Hlas

Hlas zvuk lidský, po němž lze rozeznati člověka [Gn 21,17; 27,22 a j.], řeč [1K 14,10; 2Pt 2,16], snad i nářečí [Sd 18,3], zpěv [2S 19,35], hlasitý pláč [2S 15,23; Ž 6,9], a pod. Také zpěv ptáků [Ž 104,12 a j.]; zvuk zvířat [Jr 2,15 a j.], hudebního nástroje [1K 14,7n], větru [J 3,8; sr. Sk 2,2.6] a pod. Někdy jde o volání Boží [Ž 46,7; 68,34; Iz 6,8; Mi 6,9], jež mohlo mít podobu hromu [Ž 29,3nn a j.], nebo o volání Syna Božího [J 5,25.28, sr. Sk 9,4; 22,9.14; 26,14] nebo ponoukání Ducha sv. [Žd 3,7.15; 4,7]. ‚Vysoký, veliký h. ‘ = zvučný, silný h., křik, výkřik [Dt 27,14 a j.]. ‚Jedním h-em‘ [Ex 24,3, sr. Sk 19,34] = jednomyslně, souhlasně, jednohlasně, všemi h-y. Někdy ‚slyšeti h. ‘ = uposlechnouti něčí výzvy [Dt 21,20; Joz 24,24; J 10,16.27 a j.]. Někdy h. = to, co bylo řečeno, slovo, výroky [Gn 3,17; 1S 12,15; Ž 95,7; Sk 13,27 a j.], ‚H. zakletí‘ = hlasité zakletí [Lv 5,1]. ‚H. slov‘ = zvuk slov [Dt 4,12]. Často se ozývá h., aniž jest vidět nebeského mluvčího, ano, tento mluvčí nemusí být ani uveden [Dt 4,12; 1Kr 19,12; Iz 6,8; Dn 4,28; Mt 3,17; 17,5; Sk 10,13; Zj 1,12 a j.]. Jan Křtitel se u Mt 3,3 a j. nazývá ‚h-em volajícího na poušti‘ v navázání na Iz 40,3. Chce se tím říci, že nezáleží na jménu ani na titulu, ale na poselství, které chce vyřídit.

Přeneseně o h-u = svědectví, naléhavosti Božího divu [Ex 4,8], o nepříznivém svědectví, odporu vlastního dědictví [Jr 12,8]. *Volati, volání. *Křičeti. *Zvuk.