Viděti [vídati; uzříti; hleděti, pohleděti, prohlédnouti; patřiti, spatřiti, spatřovati], vidění

Viděti [vídati; uzříti; hleděti, pohleděti, prohlédnouti; patřiti, spatřiti, spatřovati], vidění

1. Jako v češtině, i v biblických jazycích je vidění, nejdůležitější smyslové vnímání, označováno několika slovy rozličného jazykového původu, avšak velmi podobného obsahu. V hebr. je nejobvyklejší r-'-h, vzácnější je ch-z-h, které se vžilo zejména v povznesenější [básnické] mluvě podobně jako české zříti a které bývá snad právě proto užíváno i na označení zření prorockého. V řečtině je nejčastější horán = viděti, spatřiti, pozorovati atd., jakož i blepein = viděti, hleděti, býti vidomý a pod. Méně časté je theórein – dívati se, theásthai = býti divákem, přihlížeti, atenizein = napjatě, pozorně přihlížeti, prohlížeti si. Všecky tyto výrazy jsou si však svým smyslem do té míry blízké, ano namnoze záměnné, že je možno přehledně vyložiti biblické pojetí vidění i bez podrobného přihlížení k rozdílům původních výrazů.

Není také nutno probírati SZ a NZ doklady v přísné a soustavné oddělenosti, protože v hlavních věcech pojetí obou smluv právě při tomto pojmu splývá.

2. Viděti atd. ovšem v prvé řadě znamená prosté zrakové vnímání osob nebo věcí [sr. Gn 37,25; 42,7; Ex 32,19; Sd 11,35; Ž 22,8; Jr 34,3; Mt 9,23; Mk 11,20; J 4,45; Ko 2,1 a mn. j.]. Někdy je těchto slov užíváno bez předmětu na vyjádření zrakové schopnosti, vidomosti v protikladu ke slepotě [Gn 48,10; Ex 4,11; Ž 115,5; Př 20,12; Iz 42,18; Mt 7,5; 11,5; 12,22; 20,34; J 9,7.11.21; Sk 9,12.17 a j.]. O vidění se však také často mluví v rozšířeném a přeneseném smyslu, tak o jiném než zrakovém vnímání a poznání, také však o myšlenkovém „nahlédnutí“, t.j. úsudku a pochopení [Gn 3,6; 37,20; 42,21; Ex 8,15; 1S 12,17; Žd 3,19; Jk 2,22 a j.]. Jinou obměnou je význam „poznati ze zkušenosti, prožíti“, na př. viděti dobré či zlé věci, život, smrt a pod. [Nu 14,23; Jb 7,7; 9,25; Ž 4,7; 16,10; 49,10; Mt 13,16-17; L 2,26; J 3,36; 8,51; Sk 2,31; Zj 18,7 a j.]. Zvláštní skupinu tvoří výroky, v nichž slova viděti nebo hleděti znamenají dávati pozor, na něčem si dát záležet, něčeho se vystříhat [Gn 24,6; Dt 5,32; 6,3; Mt 8,4; 9,30; 24,4.6; 27,4.24; Mk 1,44; L 8,18; 1K 3,10; 10,12; Žd 8,5; Zj 19,10 a j.].

3. Písmo často nejen o lidech, nýbrž i o Bohu říká, že vidí, hledí, dívá se. Nejde tu ovšem o smyslové vnímání, nýbrž o obrazné vyjádření toho, že Bůh, jedině on, všecko poznává v pravé skutečnosti a hloubce skryté smyslům i myslím lidským. Rozdíl mezi Hospodinem a falešnými bohy je právě v tom, že Hospodin vidí, kdežto modly mají oči slepé [Dt 4,28; Ž 115,5; 135,16]. A rozdíl pohledu Božího od lidského je v tom, že Hospodin nezůstává na povrchu, nýbrž hledí k srdci [1S 16,7]. Bůh vidí nejskrytější věci lidské, lépe než člověk vidí sám sebe [Ž 139,16 v rámci celého Ž 139; Mt 6,4.6.18]. Jen hříšník se ve své pošetilosti domnívá, že ho Hospodin neuvidí [Iz 29,15; 47,10]. Bůh však dobře vidí [Ž 11,4; 94,9; Iz 59,15], a toto jeho vidění je zároveň rozhodnutím o dobrém a zlém [Gn 1,4.10.31; Př 15,3], soudem [Gn 6,12; Ž 35,22; 94,9; Jr 7,11] i slitováním a pomocí člověku [Gn 29,32; 31,42; Ex 3,7; 2Kr 13,4; 20,5; Iz 63,15; Sk 7,34]. Vidí-li tedy Bůh něco, není to pouhé pasivní konstatování toho, co jest, nýbrž pravdivost, přísnost i milosrdenství jeho vidění rozsuzuje a tím i přetváří skutečnost. Používaje jiných slov [věděti, souditi, znám býti], naznačuje apoštol Pavel, že toto svrchované a tvůrčí vidění Boží je ve své nejvlastnější hloubce projevem jeho milosrdného ospravedlnění [1K 4,3-5, sr. 2K 5,11].

4. Slov viděti atd. se užívá také o přijetí Božího zjevení. Jen zřídka se však mluví o tom, že lidé při některé příležitosti viděli Boha. Na dvou místech [Gn 18; 32,24-30] se vypravuje, že se praotcové setkali s Bohem a viděli jej v podobě lidské. Tím se v těchto starobylých příbězích naznačuje, že nešlo o vidění vlastní podstaty Boží, nýbrž o jeho nevlastní projev. Bez bližšího vymezení nebo výhrad čteme o vidění Boha vlastně jen Ex 24,10n, v oddílu nejen starobylého původu, nýbrž také mimořádného poslání: podává se v něm zpráva o základním skutku Božího zjevení, jímž bylo potvrzení smlouvy sinajské pokropením lidu krví obětních zvířat a následující obětní hostinou. Je pochopitelné, že při takovém ústředním oddíle propustila SZ tradice obrat „viděti Boha“, aby naznačila mimořádnou blízkost Boží ve chvíli utvrzení smlouvy. Řecký překlad LXX však tuto výpověď již oslabuje. Místo „viděli Boha Izraelského“ v. 10 tam čteme „viděli místo, kde byl stál Bůh Izraelský“, místo „viděli Boha“ 10: „ukázali se na místě Božím“. V těchto úpravách se uplatňuje obecné SZ přesvědčení, že Boha nelze viděti, po př. že člověk nemůže viděti Boha a zůstati živ [Ex 19,21; 33,20; Sd 13,22]. Proto se v Ex 33,18-23 říká o Mojžíšovi, že neviděl Boží tvář, nýbrž jen jeho záda; tímto obrazným způsobem se naznačuje, že ani tento přední nástroj a prostředník SZ zjevení neviděl Boha bezprostředně a v jeho vlastní podstatě, i když s ním mluvil „ústy k ústům“ Nu 12,8. Ani Ex 3,2-16 nejde o vidění Hospodina smyslovým zrakem, nýbrž o setkání s ním ve slovu jeho oslovení a rozkazu. I v řadě jiných míst se sice mluví o tom, že se Bůh „ukázal“ člověku, ale hned potom se přechází k tomu, co Bůh promluvil a člověk uslyšel [Gn 12,7; 17,1; 26,2.24; 35,9; 1Kr 3,5; 9,2]. Toto přesunutí důrazu na slyšení je pro SZ příznačné: Bůh se člověku neprojevuje ve své nejvlastnější podstatě, nýbrž zjevuje svou vůli slovem, jímž volá k poslušnosti a víře. [*Slýchán, *slýchati.] Výraz „viděti [vidění] Boha“ může se v důsledku toho státi názvem pro setkání s Bohem, pro Boží zjevení, při němž vůbec nejde o zrakové vnímání a ve skutečnosti ani o jinaké poznání jeho skryté bytosti, nýbrž o seznání jeho vůle. To platí i o tom oddíle, v němž se nejvýslovněji vypravuje, že prorok viděl Boha, a v němž je v důsledku toho vyslovena i obava ze zahynutí, jež je normálním důsledkem vidění Boha [Iz 6]. Prorok však neviděl Hospodinovu tvář, ano ani jeho postavu, nýbrž jen podolek jeho roucha: tímto obrazem se vyslovuje, že ani tu nešlo o přímé, vlastní vidění. I zde je zdůrazněno slyšení chvalozpěvu serafinského i slov Pána samého. – Spatřování tváře Boží Ž 17,15; 63,3 nutno chápat jako vyjádření blízkosti Boží modlitebníkovi a účastníku chrámové bohoslužby. Vztahovati Ž 17,15 na eschatologické vidění Boha by předpokládalo jinotajné pochopení spánku jako obrazu smrti, což je velice nepravděpodobné. Spíše je takový poukaz na vidění Boha za hranicí pozemského života možný, ač také nezajištěný, ve známém výroku Jb 19,26. – Mluví-li se v SZ někdy o vidění slávy Boží [Ex 16,7; Nu 14,22; Ž 97,6; Iz 35,2; 66,18], nemíní se tím spatřování jeho podstaty, nýbrž setkání se slavnými skutky Božích soudů a Božího vysvobození [sr. Ex 34,10; Dt 3,21].

Tato SZ linie vyúsťuje v NZ v zásadní prohlášení: „Boha žádný nikdy neviděl“ [J 1,18, sr. 6,46; 1J 4,12.20], po př. v pojem neviditelného Boha [Ko 1,15; Žd 11,27; 1Tm 1,17]. Protějškem tohoto pojmu je zvěst, že Boha, kterého nikdo neviděl, „vypravil“ čili plně zjevil jednorozený Syn Boží, Ježíš [J 1,18], ten, který jest obrazem Božím [Ko 1,15; 2K 4,4] a který samojediný vidí Otce [J 6,46, sr. 5,19; 8,38]. Tímto viděním Otce je Ježíš nad Mojžíše [sr. souvislost s J 1,17!]. Proto může zkratkou říci: „Kdo vidí mne, vidí Otce“ J 14,9. Oddanost Ježíši Kristu a *víra v něho je tedy jedinou cestou, jak je v tomto světě možno poznat Boha a ujistit se jeho blízkostí. Bezprostřední poznání, vyjádřené slovem viděti Boha, je člověku zaslíbeno teprve pro budoucí plnost království Božího, je tedy skutečností eschatologickou [Mt 5,8; 1J 3,2, sr. Žd 12,14; Zj 22,4].

5. Od vlastního vidění Boha nutno odlišovat prorocké a jiné podobné zkušenosti, o nichž Písmo obojí smlouvy nejednou užívá vyhraněného výrazu vidění. Do této souvislosti patří i výraz „vidoucí“, jímž bývají označováni proroci jakožto nositelé zvláštní schopnosti postřehnouti skryté věci, zejména budoucí události a obecněji vůli Boží [1S 9,9-19 o Samuelovi, Am 7,12; 2S 24,11 o jiných prorocích; v hebr. textu nalezneme dvě různá slova, participia obou hlavních sloves znamenajících „viděti“]. Často se mluví o vidění ve snu [Gn 31,10; 41,22; Nu 24,4.16; Mt 1,20; 2,13. 19; Sk 9,10; 16,10; 18,9 a j.], v němž se podle obecného starověkého přesvědčení lidem dostává přístupu k poznání skrytých skutečností. Jindy se myslí na vidění ve vytržení mysli, při němž člověk někdy vidí konkrétní obrazy věštného nebo symbolického významu [sr. Jr 1,11; Ez 43,3; Am 7,8; 8,2; Za 5,1 a j.]. Pojem vidění [viděti] se však může státi technickým termínem pro zjevení dané prorokovi, při němž nemusí vždy jíti o vytržení mysli [sr. Gn 15,1; 46,2; Iz 1,1; 13,1; 21,2; Ez 1,1; 7,26; Da 1,17; 2,19; 7,1; 8,1; Oz 12,10; Jl 2,28; L 1,22; Zj 4,1; 5,1; 6,1 a mn. j.]. Zajímavé je, co několikrát čteme, že prorok „viděl“ slova [Am 1,1; Mi 1,1, sr. Zj 1,12]. Souvisí to s tím, že v biblickém zjevení má převahu naslouchání Božím rozkazům a zaslíbením nad vnímáním jeho podstaty. – „Vidění“ bývá někdy odlišováno od bezprostředního vnímání jako stupeň méně jistý, ano dvojznačný [Nu 12,8; Sk 12,9, sr. Jb 4,13; 33,15; Ž 89,20 a j.]. Bývají totiž také vidění falešná a lživá [Iz 28,7; Jr 14,14; 23,16; Ez 13,6], která vyplývají z přání a nálad nespolehlivého srdce lidského nebo jsou vyvolána záměrnými praktikami věštců. Pravé vidění naproti tomu ukáže Hospodin prorokovi bez jeho přičinění, ano někdy proti jeho přání [Am 7,1.4.7; 8,1; Ez 40,4]. Předmětem všech těchto vidění nikdy není Bůh sám, nýbrž různé osoby, věci a příběhy takového rázu, jaké se vyskytují v běžné zkušenosti; jsou jimi přímo nebo obrazně zvěstovány výstrahy a povzbuzení nebo ohlašovány skutky a soudy Boží. Stejného v podstatě rázu jsou i vidění, jimiž byli podle Sk vedeni a povzbuzováni apoštolové v důležitých chvílích svého díla [Sk 7,55; 9,10.12; 10,3; 11,5; 12,9; 16,9; 18,9]. Podobný význam mají vidění andělská, která podle evangelií ohlašovala vzkříšení Ježíšovo [Mk 16,5; L 24,23; J 20,12]. – Hlubší a obecnější význam má Izaiášovo povolání viděním slávy Hospodinovy [Iz 6], o němž jsme se zmínili již v odd. 4, protože se v něm mluví přímo o vidění Boha [„Pána“]. Vidění a zjevení Páně, o nichž mluví Pavel 2K 12,1, jsou zkušenosti chvil mimořádného vytržení mysli, jichž si apoštol zřejmě vysoce váží, aniž o ně opírá svou apoštolskou autoritu nebo svou víru. Od těchto extatických zkušeností zřetelně odlišuje své vidění vzkříšeného Pána 1K 9,1; 15,8, sr. Ga 1,16 [viz odd. 7]. Závažnost tohoto rozdílu nám nesmí být zastřena ani okolností, že se ve Sk 26,19 o damašském setkání užívá výrazu „nebeské vidění“; je to zcela výjimečné, a zjevení Vzkříšeného nemá tím býti odsunuto na úroveň visí. – Podle Mt 17,9 lze však k pravým prorockým viděním přiřaditi setkání tří učedníků se slávou Páně na hoře proměnění. Také o Ježíšově vidění otevřených nebes a sestupujícího Ducha ve chvíli křtu v Jordánu se Mk 1,11 Mt 3,16 užívá obratů, které se svým rázem podstatně neliší od popisů zkušeností prorockých, i když při Ježíšovi nutno předpokládat plnost toho, co u proroků bylo toliko v přípravném náznaku.

6. Protože Ježíš je vrcholným zjevením Božím, jsou ti, kteří ho vidí, kteří se s ním setkají, nad jiné blahoslaveni [Mt 13,16n]. Z téhož důvodu je pro církev nadmíru důležité a podstatné, že jsou tu svědkové, kteří mohou svým svědectvím učiniti ostatní lidi účastníky tohoto setkání. V úvodní větě třetího evangelia se o tom mluví způsobem, který klade důraz na očité svědectví ve smyslu zprávy o tom, co se stalo v dějinné skutečnosti Ježíšově [L 1,2]. Ještě důrazněji je tato stránka historického svědectví vyslovena 2Pt 1,16, tedy v jednom z nejmladších spisů NZ. Naproti tomu „viděli jsme slávu jeho…“ J 1,14 zcela jasně naznačuje, že nejde jen o vnímání toho, co bylo při Ježíšovi samozřejmě přístupné každému jeho současníku. Jde o pohled víry, která dovede prohlédnout zahaleností vtěleného Slova a rozpoznat v ní slávu jednorozeného od Otce. Obojí stránka, vnímání vnějšího zjevu Ježíšova i postižení jeho nejvlastnějšího poslání a tajemství jeho osoby, je spojena i ve výroku o vidění a dotýkání Slova života 1J 1,1. I jinde ve čtvrtém evangeliu ukazují výroky o vidění Ježíše na setkání s ním v poslušné a oddané víře [sr. J 6,40; 12,21.45; 14,19]. Někdy se přitom mluví jednak o přítomném [po př. se stanoviska evangelistova minulém] vidění pozemského Ježíše, jednak o budoucím vidění při jeho druhém příchodu, který je ovšem u J nerozlučně spojen s pravou vírou v něho, vzbuzenou Utěšitelem-Duchem [16,10.16-19.22]. – Důležitost očitého svědectví o Ježíšovi, neseného osobní vírou, jež chápe tajemství jeho bytosti a odevzdává se mu v důvěře a poslušnosti, je však také patrná na celé stavbě synoptických evangelií, která nechtějí býti pouhým dějinným referátem, nýbrž jsou zároveň pamětí církve o Ježíšovi i svědectvím o skutcích Božích v něm učiněných.

7. Zvláštním případem zpráv o vidění Ježíše jsou svědectví o vidění vzkříšeného Pána, která jsou slovem „uzříte“ zaslíbena Mt 28,7.10; Mk 16,7. Pojem vidění je v nich důležitější než je na pohled patrno z Kralického překladu, protože slovo „ukázal se“, pro tato svědectví příznačné, lze přesněji přeložit „dal se viděti“; někdy je totéž slovo přeloženo „vidín jest“ [L 24,34; Sk 13,31; 1K 15,5-8]. Tento výraz ukazuje, jak máme tato svědectví chápat. Jde o skutečná setkání s živým Pánem, odlišná od pouhého vidění ve vytržení mysli. Setkání se Vzkříšeným není nikdy spojováno se snem nebo s extatickými zkušenostmi. Reálnost těchto setkání zdůrazňuje třetí evangelista, když mluví o doteku těla Vzkříšeného a o tom, že před učedníky pojedl [L 24,39.43]. Není však na druhé straně pochyby, že vzkříšený Pán nevstupoval do zorného pole tak, jak do něho vstupují jiné osoby a věci tohoto světa, takže by jej mohl zásadně vidět kdokoli. Vzkříšený se zjevil toliko svědkům k tomu předem zřízeným [Sk 10,41], každé jeho zjevení čili vidění bylo darem jeho svrchovanosti: on se ukazoval čili dal se viděti tomu a tehdy, komu sám ráčil. Lze říci, že po každé vystoupil ze skrytosti svého zcela jiného, duchovního způsobu bytí [1K 15,44], nevrátil se však k trvalému pobytu v našem prostoru a času. Evangelia projevují málo zájmu o líčení způsobu a povahy těchto zjevení. Všechen důraz soustřeďují na samu skutečnost setkání s ním a na slova posily i příkazu, která Vzkříšený promluvil k učedníkům [Mt 28,18-20; L 24,25-27.36 nn; J 20; 21.]. – Také o očekávaném budoucím příchodu Kristově lze užíti slova viděti, ano zdá se, že zaslíbení „uzříte“ bylo obzvláště spojeno s t. zv. druhým příchodem [sr. Mt 24,30; 26,64 a paral.; Zj 1,7].

8. Slova vzkříšeného Pána Tomášovi „blahoslavení, kteříž neviděli, a uvěřili“ J 20,29 ukazují, že víra ve vzkříšení není podle pojetí J založena na smyslovém vnímání a že nemá požadovat důkaz viděním. Dal-li Pán Tomášovi i takové ujištění, je to mimořádný projev jeho milosti, nikoli však pravidlo. Tím se však také zároveň obecně vyslovuje vztah vidění k víře. Výrok J 20,8 [„uzřel a uvěřil“] zakládá na pohled víru na vidění. To je však jen zdání. Druhý učedník přece neviděl nic než nejasné a o sobě dvojznačné skutečnosti: pochopiti, že prázdný hrob a rouška zvlášť svinutá jsou znamení vzkříšení Páně, nebylo možno na základě vidění, nýbrž jen prohlédnutím čili pochopením víry. Jinde pak je *víra stavěna přímo do protikladu proti vidění. Nejjasněji je tomu tak 2K 5,7, i když je zde snad třeba nahraditi slovo „vidění“ překladem „oblast viditelných věcí“. Na smyslu výroku se tím nic podstatného nezmění. Podobný smysl mají výroky Ř 8,24; 1K 13,12; 2K 4,18; Žd 11,1-27; 1Pt 1,8. Tento protiklad vidění a víry, tato nedostatečnost vidění jako cesty k Bohu ovšem souvisí s neviditelností Boží, s tím, že vidění Boha je eschatologickým zaslíbením, nikoli možností přítomného věku.