Hříšník

Hříšník. Tento výraz v NZ je vesměs překlad hebr. rášá', jež Kral. překládají obyčejně bezbožník. Ve SZ, zvl. v Žalmech, je míněn opak spravedlivých, zbožných. H. je ten, jenž se nedrží Božího Zákona [Ž 1; 50,16n], nedbá na Boha [Ž 10,4; 36,2], spoléhá na sebe a na své bohatství [Ž 52,9; 119,72], zkrátka: nemá pravý poměr k Zákonu, a tím se staví proti Bohu a spojuje se s protibožskými silami, jimž nakonec úplně podlehne. Ve SZ mohl být h-em [= bezbožníkem] Izraelec stejně jako pohan, ale v pozdním židovství se soustřeďuje toto označení čím dál tím více na pohany, kteří odmítli Zákon Boží, a tudíž nemohou zachovávati předpisy o očišťování; jsou před Bohem nečistí nejen proto, že slouží modlám, ale hlavně proto, že se neřídí Zákonem. Proto je Židu nemožné mít s nimi obecenství na př. při jídle. H. se stalo výrazem nejhlubšího opovržení a téměř nadávkou.

V NZ je h. slovo, jímž je v pojetí farizejském a v běžné mluvě označován jednak člověk, jenž žije vědomě v rozporu se Zákonem buď svou nemravností anebo povoláním [Mt 9,10; L 7,37.39; 19,7 sr. 1Tm 1,9; Jk 4,8; 5,20], jednak ten, kdo se nepodrobuje farizejským předpisům a farizejskému výkladu Zákona [i Ježíš v očích farizeů byl h. Mt 12,1nn; 15,2; Mk 7,5; L 11,37nn; J 9,16.24n. 31], jednak pohan [Mt 26,45; Mk 14,41 sr. Sk 2,23; Ga 2,15; L 6,32]. Ve vlastním NZ užití je jako h. označován člověk, který propadl hříchu a je tudíž odloučen od Boha a od Krista [Ř 5,8.19; Ga 2,16nn; 1Tm 1,15 sr. L 15,7.10; 18,13; Žd 7,26], tedy nevěřící v Krista. Také lidé, kteří se provinili nějakým určitým hříchem, byli označováni jako h-i [L 13,2]. Celkem možno říci, že h. je opakem spravedlivého. Vše záleží ovšem na tom, jaký obsah je dáván pojmu spravedlivý.

Ježíš považoval za úkol svého poslání povolat čili pozvati h., rozumí se: do království Božího. Tak to totiž stojí v Mk 2,17 a Mt 9,13 podle nejstarších rukopisů; dodatek „ku pokání“, připojený L 5,32 a v mladších rukopisech Mk a Mt, poněkud obměňuje a otupuje neslýchanou bezpodmínečnost a údernost milosti, kterou Ježíš přinesl. Proto Ježíš s h-y k pohoršení spravedlivých „jedl a pil“ [Mt 9,10n; 11,19; Mk 2,15; L 5,30; 15,2] a tak jim otvíral obecenství s Bohem [Mt 22,10nn; sr. 1,21], probouzel v nich poznání hříchu [L 5,8; 19,8] a jistotu odpuštění. Nepřímo ovšem volal do nového poměru k Bohu i „spravedlivé“, jejichž „spravedlnost“ sice nepopíral, ale neuznával ji za dostatečnou před Bohem [Mt 5,20], protože byla sobecká, sebejistá [L 18,11n] a tedy pyšná [Mt 6,1n; 23,5nn; L 14,7nn; 20,46] a nemilosrdná [Mt 23,14.23; 25,41nn]. Je to spravedlnost, která odpovídá pouze lidskému měřítku, ale neobstojí před Bohem [L 18,14]. Právě Mt 23 je přes 9,13 výzvou k „spravedlivým“, aby činili pokání. H. je Ježíšovi ten, kdo potřebuje slitování Božího, a to jsou všichni [Mt 22,9n] bez rozdílu.

Je příznačné, že výraz h. chybí ve Sk a u Jana [9,16.24.25.31] je pouze v ústech farizeů o Ježíšovi. Snad proto, že tento výraz byl příliš zatížen farizejským povyšováním nad druhými. Rozdíl mezi služebníky hříchu [Ř 6,17] a mezi těmi, kteří byli vysvobozeni od hříchu [Ř 6,18], je ovšem i v NZ velmi skutečný a důležitý. Jenže tento rozdíl není založen v lidské samospravedlnosti, nýbrž v Božím činu v Kristu Ježíši. Jen milost Boží v Kristu Ježíši, přijatá věřícím srdcem, činí z h-a člověka ospravedlněného před Božím soudem [Ř 5,1; 6,17n; 7,25; 8,1].