Heslo
Zpívati
Zpívati. Ef 5,19 a Ko 3,16 zařazuje zpívání žalmů, hymen a duchovních písní mezi prostředky vzájemného poučování a napomínání. Pravdy, jimž se věřící naučil anebo jimž učí, mají být vyzpívány. „Mluvte mezi sebou v žalmech a v hymnách a v písních duchovních“. Výraz, ‚duchovní písně‘ označuje zpěvy, k nimž dal podnět, jež inspiroval, vnukl Duch sv., který vládne v církvi. Tyto písně mají být zpívány ‚s milostí‘ [en chariti], doslovně ‚v milosti‘, vděčně za milost, kterou prožili v Ježíši Kristu. Toto vděčné, omilostněné zpívání obohacuje zpěváky i posluchače. Obrat ‚v srdci‘ znamená srdečně, s celým srdcem, celou bytostí, upřímně [ne s rozdvojeným srdcem, sr. Ž 12,3; 15,2]. Není pochyby o tom, že věřící znali mnohé písně zpaměti [nejen SZ žalmy, apokryfní Žalmy Salomounovy, žalm Danielův a pod.], ale 1K 14,26 ukazuje, že byly tvořeny i nové písně, dokonce i takové, jež byly prostému, nezasvěcenému člověku nesrozumitelné a musely být vykládány, protože byly zpívány ‚jazykem‘ [1K 14,15: „Budu se modliti ‚duchem‘, budu se však modliti také rozumem; budu zpívati ‚duchem‘, budu však zpívati také rozumem“, Žilkův překlad]. Zdá se, že v prvokřesťanských bohoslužbách zpívání převažovalo modlitby [Weizsäcker, Das apostolische Zeitalter]. I když v křesťanských shromážděních byly zpívány staré písně, byl v nich přesto nový prvek v tom, že byly vztahovány na vykupitelské dílo Kristovo. Plinius ml., místodržitel v Bithynii, ve své zprávě císaři Trajanovi [98–117] píše o křesťanech, že mezi sebou ve shromáždění zpívali ke cti Krista jako Boha písně. Náznaky starokřesťanských písní máme zvláště ve Zj [18,21-24 a j.], ale také u L 1,46-56.68-79; 2,29-32 aj.