Zázrak, zázračně, -ý

Zázrak, zázračně, -ý. U Jb 31,3 jde o hebr. výraz néker [= nešťastný osud, neštěstí], na ostatních místech o výrazy mófét, ót [o nichž viz bližší údaje v hesle *Znamení] a pélé' [= něco, co vzbuzuje úžas, podiv, uleknutí; div, Ž 88,11]. V NZ-ě jde o výrazy sémeion a teras, o nichž je vše podstatné řečeno v hesle *Znamení. Ryze český termín z. označuje to, co nemůže být vysvětleno samozřejmými příčinami, jež leží před zrakem. Podle Frintova Náboženského názvosloví patří výraz z. ke slovesu ‚zazřít‘ a znamenal původně tolik, co ‚vidění‘ [ve smyslu SZ: vidění proroka]. Zdá se, že český termín souvisí i se slovem zřec = vidoucí, kněz, který přináší žertvy [oběti]. Staročesky [t. j. před Kralickou biblí] mělo slovo z. též význam předtuchy, znamení, předpovědi, věštby [praesagium]. Zde si všimneme pouze zásadního křesťanského stanoviska k z-ům, odvozeného z toho, co podává Písmo sv.

1. Definice zázraku

Podle Písma je z-em vše, co nějak odkazuje na Boha, ukazuje k němu a dává okoušet jeho bezprostřední blízkost, takže nese na sobě rys nápadnosti, mimořádnosti, neočekávanosti a naléhavosti. Z-em tedy může být i to, co lze vysvětlit přirozeným způsobem, avšak v dané situaci upozorňuje věřícího člověka na bezprostřední blízkost a jednání Boží. Proto bývá se z-em spojen údiv, ano zděšení těch, kteří se stali jeho svědky. Novodobá věda měla proti z-ům několik námitek. V z-cích chápaných v souhlase s orthodoxní dogmatikou jako mimořádných zásazích Božích do přírodního řádu viděla porušení zákona kausality [příčinnosti], podle něhož vše na světě stojí ve velkém příčinném řetězu, což umožňuje poznání a záměrné jednání. Věda se snaží pochopit a stanovit zákony příčinné souvislosti. Daří se jí to zvláště v t. zv. neživé přírodě, kde lze mluvit o mechanismu všeho dění, které se opakuje docela pravidelně, dostaví-li se tytéž příčiny. V přírodě organické vedle zákona kausality působí podle vědeckého pojetí i zákon účelnosti. Ale také na poli psychicko-dějinného života je předpokládána pravidelnost dění [proto mají význam statistiky], avšak pátrá se hlavně po pohnutkách, motivech události, které posunují všecko dění kupředu. Krátce řečeno: v t. zv. neživé přírodě se setkáváme s mechanickou kausalitou; v oživené přírodě platí organická, účelová a vývojová kausalita; v dějinně psychickém životě platí kausalita pohnutek. Přesto však chybí člověku dokonalý pohled v souvislost celé skutečnosti. Neboť nám přístupný svět je jen nepatrným jejím úsekem. Zvláště v poslední době učinila věda nesmírné množství objevů, ale právě tyto objevy nutí k opatrnosti při vylučování možnosti přítoku nových, doposud neznámých sil do dosavadní světové zásoby, jež byly dosud z nějaké příčiny vázány. Novodobá theologie, pokud mluví o z-cích, nemyslí na porušení přírodních zákonů, nýbrž na takové Boží řízení přírodních zákonů, že na konec dojde na uskutečnění Božích spasitelných plánů. Bůh jako Pán přírody a dějin zasahuje spasitelným způsobem do běhu událostí, aniž porušuje zákony, jež sám dal. Křesťan ví, že vše, co ho může v příštím okamžiku potkat, nemá co činit hlavně s mrtvou hmotou, ani s přírodními zákony nebo s lidmi, nýbrž se samotným Bohem. Křesťanově víře z-y nemohou činit obtíží, pokud je přesvědčen, že přírodní zákony pocházejí od Boha, že tedy všecko dění ve světě od oběhu a drah planet až po kmitání elektronů je v rozhodujících okamžicích v Božích rukou. Přírodní zákony jsou pouze prostředkem k uskutečnění Božích plánů. Není vyloučeno, že Bůh od samého počátku vložil do tohoto světa síly, které v určitých dobách za určitých podmínek vstupují v činnost, aby jeho svatá vůle byla uskutečněna.

2. Vyvedení z Egypta a vzkříšení Ježíšovo

Největší z. ve SZ-ě prožil Izrael při vyvedení z Egypta a přechodu přes Rudé moře. Bez této události, jež zanechala v myslích Izraelců nevyvratitelnou jistotu o spasitelném působení Božím, by nebylo Izraele, nebylo by jahvismu ani SZÍ-a. Tentýž význam má v NZ-ě vzkříšení Ježíše Krista. Bez prázdného hrobu Ježíšova by nebylo křesťanství, ani církve, ani NZ-a. Boží jednání u Rudého moře se stalo předmětem celé židovské literatury, bohoslužby i naděje do budoucnosti. Jednání Boží při vzkříšení Kristově se stalo hlavním předmětem křesťanské literatury, křesťanské bohoslužby i křesťanské naděje. V těchto dvou událostech byla zjevena Boží moc jako spasitelná moc v dějinách. Kdyby nebylo události při Rudém moři, nebylo by také z-ů, o nichž vypravuje SZ. Kdyby nebylo vzkříšení Ježíše Krista, nebylo by NZ-ch z-ů; snad bychom se ani nedoslechli o jméně Ježíše z Nazareta. Vzkříšení Ježíšovo bylo *znamením toho, čím Ježíš Kristus je.

Víme-li však, že Ježíš je ‚ten svatý Boží‘, nebudeme mít pochybností o tom, že měl moc činit divy a z-y, o nichž vypravuje NZ.

3. Zázraky v Novém zákoně

Pro Ježíše byly z-y důkazem toho, že od proroků až po Jana Křtitele předpovídané mesiášské království [království Boží] už přišlo [Mt 12,22-32]. Proto Kafarnaum, Betsaida, Korozaim propadnou přísnějšímu soudu než Sodoma a Gomora. Právě z-y Ježíšovy činily nevěru v jeho mesiášství u jmenovaných galilejských měst neomluvitelnou [Mt 11,20nn], zrovna tak jako víra setníkova, že v Ježíši Kristu přišel na svět nový, vyšší ‚nadpřirozený‘ řád, činil neomluvitelnou nevěru zákoníků a farizeů [Mt 8,5nn]. Ovšem, i pro Ježíše byl z. vázán na určité zákony. Tam, kde nebylo víry v jeho mesiášský nárok, nemohl činiti z-y ani on [Mt 13,58; Mk 6,5]. I když nová síla, která přišla s královstvím Božím do světa, byla fysicky neobmezena, přece ani Ježíš jí nevyužíval neobmezeně [Mt 26,53]. Z-čné síly nesmí být zneužito k ulehčení Boží kázně [Mt 4,1-7; sr. Dt 8,3; 6,16; Ex 17,7 vždy v celé souvislosti!], anebo k přesvědčení pochybovačů [Mt 9,30; – 16,31]. Z-čných sil může býti použito pouze pro účely a potřeby království Božího [Mk 3,1nn], kde jde o potření moci zla [satana]. Ježíšovy z-y nebojují proti přírodním zákonům, jež ovšem v době biblické, jak už bylo řečeno, nebyly známy tak jako dnes. NZ z-y se obracely proti docela jinému odpůrci, proti démonickým silám, které se vzepřely proti Bohu a podle Ježíšova přesvědčení pronikají svět. Ježíšova schopnost konat z-y je výsledkem jeho vítězství nad satanem [Mt 4]. U Mt 12,28 praví Ježíš: „Pakli já Duchem Božím ďábly vymítám, přišlo jest mezi vás království Boží“. Z-y Ježíšovy na nemocných nejsou tedy a nechtějí být průlomem do zákonů přírody, ale ‚svázáním silného‘ [Mk 3,27], vítězstvím nad silami vůle, jež stály podle Ježíšova přesvědčení za utrpením člověka, vítězstvím nad ‚duchem nemoci‘ [L 13,11]. Ježíš je hluboce zkormoucen nad tím, jak slabá byla víra učedníků v boji s démonickými silami [Mk 9,19nn]. Jest příznačné, že Ježíš sám v některých případech užíval obvyklých léčebných prostředků současné doby [Mk 7,32nn; 8,22-25; J 9,6n; Mk 6,13]. Proto podle L 13,14nn mohli farizeové pokládat Ježíšovo uzdravování za práci [porušení soboty]. Jen v těch případech, kdy bylo potřebí mimořádně ukázat přítomnost Božího království, uchyloval se, abychom tak řekli, k reservám Božích sil, otevřených jeho příchodem na svět. Podle J 11,41-44 je z. odpovědí na modlitbu [sr. Mk 7,34; J 15,16]. Modlitba a s ní spojená poslušnost mají kořeny ovšem ve víře; evangelia nás nenechávají na pochybách o tom, že jde v posledku o víru v Boží spasitelnou moc a v moc Ježíše Krista.

Ježíš nepřisuzoval schopnost činit z-y jen sobě, nýbrž všem, kdo se stali údy Božího království, t. j. všem, kdo v něho uvěřili [Mt 17,14nn; Mk 11,23n; 16,16nn]. Tuto schopnost však nikterak nepovažoval za největší a nejpodivuhodnější v království Božím [L 10,20], a také o víře, jež vznikla na základě z-ů, nesoudil příliš vysoko [J 4,48], jestliže nevedla k pokání [Mt 11,20n; L 10,13]. Apoštolové konali z-y jako on [Sk 2,43; 5,12.16; 6,8; 8,13; 16,18; 20,10 a j.]. I Pavel potvrzuje to, co se o z-cích vypravuje ve Sk [1K 12,10.28; 2K 12,12].

4. Ostatní zázraky v Písmu

Máme-li na mysli to, co jsme řekli o z-cích Ježíšových, můžeme snadno posoudit všecka vypravování o z-cích v Písmu sv. Ve SZ-ě jde zvláště o dobu vysvobození lidu z Egypta [viz výše!] a pak o dobu Eliášovu a Elizeovu. Šlo při tom o osvědčení přítomnosti Boží uprostřed Izraelců, kteří měli být vychováni za ‚lid zvláštní‘. Některé biblické z-y jsou ovšem mnohým vypravováním poněkud zkresleny, takže nelze přesně říci, o jakou událost šlo, ale to, co bylo řečeno o podmínkách z-ů, stačí úplně k tomu, abychom získali bezpečné kritické měřítko.

To, že dnes se nedějí z-y [nedějí?] jako za dob biblických, nedokazuje jejich nepravdivost a neskutečnost, ani to, že z-y byly mimořádnou výsadou prvotní církve [peculiare privilegium ecclesiae primitivae], jak se snažili dokazovat někteří theologové minulých dob, nýbrž spíše to, že jsme příliš vzdáleni prvotnímu křesťanství a že v našem křesťanství je něco nedokonalého.