Sen [sny]

Sen [sny] Primitivní člověk věřil, že se ve snu stýká s nadsmyslným světem. Postavy, jež se mu ve snu ukázaly, považoval za skutečné bytosti. Vidělli mrtvé nebo božstva, byl přesvědčen, že se jeho duch odpoutal od těla a octl se v oblasti záhrobního světa anebo že byl těmito bytostmi navštíven. Ti, kdo mívali obzvlášť živé sny, byli pokládáni za miláčky božstev a jejich prostředníky. Někteří se snažili přivoditi s. umělými prostředky jako postem, různými medikamenty a pobytem na určitých posvátných místech, na př. v chrámech Asklepiových nebo Serapidiných [Pergamon], v jeskyních [sr. 1Kr 19,9], na horách a jinde. Později byl s. vykládán symbolicky jako pokyn božstev k určitému činu nebo jako výstraha nebo předpověď. Mnohé svatyně a kultická zařízení vznikly na základě nějakého snu a mnohá politická rozhodnutí souvisela s předcházejícími sny vedoucích činitelů. Jednotlivci pak přikládali snům důležitý význam pro svůj osobní život a rozeznávali sny příznivé a nepříznivé. Vytvořil se dokonce stav vykladačů snů z povolání, zvláště v Egyptě, kde byla jejich společnost, původně určená k ochraně života faraonova, proměněna v jakousi universitu, jež měla jméno „Písaři domu života“; její jedna „fakulta“ se zabývala výkladem snů především faraonových, ale pak také ostatních lidí [sr. Gn 41,1, Gn 41,8; Dn 2,1nn]. Vykladači snů v Babyloně, Egyptě, Řecku, Malé Asii a j. vytvořili celou literaturu, jež svým vlivem pronikla až do novodobých lidových snářů. Ovšem už ve starověku se ozývaly kritické hlasy proti neobmezené víře ve významnost snů. Některé sny byly považovány za dílo démonů a proto za klamavé, nebo za následek fysických příčin [jídla, opojných nápojů], a proto za bezvýznamné. Pythagorejci [6. stol. př. Kr.]. varovali na př. před požíváním bobů, jež prý zatěžují ducha, a za významné pokládali jen ty sny, jež se objevily až k ránu, kdy trávící proces byl ukončen. Nejdůkladnější útok proti výkladu snů jako božského vnuknutí provedl Cicero [† r. 43 př. Kr.] ve své knize De divinatione, který s. prohlašuje za pokračování činnosti lidské duše ve spánku; poněvadž však této činnosti chybí kormidlo bdělého vědomí, dochází k všelijakým fantastickým sestavám představ. Tu a tam se sice některý s. náhodně „vyjeví“, ale jen výjimečně. Lháři nevěříme, ani když tu a tam mluví pravdu, uzavírá Cicero a připojuje poznámku, že se tím nikterak nechce dotýkat náboženství. Ve SZ-ě souvisí s. především s představou Boží činnosti. Bůh i snu může použít jako svého nástroje. Tak ve snu mluví k Abimelechovi, a je příznačné, že Abimelech ihned na základě tohoto snu jedná [Gn 20]. Ve snách vidí a slyší Jákob Boha a hned po procitnutí zřizuje na tomto místě oltář v podobě kamene a přejmenovává jej na Bethel [= dům Boží, Gn 28,12nn]. Prostřednictvím snu řídí Bůh lidské jednání [Gn 31,10 – Gn 31,13, Gn 31,24]. Izraelec věřil, že to, co viděl ve snu, je právě taková skutečnost jako to, co vidí za bdělosti. Když se Bůh ukázal „ve snách“ Šalomounovi na počátku jeho vlády, a když vypravěč připojuje, že „procítil Šalomoun, a aj, byl to s.“, neznamená to, podle výkladu Pedersenova, nějaké znehodnocení snu, nýbrž právě naopak: potvrzení Boží výpovědi a její významnost. Proto také Šalomoun hned po procitnutí jde do Jerusalema a obětuje oběti zápalné a pokojné. Ovšem ne všecky sny byly tak jasné a srozumitelné jako Abimelechovy, Jákobovy a Šalomounovy, v nichž šlo o přímé pokyny k činu. Některé sny byly symbolickými obrazy, na něž si člověk buď nemůže vzpomenout anebo jejichž význam nedovede pochopit [Gn 40,7nn; Gn 41,8nn; Dn 2,1nn], takže je uveden do bolestných nejistot a trapného neklidu. Proto musí být sny vyloženy někým, kdo dovede vniknout do jejich významu [Gn 41,8n, Gn 41,25]. Neboť s. podle biblického pojetí je projevem Boží činnosti, jíž formuje a naplňuje lidské duše. S. je chápán jako výsledek dosud utajené a nějak vázané události, která byla vložena do duše určitých osobností a čeká na uskutečnění. Ukazují to zvláště sny Josefovy [Gn 37,5 – Gn 37,11], jejichž uskutečnění chtějí bratří zabránit vraždou [Gn 37,19n]. Jsou totiž přesvěčeni, že jeho s. je dosud neuskutečněná možnost, jež nějak souvisí s jeho duší. Vraždou nebo odstraněním Josefa ze své blízkosti chtějí znemožnit vývoj událostí, jež byly vloženy do jeho duše jako zárodek a nárok, směřující k realisaci. Podobně s., který měl madiánský voják, byl Gedeonovi bezpečným znamením toho, co se stane [Sd 7,13n]. Neboť ve vojsku, jež se Hospodin rozhodl porazit, musí docházet k poraženeckým snům. S. a porážka sama jsou jen různým projevem téže skutečnosti. Bůh vložil porážku do jejich „duše“. Ovšem bible zná také marné, lživé sny, jež neobsahují ani zrnko skutečnosti. Jsou to sny falešných proroků [Jr 23,32; Za 10,2], lidí, vzdálených Bohu [Jb 20,8; Ž 73,20], bojujících proti Bohu [Iz 29,7n], neposlušných jeho rozkazů a majících ve svém srdci lež [Jr 23,25 – Jr 23,28; Jr 29,8]. Otázka, zda s. naznačuje skutečnost, souvisí s otázkou po duchovní kvalitě lidské duše. Jl 2,28 spojuje s. s vylitím Ducha sv. Duchovně prázdná duše nemůže mít sny, jež odpovídají skutečnosti, což ovšem nevylučuje možnost, že Bůh dá pravdivý s. i tomu, kdo jej dosud nezná. Příznačné pro SZ je, že na rozdíl od antického nazírání nikde neoznačuje s. za projev záhrobí [šeólu]. Významné sny jsou vesměs uváděny v souvislost s Boží činností i tam, kde jde o pohany [Gn 20,6; Gn 41,1nn; Sd 7,13nn; Dn 2,1nn]. Také výklad není výsledkem nějaké snářské „vědy“ nebo lidského umění, nýbrž darem Božím [Gn 40,8; Gn 41,16, Gn 41,39; Dn 2,17 – Dn 2,24, Dn 2,28]. Je také příznačné, že Bůh ve SZ-ě dává sny tenkrát, jdeli o zasažení do běhu dějin lidu izraelského [Gn 41,1nn; Sd 7,13nn; Dn 2,1nn; Dn 7,1nn] nebo do života praotců tohoto lidu, kteří měli úlohu v dějinách spásy [Gn 20,6; Gn 31,10nn, Gn 31,24; Gn 40,5nn]. I v těchto snech se Bůh projevuje jako Pán dějin. A ovšem může jich použít i k zjevení své vůle [1S 3,1nn; 1Kr 3,4nn] právě tak; jako používal urim a proroků [Nu 12,6n; 1S 28,6, 1S 28,15; Dn 7,1nn; Jl 2,28]. Ale stejně příznačné je, že bible připomíná o Mojžíšovi: „Ústy k ústům mluvím s ním, ne u vidění“ [Nu 12,8], tedy přímo, bez prostřednictví snů nebo záhadných výroků. Dt 13,1nn pak varuje před snáři, znameními a zázraky, jež odvádějí od poslušného následování Boha. Klasičtí sz proroci považují s. nejvýš za podřadný prostředek zjevování Boží vůle [Jr 23,16 – Jr 23,32; Jr 27,9n; Jr 29,8n], za věc klamu [Za 10,2; sr. Iz 56,10, jež někteří překladači vztahují na vykladače snů]. Qoh 5,3, Qoh 5,7 v duchu prorockém prohlašuje s. za výplod „velkého pracování“, mnohost snů spojuje s množstvím marnosti a připojuje výzvu: „Ale ty Boha se boj“. Apokryfická kniha Ecclesiasticus [Jezus Sirach] přirovnává s. k fantasiím blouznící rodičky a praví, že „snové mnohé zavedli a ti, kteří naději složili v nich, ku pádu přišli“. Jen Zákon Boží je bez klamu [Sir 34,5-8]. N. V NZ-ě je slovo s. v Kralické bibli překladem dvou řeckých slov. První z nich [onar] označuje to, co dnes obvykle rozumíme slovem sen: bezděčné vybavování obrazů a představ ve spánku. Na rozdíl od SZ je v NZ zmínka o snech v tomto smyslu řídká. Vyskytuje se pouze u Mt. „Ve snách“ se ukázal anděl Páně Josefovi a sdělil mu, že se z Marie narodí Ježíš [Mt 1,20n]; podobně „ve snách“ Bůh napomenul mudrce, aby se nevraceli k Herodesovi [Mt 2,12], „ve snách“ dostal Josef pokyn jednak, aby utekl do Egypta, jednak aby se vrátil [Mt 2,13, Mt 2,19, Mt 2,22], „ve snách“ trpěla žena Pilátova pro Ježíše [Mt 27,19]. Zdá se, že o s. jde i ve Sk 16,9n; Sk 18,9; Sk 23,11, ač se tu mluví o vidění. Je také příznačné pro NZ, že v citátu z Jl 2,28 u Sk 2,17 jsou sny [označené jiným řeckým slovem: enypnion] přesunuty až za vidění. Při tom všecky nz sny jsou omezeny na přímé božské pokyny k určitému jednání, takže k nim není třeba žádného vykladače jako u snů alegorických. Bůh v NZ mluví skrze své Slovo, nepotřebuje proto snů jako svého sdělovacího prostředku, i když jich někdy může užít, aby dal pokyn věřícím. Ale nz věřící nehledají snů. Jsou novým stvořením v Kristu Ježíši [2K 5,17]. Hledají „nejprve království Božího a spravedlnosti jeho“. Nedají se znepokojovat sny protože došli smíru s Bohem. Proto také gnostičtí snáři jsou odsuzováni jako ti, kteří postrádají křesťanské střízlivosti [Ju 1,8]. Druhé řecké slovo v Kralické biblí překládané sen zní hypnos a znamená spánek, buď v přirozeném smyslu [Mt 1,24; L 9,32; Sk 20,9] anebo přeneseně o smrti [J 11,11 – J 11,13] nebo o duchovní a mravní neuvědomělosti a netečnosti [Ř 13,11; Ju 1,8]. Viz Spáti, spánek, Usnouti, Vidění.