Zpěv

Zpěv. Hudba a z. patřily k nejstarším projevům radosti i žalosti u všech národů. Také Izraelci zpívali při všech možných příležitostech. *Píseň. Nevíme ovšem mnoho o hebr. melodii a způsobu zpívání. Dnešní synagogální z. je patrně už docela jiného rázu než z. v době SZ. Nadto se židovský z. v době zajetí přizpůsoboval z-u národů, s nimiž se Izrael stýkal. Bič I., 283 shrnuje to, co lze zatím s velkou pravděpodobností usoudit, těmito slovy: „Z. i doprovod byly jednohlasé [2Pa 5,13?] jen s přirozeným rozdílem výškovým mezi hlasy mužskými a ženskými. Tomu snad nasvědčuje zmínka o ‚z-u vysokém‘ [‘al ‘ªlámôt, 1Pa 15,20, doslovně patrně: dívčím] a ‚nízkém‘ [‘al ha-šᵉmíníť, 1Pa 15,21, doslovně ‚podle osmé‘, tedy o oktávu?; Ž 6,1]. Při tom nestála tak v popředí melodičnost jako spíše rytmičnost. Souvisí to s bezprostředním vztahem hudby k práci nebo k tanci… Ve slovech písně bývá tudíž silně voluntativní ráz, v hudebním doprovodu zas neméně vzrušený rytmus, který přiváděl přítomné až do extase“. V titulech některých *žalmů jsou snad naznačeny nápěvy [Ž 9; 45; 56; 57], ač ani to není bezpečně zajištěno. Oblíbený byl antifonální z., v němž skupina zpěváků odpovídala druhé [Ex 15,21; 1S 18,6nn; Neh 12,24.31-43], zvláště při chrámové bohoslužbě [Ezd 3,10n; Jr 33,11]. Některé žalmy byly upraveny pro tento antifonální z., na př. Ž 20; 21; 24,7-10; 118; 136 a ovšem i některá místa z proroků [na př. Iz 53, snad i Ab a jiní]. Také t. zv. parallelismus membrorum [viz *Píseň] ukazuje na antifonální užití při z-u. V mnohých případech byly žalmy zpívány dvěma chóry, při čemž se oba chóry spojovaly při zpívání vyvrcholujícího finále [na příklad Ž 121]. V prvním chrámu se zřídka zúčastnil lid z-u, ledaže připojoval své ‚amen‘ [1Pa 16,7.36] nebo podobná, krátká zpěvní rčení. Podle 1Pa 15,19; 25,1n zřídil David chrámové hudebníky a zpěváky, kteří byli rozděleni do 24 tříd.

SZ překládá výrazem z. nejčastěji hebr. šîr, jež označuje veselou, radostnou píseň [Gn 31,27; Am 8,10], píseň milostnou [Ez 33,32], chrámovou [1Pa 25,7; 2Pa 29,27; Am 8,3; Ez 26,13], píseň při procesí [1Pa 13,8] a pod.; zámír označuje chvalozpěv [2S 23,1; Jb 35,10], rinná, rᵉnáná jásavý, pronikavý z. [2Pa 20,20; Jb 3,7] a nᵉgíná, z., doprovázený na strunový nástroj [Ž 77,7; Pí 5,14]. Žalmy 16, dále 56–60 jsou nadepsány jako zlaté z-y [žalmy] Davidovy. Nevíme, co tento nadpis znamená. Mowinckel spojuje hebr. výraz miktám, který Kral. překládají ‚zlatý z.‘ s akkadským katámu = přikrýti [vinu], tedy ‚smírčí z.‘. Jiní se domnívají, že jde o přepsání a že se má čísti miktáb = pamětní skladba [sr. Iz 38,9]. Jiní v tom vidí nějaký hudební pokyn.

V prvokřesťanských sborech se zpívalo nejspíše tak jako v židovských synagogách [Ko 3,16; sr. Ef 5,19] antifonickým způsobem, a to jednohlasně. Kliment z Alexandrie a Augustin varují před napodobováním pohanského způsobu zpěvu, který byl vícehlasý a značně melodický. *Zpívání. *Zpívati.