Heslo
Hrom, hromobití, hřímání
Hrom, hromobití, hřímání byly u různých pohanských národů vykládány mythologicky buď jako šíp nebo ohnivý kyj bohů. V představě Izraelců byl hrom pokládán za hlas Hospodinův [Jb 28,26; 37,1.4; Ž 81,8; 104,7; Iz 30,30-31]. Byl to symbol Boží moci [Ž 29,3-9; Zj 4,5] a projev přísného soudu [1S 2,10; 2S 22,14]. Tu a tam se vyskytuje i názor, že blesky jsou šípy a střelami Hospodina zástupů [Ab 3,4; Ž 18,15; Za 9,14; Ž 144,6]. Podle 1S 12,17 bylo hřímání zřejmý projev Boží nelibosti vůči Izraelovi.
Hrom a hřímání lze v Palestině v době od polovice dubna do polovice září zřídka kdy slyšeti. V krajinách předního Východu byly hrom a hřímání znamením blížícího se deště, na němž byla závislá úroda. „Hlas hromový“ je označení silného, dobře slyšitelného hlasu [J 12,29; Zj 6,1; 10,3n; 14,2; 19,6]. Zvláště zjevování Boží je provázeno h. [Ex 19,18n; Zj 4,5; 8,5; 11,19; 16,18]. „Synové hromoví“. Tak označil Ježíš Jakuba a Jana Zebedeovce [Mk 3,17]. Smysl tohoto označení je nejistý a sporný. Je jen domněnkou, že měl označovati jejich přirozenou vznětlivost [sr. L 9,54], jež proměněna Duchem svatým mohla se stát evangelisační silou v práci pro království Boží.