarmo Mt výrazem „z. Syna člověka“ [ne zvláštní neurčené z. či snad kříž, nýbrž sám Syn člověka. Sr. L 2,34; Mt 12,39n] podtrhuje, že příchod Syna člověka [= Ježíše Krista] jest jediným z-m konce věků. Stejně i ve Zj, kde apokalyptické události a zjevení, označené jako z. [Zj 12,1,3; 15,1], jsou široce rozvity a obsahem navazují na *rány egyptské [sr. 8,7.12; 16,2.4], jde o bojování, vytrvání a konečné vykoupení vyvolených Božích.

NZ se odlišil od lidových představ apokalyptických z. a podřadil je služebně parusii Ježíše Krista. Varuje i před falešnými z-mi [2Te 2,9], jejichž existenci i velikost nepopírá [Mt 24,24; Zj 13,1]. Jejich funkce je protikristovská [Mk 13,21; 2Te 2,9], mají svést a klamat. Pretendenti prorocké až mesiášské funkce [sr. Mt 24,24; Zj 19,20] se vyskytli před Ježíšovou smrtí i po ní. Podle Josefa Flavia Theudas [Sk 5,36] sliboval lidu rozdělení Jordánu, Egyptský [Sk 21,38] zboření hradeb Jerusalema [Jericho!], jiní prostě z. a zázraky. Vyvedení na poušť, místo vykoupení Izraele, často se tu vyskytující, je též motivem mesiášského nároku [sr. „na poušti jest“ a analogicky „v skrýších“, i když nejasné, jsou z-mi Mt 24,24]. Připojíme-li z. ohně s nebe [Zj 13,13, sr. 1Kr 18,37n], je jasné, že tato nabízená z. navazují na ona v SZ-ě, která jsou spjata s vykoupením Izraele. Jejich obnovením má být potvrzen kristovský nárok ať už jakéhokoli odstínu. Ač příkladem profánního užití smluveného z., věcně tu může být uvedeno i z. Jidášovy zrady [Mt 26,48]. Ti, kdo uvěřili v Ježíše Krista, těmto z-m věřit nesmějí [Mk 13,21]. Jejich původ jest démonský [2Te 2,9; Zj 16,14]. Protože jsou zkouškou učedníků [sr. Dt 13,3], patří i ona k Božím plánům. Právě toto rozlišení démonské [Mk 3,22 par.] či božské [Mt 12,28; L 11,20] příslušnosti z. je typické pro NZ svět: Učedníci nevyvracejí z. ostatních pretendentů a nepřátelé Ježíšovi nebojují proti jeho z-ím poukazem na to, že se nestala či nemohla stát, nýbrž, že je označí za démonská.

Hledání z. je příznačné pro Židy [1K 1,22], poněvadž nejvhodnější půda pro ně je tam, kde je třeba prokázat jedinečnost a výlučnost Hospodinovu či jeho pomazaného. V pohanském pantheonu se bohové i „božští lidé“, projevující z-mi svou božskost, snadno snesou. Žádost prokázat se znamením je v NZ nelegitimní, poněvadž je snahou obejít víru a učinit z. mechanicky působícím důkazem. Herodesova touha vidět Ježíšovo z. se nesplní [L 23,8]. Ježíš příkře odmítá z. jako průkaz, legitimaci svého nároku [Mk 8,12]. Připouští-li zdánlivě z. [Jonášovo], jest jiného druhu, než které se očekává [podobně J 2,18n]. Syn člověka ve svém umírání a zmrtvýchvstání [Mt 12,39n; L 11,30 – Jonáš sám z-m] jest z-m [sr. Mt 24,30], které víru nevynucuje, nýbrž žádá pokání. I bez výkladu stojící z. Jonášovo [Mt 16,4] je ekvivalentem pro „žádné z.“, uvážíme-li, že Jonáš je typ proroka [tak charakterisován i rabíny], který nebyl osvědčen z-m, ba dokonce ani naplněním svého proroctví [sr. Jr 28,9]. Takto daná odpověď je odpovědí na žádost o z., avšak natolik hádankovitou, že protivníci nemohou vzít Ježíše za slovo [sr. Mk 12,13n; 11,27n]. Přesto však Ježíš dostatečně naznačuje, že v jeho skutcích z. víře dávána jsou, avšak oni je rozpoznat neumějí [sr. „z. časů“ Mt 16,3; „více než Jonáš“ Mt 12,41; těsné spětí perikopy s nasycením zástupů, které je z-m Mt 16,32]. Stejně odmítá Ježíš i satanovo pokušení prokázat se divem jako Boží Syn [Mt 4,3,6; sr. Mt 27,40].

Ježíšovy divy jsou u synoptiků označeny jako dynameis, moci, mocné činy [Mt 11,20; 14,2; Mk 9,3; L 19,37 a j.]. Jako z. označeny jen nepřímo [žádost o z.], u Jana pak napořád [i Sk 2,22]. Termín dynamis popisuje div věcně a zdůrazňuje Ježíšovu spojitost s mocí Boží a s mocí v něm přicházejícího království Božího [Mk 9,1] lépe než sémeion, které poukazem k významu skutku, možností profánního pochopení, asociací se z-m falešných proroků, by nemuselo spolehlivě vyjádřit zvláštnost a mocnost Ježíšových činů.

Avšak odpověď na Janovu otázku [Mt 11,2n] po Ježíšově mesiášské funkci [v nejširším smyslu] ukazuje, že všechny Ježíšovy činy mají charakter z. Je kombinovaným poukazem na prorocká zaslíbení [Iz 35,5; 42,7; 61,1] o příchodu dne Hospodinova a jeho pomazaného. Děje-li se totéž při Ježíšovi, pak to očekávajícím a SZ-m zaslíbením věřícím dosvědčuje [sr. Sk 2,22] příchod oné doby a Ježíše jako toho, kterýž přijíti má. Nejen moc [= důkaz božství] či jen pomoc lidem, nýbrž mesiášské z.! Na tuto souvislost, jež není náhodná či teprve církví dodatečně dokreslená, nýbrž vědomě Ježíšem způsobená [sr. vjezd do Jerusalema – z. Mt 21,1n], nutno pamatovat u všech Ježíšových divů, i tam, kde není snadno zjistitelná a motivů je několik. Nasycení zástupů [Mk 6,34n; 8,1 par.] na poušti navazuje na seslání many Izraelovi [sr. J 6,31n. 49n], na dobové představy o příchodu druhého Mojžíše a vykoupení, které bude druhým exodem, na motiv stolního obecenství s mesiášem [sr. motivy poslední večeře Mk 8,6; J 6,53]. Utišení bouře [Mt 8,23n] a chození po moři [Mt 14,24n], jež představuje nezvládnutelnou až protibožskou moc, je výsadou antických bohů a v SZ-ě Boha Stvořitele, do jehož blízkosti toto z. Ježíše staví. Na pozadí SZ-a vyniká i z. L 2,12, jež je dáno andělem na dotvrzení řeči [sr. z. prorocká] nejen jako z., aby rozpoznali dítě, nýbrž především jeho funkci [Iz 7,14; 9,6]. Také exorcismy, kde není přímé souvislosti se SZ, jsou z-mi průlomu království Božího v osobě Ježíšově [Mk 1,23n; Mt 12,28]. Protože jde o mesiášská z., nevyvstává tu otázka po možnosti či faktičnosti divů, nýbrž po tom, kým Ježíš je [Mt 8,27; 14,33; L 7,16; J 16,14n].

Nejen vztahem k SZ, nýbrž i obsahem charakterisují z. Ježíše: Jde o službu a spasení celého člověka, potření slepoty, malomocenství, hříchu, smrti. Proto odmítá div sloužící jen jemu [Mt 4,1n] a div trestný [L 9,54]. Sama o sobě jsou však z. hádankovitá, mnohoznačná, a smysl získávají vztahem k SZ zaslíbení a navíc úzkým spětím se slovem Ježíše samého. Nejen formálně [Mk 1,39 kázání a vymítání; u Mt ilustrováno kázáním na hoře (k. 5–7) a desíti divy (k. 8-9)], nýbrž věcně: Na místo divu [Mk 2,1n] se nemocnému dostává autoritativního, mocného slova odpuštění hříchů. Aby nemohlo být považováno za prázdné, dotvrzuje je Ježíš uzdravením, z-m, jež ukazuje i jeho příslušnost [2,7.10] a odhaluje nevěru zákoníků: má funkci výzvy, nároku, slova.

Jan označuje Ježíšovy divy jako sémeia napořád [J 2,11.23; 4,54; 6,2.14.26; 11,47; 12,18.37; 20,30; sr. 10,41]. Snaží-li se Mt a L, zvláště pak Mk, ve z-ch znázornit pozvolný odhalovací proces, kým Ježíš je, zjevuje to Jan jasnými slovy. Vychází ze synoptických motivů, jejichž základním smyslem je ukazovat, jak v Ježíšových činech dochází k naplnění SZ očekávání [z. mesiášská. Sr. též problematiku J 3,2; 7,31; 9,16]. Ale jde dál: Ježíš nejen uzdravuje slepého, on sám je Světlo [9,5], nejen sytí chlebem, nýbrž sám je Chléb s nebe pravý [6,51], nejen křísí mrtvé, on sám je Vzkříšení a Život. Z. je často provázeno janovskou proklamační formulí: Jáť jsem… [samostatně 6,20]. I když je od počátku u Jana jasno, kdo jest Ježíš, jsou tu divy daleko masivnější než u synoptiků [voda ve víno 2,1n; slepý od narození 9,1; sr. 11,39]. Víra se tím neodsunuje; Jan zdůrazňuje, jak ustavičně dochází k neporozumění a nepochopení učedníků [11,12; 16, 24] a k odporu a zaslepené tvrdošíjnosti nepřátel. Termín sémeion tu dobře vystihuje úmyslnou dvojznačnost i víceznačnost jednotlivých oddílů, s níž jest nutno v exegesi počítat.

Také divy apoštolů jsou označeny jako z. [Mk 16,17,20; Sk 4,16,22; 8,6], nejčastěji ve spojení s teras [Sk 2,43; 4,30; 5,12; 6,8; 14,3; 15,12] a navíc s dynamis [Sk 8,3 bez teras; Ř 15,19; 2K 12,12; Žd 2,4; na posledních dvou místech i Duch svatý]. Z-m je též glossolalie, ale nevěřícím, poněvadž u nich otázka po smyslu vzbuzuje touhu po výkladu slovem. Apoštolská z. se mají vůči Ježíši Kristu jako z. prorocká vůči Hospodinu. Podle Mk 16,17 jsou dána těm, kdo uvěřili [sr. charismata v 1K 12,10]. Při apoštolech, kteří káží evangelium [Mk 16,16], mocné slovo, vedoucí k spasení či zatracení, jsou divy potvrzováním moci slov tohoto evangelia samým Pánem. Z. tedy nepotvrzují předně osoby apoštolů a nekoncentrují na ně víru ostatních. Apoštolé se musili ustavičně bránit snahám lidu považovat je právě pro tato z. za bohy či „božské lidi“ [Sk 14,11; 16,30; 28,6]. Nečiní nic svou mocí nebo nábožností [Sk 2,12], nýbrž ve jménu Ježíše Krista [Sk 3,6; 16,18]. Z. činí on sám [Sk 9,34; sr. Ř 15,18]. Teprve pak dotvrzují tato z. i pravost apoštolského poslání, je-li brán v potaz [z. apoštolátu 2K 12,12], a jsou i projevem mocné Boží ochrany nad zvěstovateli evangelia. Věcně jsou apoštolská z. táž jako u Ježíše: uzdravování [Sk 2,1; 14,7; 28,8], exorcismy [Sk 16,16; 19,12], vzkříšení [Sk 9,36; 20,9]. Přistupuje trestný div [Sk 5,1n; 13,6] a div manifestující Boží ochranu: Vysvobození ze žaláře [Sk 5,19; 12,1; 16,24]; samočinné otevření dveří je z-m typicky hellenistickým, signalisujícím božstvo [sr. oslovení „Páni“ Sk 16,30]. Bouře [Sk 27,22]. Ještěrka [Sk 28,3 – vyplnění zaslíbení Mk 16,18].

Častěji než ve SZ-ě je zdůrazněna spojitost z. a víry v NZ-ě. Z. k víře zvou a vybízejí, budí ji [J 2,23]; víru v naplnění SZ zaslíbení aktualisují a koncentrují na Ježíše. Třebaže se někdy uvádí víra jako předpoklad divu [Mt 9,22; 17,20] a nevěra jej znemožňuje [Mt 17,19], není možno říci, že víra je před divem jako jeho nutný předpoklad, nebo až po něm, jako jeho automatický výsledek. Víra je polem, – ať už její vyvrcholení či soustředění je před divem či až po něm – na němž jest div možno chápat jako div, z., které počáteční nebo teprve vzbuzenou víru soustřeďuje na Ježíše, jenž se tak víře zjevuje ve svém pravém světle.