Milost

Milost. Hebr. chen překládané většinou milost [stč. = láska, vděk; milostný = oblíbený] chápou Kral. také ve významu půvab [se slovesem: líbiti se Est 2,15], přízeň [Př 22,1; Kaz 9,11; se slovesem přáti Rt 2,2], příjemnost [Př 1,9; 4,9; 22,11; 31,30], ozdoba [Př 3,22] a laskavost [se slovesem: býti laskav 1S 20,3]. Tímto výrazem může být vyjádřen poměr muže k ženě [Dt 21,15] nebo ženy k muži [2S 1,26; Pís 1,2]. Hledati, najíti m. = hledati, najíti přízeň, náklonnost [Gn 39,4; Est 4,8]. V podstatě jde o přízeň, kterou prokazuje výše postavený k níže postavenému, k nehodnému a provinilému, aniž jde současně o nějaký užší vztah nebo závazek příbuzenský či smluvní [Gn 19,19; 32,5; 39,21; Ex 3,21].

Ve vztahu Boha k člověku jde vždy o nezaslouženou přízeň [Gn 6,8; Ž 51,20; 119,29; Iz 30,18; 49,8; Jr 42,12; Ex 34,9; 2Kr 13,23]. M. úzce souvisí s *milosrdenstvím [Neh 13,22], ale vztahuje se na ty, kteří už vypadli ze smlouvy anebo ještě vůbec nebyli ve smlouvě. Tak na př. Noé „našel m. před Hospodinem“ [Gn 6,8], ačkoliv Hospodin ještě s ním neuzavřel žádnou smlouvu. Z toho plyne, že m. je širším pojmem než milosrdenství a že milosrdenství je důsledkem nepodmíněné a nezasloužené m. [Dt 7,7; 9,4-6]. Pojmy m. a milosrdenství vytvářejí jednotu SZ a NZ. Bible je dějinami Božího spasitelného díla. *Slitovati se.

NZ dal řeckému pojmu charis [= milost] nový obsah tím, že zdůraznil některé z jeho významových prvků. Charis v klasické řečtině znamená to, co působí potěšení, radost, takže může označovat předmět, jenž působí toto potěšení, ale i potěšení samo a s ním spojenou vděčnost, dík za radost. V tomto smyslu mluví NZ o „libých slovech“ [doslovně: slova milosti L 4,22], „příjemné řeči“ [Ko 4,6], o řeči, jež „dává milost posluchačům“ [opak řeči mrzuté Ef 4,29], o zpívání s milostí Pánu [Ko 3,16]. Zde navazuje NZ na jeden z významů SZ chén [Ž 45,3; Př 1,9; 4,9; 5,19].

Ve většině NZ případů však m. znamená přízeň [L 1,30; 2,40.52; Sk 2,47; 4,33; 7,46], náklonnost, jež je projevována smýšlením i činy. Tak na př. ve smyslu prokázati laskavost Sk 25,3, chtít se zalíbit Sk 24,27; 25,9 [sr. 2K 1,15]. Tak může i sbírka býti m-í [1K 16,3; 2K 8,4.6n; 9,8]. Jde-li o m. Boží, pak znamená zjevnou a odpouštějící přízeň Boží vůči hříšnému lidstvu nebo jednotlivci, vylučující všecky nároky a zásluhy [skutky Zákona], sr. Ř 4,4; 5,15; 1K 15,10; Ga 2,21; Ko 1,6. M. prolomila hradbu [Ef 2,14] mezi Židy a pohany, takže bohatství Božího milosrdenství, zahrnujícího původně jen SZ lid smlouvy, je nyní přístupné všem lidem. Jde o m. spasitelnou [Tt 2,11], souvisící s Kristem a vázanou na Krista, s nímž a v němž se zjevila [1Pt 5,10; 2Tm 2,1; Ko 2,9]; proto Pavel mluví o m. „Pána našeho Jezukrista“ [Ř 16,20; 1K 16,23; 2K 8,9; 13,13; Ga 1,6; 6,18; F 4,23; 2Pt 3,18. Viz zvláště Pavlovy pozdravy v epištolách: 1K 1,3; 1Tm 1,2 a j.]. Původ této m-i je v nevysvětlitelné a ničím nepodmíněné dobrotě Boží [Ef 2,7], v jeho svobodném rozhodnutí bez ohledu na skutky člověka a ustanovení Zákona [J 1,17; Ř 4,16; 6,14; Ga 5,3n] a hřích [Ř 5,8]. Je výrazem svrchované moci Boží. M. Boží přehlíží nedokonalosti a hřích a dává člověku nekonečně více, než nač by měl a mohl míti nárok svou zásluhou. Místo spravedlivé odplaty prokazuje Bůh člověku m. Je to Boží dar [Ef 2,8; Ř 3,24]. Ale m. není jen negativně nepřičítání hříchu a odpouštění, ale i positivně obdarování spravedlností a tudíž životem [Ř 3,24; 5,20n; Tt 3,7].

M. je ústředním pojmem NZ právě tak, jako milosrdenství je ústředním pojmem SZ. Jako u pojmů království a život, tak i zde jde takřka o oblast, kterou Bůh stvořil pro věřící a jež si vytváří svůj vlastní svět. Vírou má věřící přístup do této oblasti, stojí v ní a trvá; také víra ovšem vyvěrá ze skutečnosti nabízené m-í Boží [Ef 1,19; F 1,29; Ř 5,1n; 1Pt 5,12; Sk 13,43]. člověk může z m-i také vypadnout [Ga 5,4; sr. Žd 12,15; 2K 6,1 sr. Mt 15,6]. Věřící je nikoli pod Zákonem, ale pod m-í [Ř 6,14]. M. je nástrojem a principem spásy [Sk 15,11; Ef 2,8; Žd 4,16; 10,29]. Kdo se octl v oblasti m-i, je současně pověřen nějakou úlohou v církvi [Ř 1,5; Ef 3,2.7n]; bez m-i by nebyl schopen práce pro království Boží [1K 15,10; 2K 1,12; Žd 4,16; 1Pt 4,10], ani naděje [2Te 2,16; Žd 13,9]. M. jako nezasloužené slitování Boží v Kristu Ježíši je zdrojem darů m-i [charismat sr. Ř 5,15.19; Ef 4,7; Ř 12,6; 1K 1,4n; 12,1-4; 2K 6,1; 8,1; Sk 11,23].

Pavlovo pochopení m-i Boží vyrůstá z vědomí naprosté, kořenné lidské hříšnosti. Jen Boží m. otevřela hříšnému člověku cestu ke spáse skrze spasitelské dílo Kristovo, skrze jeho smrt na kříži a dílo smíření. Proto, jak bylo připomenuto, je m. Boží zároveň m-í Kristovou a také účinkem Božího ducha. Pavel postavil Boží m. do protivy k lidským záslužným skutkům, k cestě Zákona, po které zbožný Žid doufal dojíti spravedlnosti před Bohem. Ospravedlnění člověka [aby obstál před Božím soudem] je výhradným dílem m-i Boží. „Ospravedlnění jedině z víry na základě milosti Boží“ stalo se po Pavlovi programem reformace jmenovitě Lutherova typu v protivě k theorii a praxi lidské součinnosti [synergismu] a záslužných skutků v katolicismu. Katolická dogmatika věří, že m. Boží bývá člověku skoro hmotně udílena, vlévána a předávána prostřednictvím svátostí. V protestantismu se na druhé straně pociťuje jako tíživý problém skutečnost, že čin Boží m-i nemá universální, všeobecné působivosti, nýbrž nechává část lidstva bez daru víry a spásy. NZ jasně učí, že lidé docházejí spásy m-í [Ef 2,5], stejně však vážně zdůrazňuje nutnost vlastního rozhodnutí [F 3,17n]. Současně však Pavel trvá na tom, že nikoli on uchvátil, ale sám byl uchvácen Kristem [F 3,12n]. Totéž dvojstranné hledisko vyjadřuje F 2,12n. Jde o dílo m-i Boží, ale v lidském srdci.