Žalmy

Žalmy [Kniha žalmů].

1. Název

Hebrejský název [séfer] tᵉhillím je zvláštním způsobem tvořené množné číslo slova tᵉhillá „chvalozpěv“, jež se vyskytuje jen jednou v této knize [Ž 145,1]. Řecké názvy, a podle nich i latinské a naše, jsou buď psalmoi, psalmi, žalmy – což odpovídá hebrejskému -, nebo počínaje řeckým rukopisem Alexandrijským [A; *Bible] psaltérion, psalterium, *žaltář, – toto slovo značilo původně hudební nástroj. V NZ se mluví o knize ž-ů u L 20,42; 24,44; Sk 1,20.

2. Obsah

Pro nedostatek místa nelze zde podati obsah všech 150 ž-ů. Všechny jsou však uvedeny podle druhů v odst. 7. K rozdělení na 5 t. zv. knih viz odst. 14. Velmi vhodné obsahy ž-ů pořídil docent Dr J. Janko pro autorisovaný překlad žalmů slovenské evang. a. v. církve [Tranoscius, 1952]. Viz též „Přehled žalmů podle obsahu a určení“ v knize „Voláme z hlubokosti“ [Kalich, 1953] na str. 29–32.

3. Jiné počítání

Běžné rozdělení [150 žalmů] na některých místech zřejmě všude nezachycuje původní rozsah žalmů: tak zcela jistě patří dohromady Ž 9 a 10, které navazují na sebe abecedními začátky veršů; Ž 42 a 43 jsou spojeny refrénem; patrně i Ž 117 patří jako závěr k žalmu předchozímu. Naproti tomu není vyloučeno, že některé žalmy jsou složeny ze dvou částí původně samostatných – jistě Ž 108, který je složen ze dvou částí, Ž 57,8-12; podle některých vykladačů též Ž 19; 36; 89 a j. Podle zmínek v talmudu se počítalo jen 147 ž-ů; Ž 1 a 2 byly čítány za jeden [sr. dále odst. 18].

Starý řecký překlad septuagintní, latinská Vulgáta a staré české překlady mají jiné počítání: spojují Ž 9 a 10 [= 9], 114 a 115 [= 113], naproti tomu rozdělují Ž 116 [v. 1-9 = 114; v. 10-19 = 115] a 147 [v. 1-11 = 146; v. 12-20 = 147]. Shodují se tedy tato počítání jen v prvých osmi a v posledních třech ž-ech; ž-ům 11-113 a 117-146 odpovídají v řeckých a latinských biblích ž-y s pořadovým číslem o 1 menší. [Septuaginta má ještě navíc pozdní Ž 151].

4. Nadpisy

Většina ž-ů je opatřena nadpisy různého druhu a smyslu. Většinou pocházejí z doby pozdější než ž-y samy a často neodpovídají jejich obsahu; některé z nich jsou nám těžko srozumitelné, a nerozuměli jim již řečtí překladatelé v III. stol. př. Kr. Proto je někde obtížné zjistit nejen smysl, nýbrž i druh nadpisů.

a) Autoři. U 100 ž-ů jsou uvedena jména osob, které upravovatelé knihy Ž pokládali za jejich původce, u 13 [po př. 14] ž-ů Davidových též okolnosti vzniku. O ceně těchto pozdních údajů a jejich možnostech k zjištění skutečného původu viz dále odst. 12.

b) Druhy žalmů po stránce hudební: mizmór, to jest píseň s doprovodem strunného drnkacího nástroje, *Žalm; šír, píseň, značí asi zpěv bez průvodu. Toto označení se vyskytuje samotné u Ž 46,120-134 [písně stupňů], a ve tvaru ženském šírá u Ž 18; společně s označením mizmór u Ž 30,48, 65-68, 75, 76, 83, 87, 88, 92, 108. Jako píseň milostná a zároveň maskíl je označen Ž 45; maskíl znamená asi „vyučující, poučný“ [sr. 2Pa 30,22; Bič: holdovací]: Ž 32,42, 44, 45, 52-55, 74, 78, 88, 89, 142 [Viz též Ž 47,8]; miktám, smysl nejasný, pro příbuznost se slovem ketem – „ryzí zlato“ se vykládá jako „zlatý žalm“ a pod.: Ž 16,56-60; tᵉhillá hymnus, „chvalitebná píseň“, jen v Ž 145; tᵉfillá „modlitba“: Ž 17,86, 90, 102, 142 [zároveň maskíl]; sr. též Ž 72,20; šiggájón, zcela nejasné [Kral: „osvědčení neviny“, jen v Ž 7. Vyskytuje se též v Ab 3,1, kde Kraličtí nechali nepřeložené]. Tyto nadpisy asi naznačují částečně i způsob přednesu. c) Pokyny k přednesu: la-mᵉnasséᵃch, význam i způsob psaní nejistý. Masoretský text rozumí tomuto slovu jako přechodníku a s tím souhlasí Aquila a Hieronymus, kteří je vykládají jako „vítězi“ [3. pád]. Podle 1Pa 15,21 souvisí toto slovo nějak s hraním na harfu. Obyčejně se nyní překládá „dirigentu, sbormistru“ [Kral. „přednímu zpěváku“]. Překlad septuagintní rozuměl tomuto slovu, které však četl jinak, jako „ke konci, k dokonání“. Mowinckel vykládá toto slovo v předpokládaném původnějším tvaru lᵉminsach jako „k rozzáření [totiž: obličeje Hospodinova]“.

Další nadpisy značí patrně hudební nástroje nebo jejich skupiny: bi-nᵉgînôt, strunné nástroje: Ž 4,6, 54, 55, 67, 76, sr. též Ž 61; ’el ha-nᵉchîlôt snad: s flétnami, Ž 5; snad nástroje, možná však i jiné údaje značí: ‘al ha-gittît, na nástroj gátský, po př. možná na nápěv gátský, nebo na nápěv souvisící s lisem, t. j. vinařský, Ž 8,81, 84; ‘al ha-šᵉmînît, na osmistrunný nástroj, možná též v oktávě [srov. 1Pa 15,21]; Ž 6,12; ‘al šôšannîm na šestistrunný nástroj, nebo „o liliích“: Ž 45; 69; u Ž 60 a 80 je ještě ‘édût, což znamená obyčejně „svědectví“.

Další nadpisy značí buď asi způsob přednesu nebo nápěv podle známé písně: ‘al machᵃlat, snad „k tanečnímu reji“ Ž 53,88; ‘al ‘ᵃlámôt, „o pannách“, po př. panenským způsobem, t. j. vysokým hlasem [srov. 1Pa 15,20]: Ž 46.

Ostatní nadpisy značí patrně nápěvy známých písní, podle nichž se má uvedený žalm zpívat: ‘al mût la-bén, „o smrti syna“ [Ž 9, sr. Ž 48,15]; ‘al ’ajjelet ha-šachar, „o lani červánků“ [či starokananejské božstvo Šachar?] [Ž 22]; ‘al jônat ‘élem rᵉchókîm „o holubici zmlknutí dálek“: Ž 56; ‘al tašchét, „nezahlazuj!“: Ž 57-59, 75. [Bič: písně při slavnostech vinobraní (srov. Iz 65,8), pak i o svátcích stánků či nastolovacích].

d) Označení bohoslužebného účelu: k posvěcení [obnovení chrámu]: Ž 30; k děkovné oběti: Ž 100; lᵉhazkîr, Kral. : „k připomínání“ spíše však k obětování kadidla při oběti suché, viz Lv 2,2: lᵉ‘annôt, Kral. v Ž 88,1 „k zpívání“, spíše však „k ponížení duše“, t. j. k pokání, sr. Lv 20,10 a 31. Modlitba chudého, když sevřín jsa před Hospodinem vylévá žádosti své: Ž 102; „k vyučování“, Ž 60; šîré ha-ma‘ᵃlôt „písně stupňů“, nejspíše písně poutníků, kteří vystupovali do vysoko položeného Jerusalema [jiné výklady: písně na stupních mezi chrámovými nádvořími, písně podle hudebních stupnic]: Ž 120-134.

5. Poznámky uprostřed a na konci žalmů

*séla 71 x v žalmech, 3x v Ab 3. Smysl nejistý: „přestávka, nástrojová mezihra, zesílení hlasu“. Na konci některých žalmů jsou verše, které původně byly liturgickými závěry a s vlastním žalmem souvisely velmi volně. Viz doklad tohoto zvyku v 1Pa 16,34-36, podle toho i Ž 106,47-48. Zvláště byly asi takovéto dodatky připojovány k žalmům, které končily vyhrůžkou nebo přáním zlého, na př. 2,12; 3,9; ale i jinde, na př. 25,22. Takovýto závěr je i v pozdějších židovských modlitbách, i v modlitbě Páně Mt 6,13. [Sr. závěr ž-ů v liturgii evang. a. v. církve: „Sláva Bohu…“]

6. Básnické tvary

K formě veršů viz *Starý Zákon, s. 973 a *Píseň, s. 632.

V některých ž-ech můžeme pozorovat i seskupování veršů v sloky [strofy], které bývají zakončeny refrény [Ž 42 a 43; 46; 59; 80; a zvláště výrazně 107]. Umělá stavba strofická je v abecedním ž-u 119, kde vždy osm následujících veršů začíná týmž písmenem abecedy, takže celý ž. má 22 slok. Podle abecedy jsou seřazeny i jiné ž-y, v nichž začínají půlverše [111; 112], verše [25; 34; 145] nebo sloky [9 spolu s 10; 37] vždy postupně písmeny podle jejich abecedního pořádku. Tato stavba je však leckde dodatečně porušena.

V dřívější době se mělo za to, že se v některých ž-ech [na př. 2; 110] vyskytují akrosticha, t. j. že začáteční písmena veršů dávají určité jméno [v uvedených případech Jannaj, Šimeón]; podle všeho jsou to však jevy zcela náhodné.

Lze mít za to, že již ve starých dobách bývaly přednášeny při různých příležitostech jen části ž-ů [sr. Ž 70, jenž je závěrem ž-u 40], po př. že části různých ž-ů byly spolu spojovány; na př. Ž 108, zčásti Ž 57 a 60.

7. Slovesné druhy v knize žalmů

Po různých pokusech o rozčlenění ž-u po stránce tvarové i obsahové podal vyhovující řešení Gunkel, na něhož všichni další badatelé navazují. K jednotlivým slovesným druhům viz *Píseň, s. 631-632. Všechny ž-y zařadil k určitým typům H. Schmidt ve svém výkladu, zdůrazňoval však – v některých případech snad přílišně – původní funkci ž-ů při různých kultických příležitostech rázu veřejného i soukromého. Následující přehled je založen na rozdělení Schmidtově.

Žalozpěvy lidu při modlitebních dnech ve svatyni, v nichž se prosí za vysvobození od nepřátel: 44; 60; 74; 79; 80; 83; 85; 90; 124; 126*

Žalozpěvy jednotlivců rozlišuje – snad až příliš přesně – Schmidt na modlitby po uzdravení z nemoci [6; 13; 22 zač.; 28; 31 konec; 38; 51; 61; 71; 88; 102; 130] a na prosby o Boží zakročení před soudem: 3 – 5; 7; 17; 26; 27; 31 zač.; 35; 42 a 43; 54-57; 59; 62; 69; 70; 86; 109; 140; 142; 143. Tyto modlitby často náhle přecházejí z úpěnlivých proseb k výkřikům díků a radosti; z toho se soudí, že mezi tyto části původně při použití ž-ů patřilo oznámení věštby či pod., jež rozhodla o vysvobození prosebníka. [Viz též dále odst. 8]. V některých z těchto ž-ů snad původně byl trpícím král, představitel lidu [Birkeland, Bič].

Z děkovných ž-ů jsou nejčastější takové, kde je dík zařazen do sváteční liturgie: 32; 40; 41; 52; 65; 66; 75; 92; 94 konec; 100; 103; 106; 107; 116 a 117; 118; 136; 138; 146. Vyskytují se však i díkůvzdání bez liturgie: [9]; 18 zač.; [19 kon.]; 22 kon.; 30; 63; 73; 111; 120.

Samostatné hymny [chvalozpěvy] sloužily asi často k závěru slavností: 8; 19 zač.; 29; 33; 36 konec; 104; 105; 113; 114; 134; 135; 145; 147; 148; 150.

Kromě těchto obecnějších druhů je možno s větší nebo menší pravděpodobností odlišit i ž-y pro zvláštní příležitosti. Mowinckel, Schmidt i mnozí jiní mají za to, že podobně jako v Babylonii se i v starém Izraeli slavil o Novém roce svátek nastolení Hospodina jako krále [není však pro to v SZ přímých dokladů, i když je tato možnost pravděpodobná]. Mezi tyto nastolovací ž-y patří podle Schmidta: 24 kon.; 46-48; 68; 76; 87; 89 zač.; 93; 96-99; 149. Význačná úloha krále, který vystupuje v bohoslužbě jako představitel celého národa, je vyjádřena v královských žalmech, které se zpívaly při nastolení a snad též při jeho výročích; 18 kon.; 20; 21; 72; 89 kon.; 101; 110; 132; 144.

S bohoslužbou úzce souvisí i ž-y, které byly zpívány – patrně střídavě přicházejícími poutníky a vítajícími kněžími – při příchodu průvodu do chrámu o svátcích: 15; 24 zač.; 81; 84; 91; 95; 115; 121; po př. asi i při odchodu [Ž 122].

Zbylé ž-y zařazuje Schmidt do několika skupin, avšak právě v těchto případech jsou mezi vykladači velké rozdíly.

Do t. zv. pozdravných básní řadí dosti vnějšně ty, které začínají pozdravem ašre „blahoslavený“[1;112; 127; 128; 133]. Další skupinu tvoří ty ž-y, které obsahují poučné úvahy, a tím se blíží knihám „Moudrosti“: [9 a 10]; 12; 19 kon.; 36 zač.; 39; 49; 50; 53; 58; 77; 78; 82; 94 zač.; 139; 141. K nim přiřazuje i básně abecední [viz odst. 6]: 9 a 10; 25; 34; 37; 111; 112; 145. Některé z nich jsou však spíše rázu hymnického.

Všechny uvedené druhy a ž-y sloužily asi přímo bohoslužbě. Kromě nich však uvádí Schmidt i takové, které byly asi skládány pro osobní potřeby jednotlivců: 11; 16; 23; 123; 125; 129; 131. Právě tyto ž-y jsou nám dnes nejbližší a nejcennější; není však důvodu, abychom je proto považovali za nepoužitelné v SZ bohoslužbě, zvláště 4 posléze uvedené z „písní stupňů“.

Za zcela zvláštní a samostatné považuje konečně Schmidt královský svatební ž. 45, a báseň o zajetí babylonském ž. 137; z těch však náleží svým rázem prvý ke královským ž-ům, druhý k žalozpěvům lidu.

8. Žalmy v bohoslužbě a v soukromé modlitbě

Již z doby před zajetím babylonským jsou doklady o zpěvu a hudbě při bohoslužbě, avšak nejsou v nich přímo zmínky o ž-ech [Am 5,23; viz též Ex 32,18; Iz 30,9]. V knihách Pa, které si vůbec mnoho všímají bohoslužebných zařízení, jsou i hojné zprávy o zpěvu [1Pa, kap. 15-16; 25]. Tato zařízení jsou připisována sice králi Davidovi, avšak týkají se teprve doby po návratu ze zajetí babylonského a jsou jen do starší doby promítnuta. Zde jsou již přesné doklady o zpěvu ž-ů 105; 96 a snad i 106 [1Pa 16,8-36].

V hebrejské bibli některé nadpisy ukazují bohoslužebné užití ž-ů, viz odst. 6 c. V řeckém překladu septuagintním jsou takové nadpisy daleko četnější: při stálé oběti v sobotu byl zpíván Ž 92 a 38, v ostatní dny postupně Ž 24; 48; 82; 94; 81; 93. Ž-y byly zpívány též při „dodatečných obětech“ [mûsâf]. Na Nový rok byly zpívány Ž 81 a 29, o svátcích velikonočních t. zv. hallél [Ž 113–118]. Některé ž-y byly patrně zpívány střídavě jako antifony, tak Ž 136 se stálým refrénem, snad i Ž 15; 24 a j. I do synagogální bohoslužby bylo užívání ž-ů převzato v hojné míře, jak pro bohoslužby každodenní, tak i pro sobotní a sváteční.

Kromě těchto dokladů o bohoslužbě sborové je možno uvést, aspoň v náznacích, i použití ž-ů při bohoslužebných úkonech pro jednotlivce, které však se též konaly v chrámě. [Průkopnické dílo v tomto směru vykonal norský theolog Mowinckel]. T. zv. modlitby obžalovaného se zdají naznačovat, že mezi částí prosebnou, na př. Ž 7,1-12, a vyjádřením jistoty a díků [v. 13-18] docházelo k nějakému rozhodnutí Božímu, asi ve formě věštby [sr. též Ex 22,8; 1K 8,31-32]. Podobně i v prosbách za uzdravení lze snad předpokládat nějaký úkon mezi prosbou [na př. Ž 6,1-8] a jejím vyslyšením [v. 9-10]. Zde patrně se užívalo, podobně jako jinde ve starém Orientě a v Řecku, t. zv. inkubace: prosebník strávil noc v chrámu, a buď spánkem samotným nebo v spánku zjeveným snem byl uzdraven [srov. Ž 17,15; 4,9]. Mowinckel, Daněk a Bič nalézají v ž-ech i doklady pro věštění [nejspíše z jater – haruspiciuni], jež však prý bylo dodatečně v textu ž-u změněno v „jitro“ [na př. Ž 5,4].

Zmínek o různých bohoslužebných, po př. obřadných úkonech je v Ž velmi mnoho, zcela jistě jim však pozdější doba rozuměla obrazně. Je tedy spíše otázkou, kde máme počítat s původním konkrétním předmětem či úkonem, a kde již básník ž-ů sám jen použil obrazu. Tak na př. Ž 51,9: očištění yzopem bylo ve staré době skutečně prováděno, avšak později se stává jen obrazem pro očistu od hříchů vůbec. I v bohoslužebných úkonech, které se konaly mimo chrám, měly ž-y své místo: při velikonoční večeři byly zpívány Ž 113-118, viz Mt 26,30.

Naproti tomu je poměrně méně dokladů o užívání ž-ů při soukromé modlitbě. Modlitby proroka Jeremiáše [11,18-12,6; 15, 15-21; 17, 12-18] ukazují, že prorok navazoval na určitý způsob vyjadřování, z kterého jsou odvozeny i naše ž-y. Podobně i modlitba Ezdrášova [9,6-15] ukazuje, že ž-ový sloh byl i pro soukromé modlitby nejpřiměřenější. Avšak přímé doklady pro užívání ž-ů v soukromé modlitbě v SZ nejsou.

9. Žalmy individuální a kolektivní

Uvedené doklady pro téměř výhradně bohoslužebné užívání ž-ů však neříkají, že by ž-y vesměs vyjadřovaly slova kolektivu náboženského shromáždění. [Toto mínění bylo v nedávné době velmi rozšířeno]. Tak na př. Ž 129 je sice vyjadřován v jednotném čísle, avšak výzva, „rciž nyní, Izraeli“ [v. 1] ukazuje, že je zde míněn lid. Tam, kde se mluví v množném čísle, je kolektivní výklad jasný. Naproti tomu některé výrazy v 1. osobě se týkají spíše jednotlivce [na př. Ž 22, v. 10-11, 23, 26; Ž 26,12; 35,18-27], zvláště v prosbách o pomoc v nemoci a v soudu [viz výše]. [Tyto individuální ž-y můžeme přirovnat k příležitostným modlitbám v evang. agendách, které pronáší duchovní, a člen sboru je po něm nahlas nebo potichu opakuje].

Je však záhodno připomenout, že v starém Orientě rozdíl mezi jednotlivcem a kolektivem nebyl tak zřetelně pociťován a vyjadřován jako u nás. Kromě toho kolektiv lidu býval zastupován v bohoslužbě králem a později veleknězem. Tedy mnohé výrazy jednotného čísla se týkají kolektivu, věřícího lidu izraelského, po př. později náboženské obce judské. [Ostatně i v našich písních se často používá jednotného čísla, avšak zpívající shromáždění je právem vztahuje na celé obecenství.]

10. Chrámoví zpěváci jako nositelé žalmové tradice

I když mnohé žalmy jsou označovány jako dílo krále Davida [viz též odst. 12], i když mezi jejich autory lze, zvláště ve starší době, předpokládat i dvořany a kněze, přece jen péče o pěstování a přednes ž-ů byly úkolem sboru chrámových zpěváků. V době královské jimi byli též t. zv. kultoví proroci, kteří skládali a přednášeli básně pro různé příležitosti bohoslužebné, pravidelné svátky i mimořádné slavnosti [t. z v. prorocké liturgie].

V době po návratu ze zajetí babylonského pečovali o chrámový zpěv chrámoví zpěváci, kteří byli zařazeni do různých skupin. Při návratu jsou připomínáni jen synové Azafovi [Ezd 2,42], později se připomínají též Héman a Etan [1Pa 15,16-19]. Tyto údaje doby poexilní jsou však biblickým podáním promítnuty zpět do doby krále Davida. Zdá se, že teprve v době poexilní byl zdůrazňován levitský původ těchto zpěváků [viz též 1Pa 16,4-7 a 37-42; zde přichází i další jméno – Jedutun]. V další fázi byli podobně jako kněží rozděleni i zpěváci, synové Azafovi, Jedutunovi a Hémanovi do 24 skupin [tříd], které se postupně ve službě střídaly [1Pa 25,1-31].

Tito lidé přirozeně ve svých písních velebili Jerusalem, chrám i oltář, avšak je pozoruhodno, že oběti jsou v žalmech připomínány poměrně zřídka [na př. 20,4; 118,27; asi též 116,17]. Častěji se ukazuje, že oběti nejsou tak potřebné jako chvály a modlitby [Ž 40,7; 50, v. 8-15.23; 51,18-19, sr. však v. 21]. I jinde je zdůrazňován význam modliteb a zpěvů.

Není dosti jasné, v jakém vztahu byli chrámoví zpěváci vůči kněžím. Zcela jistě jim byli služebně podřízeni, avšak právě tento vztah i sociální rozdíly vedly zpěváky jednak k samostatnějšímu uplatňování, jednak k většímu porozumění pro duchovní potřeby lidu. Mnohokrát je v ž-ech pronášeno ujištění o Boží pomoci chudým [na př. 9,10.19; 34,7; 69,34; 140,13], varování proti jejich utiskovatelům [14,6; 82,3]; často vyjadřují prosby chudých o pomoc Hospodinovu [Ž 40,18; Ž 10,12; nadpis Ž 102].

11. Kniha žalmů jako zpěvník druhého chrámu

Přes různé námitky zůstává toto pojetí stále nejoprávněnější. Je ovšem záhodno připomenout, že v knize ž-ů je obsažen jen výběr toho nejhodnotnějšího z písňového pokladu jerusalemského chrámu. Proto se mohla kniha ž-ů stát zároveň autoritativním vyjádřením SZ náboženství, jež pak sloužilo náboženskému vzdělávání mimo chrám, v synagogách i v soukromí. V knize ž-ů jsou obsaženy i písně z doby předizraelské, mnohé z doby královské, v níž působili proroci, i mnohé z doby po zajetí babylonském.

Takové zpěvníky procházejí úpravami theologickými i uměleckými, aby vyjadřovaly plně víru té které doby, a mívají určitou autoritu, danou jim příslušnými náboženskými orgány. Prakticky bývá zpěvník ze všech náboženských knih poměrně nejčastěji v rukou úda církve, stává se mu příručkou věroučnou i modlitební knihou.x [Sr. Třanovského „Cithara sanctorum“.]

12. Otázka autorů

[Viz též odst. 4a.] Hebrejský SZ uvádí u 101 ž-ů jméno osoby, která je míněna jako autor. Nejčastěji [73 x] je jako původce ž-ů uveden král David; Ž 3-41 s výjimkou Ž 10 a 33; Ž 51-71 s výjimkou Ž 66 a 67; Ž 86; 101; 103; 108; 110; 122; 124; 131-133; 138-145. Není vyloučeno, že v starší době tento nadpis mohl mít i jiný smysl [Engnell a Bič: „k bohoslužbě davidovské“], avšak jistě ti, kdo dali knize ž-ů podobu, v níž ji dnes máme, viděli v Davidovi autora příslušných ž-ů. Kromě toho je David uveden v závěru sbírky modliteb [Ž 72,20].

Stejného rázu jsou i údaje o okolnostech, za kterých David ž-y složil, u 13 po př. 14 ž-ů: Ž 3; 7; 18; 34; 51; 52; 54; 56; 57; 59; 60; 63; 142; k Ž 18 viz 2S 22,1. Tyto údaje se pokoušejí uvést v souvislost některá místa nebo i slova ž-u s určitou situací Davidovou podle vyprávění 1-2 Sa. Není možno jim přikládat více váhy než dohadům pozdějších vykladačů; jsou vlastně jakýmsi začátkem literární historie. [Jiný výklad je, že mohly při bohoslužebném dramatickém předvádění života Davidova být provedeny při určité fázi děje.] Zprávy SZ o Davidovi jako schopném hudebníku [1S 16,18; 2S 6,15; Am 6,5] i ukázky jeho výtvorů [2S 1,17-27; 3,33-34; 2S 22 = Ž 18] zcela přirozeně vedly k tomu, že mu byly připisovány i další podobné písně. Zcela jistě však nemohou od Davida pocházet ty žalmy, které se zmiňují o chrámu [Ž 5; 27 a j.], a sotva ty, které mluví o králi v 2. a 3. osobě [Ž 20; 21; 61; 110]; nesoulad údaje v nadpisu s obsahem je patrný na př. u Ž 63: ve v. 3 chrám, ve v. 12 král – avšak Saul právě tehdy pronásledoval Davida.

I jména Šalomoun [Ž 72 a 127] a Mojžíš [Ž 90] jsou míněna jako označení původců.

Pozdní původ a nespolehlivost podání autorských nadpisů je patrná i ze značných odchylek v překladech řeckých a syrských; v LXX jsou též uvedeni jako autoři proroci Jeremiáš [Ž 137] a Aggeus se Zachariášem [Ž 138; 146-148].

Poněkud jiného rázu jsou nadpisy, které uvádějí pěvecké sbory chrámové, jež jsou označeny jednak jmény svých předků [Azaf: Ž 50; 73-83; Héman Ezrachitský: Ž 88, Etan Ezrachitský: Ž 89], jednak názvem sboru „synové Chóre“: Ž 42; 44-49; 84; 85; 87; 88. Některé ž-y měly patrně dvojí rozdílné označení, tak Ž 88 [zároveň synů Chóre a Hé-manův], a ty, v nichž je uveden [s jinou předložkou] Jedutun: v Ž 39 a 62 vedle Davida, v Ž 77 vedle Azafa. Tyto údaje o pěveckých sborech se zdají být spolehlivější, jimi označené ž-y patrně vznikly prací zakladatele nebo spíše některého člena sboru, a hlavně byly sborem dále přednášeny a uchovávány.

13. Doba vzniku jednotlivých žalmů

Údaje o autorech zde mnoho nepomohou, je tedy nutno pokoušet se o zjištění stáří ž-ů z jejich formy a obsahu. Formy ž-ů nejsou ještě tak spolehlivě a úplně prozkoumány, aby umožnily rozsáhlejší a spolehlivější výsledky; zdá se však, že ty ž-y, které jsou složeny podle zásad t. zv. slovní metriky, patří k nejstarším [na př. Ž 29], ž-y, v nichž se střídá vždy pravidelně jedna slabika přízvučná s jednou nepřízvučnou, k nejmladším [na př. písně stupňů Ž 120-134]. Výskyt aramejských slov a obratů ukazuje patrně na původ z doby, kdy Židé mluvili již běžně aramejsky [Ž 122; 124; 139; 145]. [Aramejská slova v nejstarších žalmech však nejsou výpůjčky z aramejštiny, nýbrž doklady společné starobylé kananejsko-aramejské básnické mluvy.]

Dalo by se očekávat, že se v ž-ech objeví nějaké zmínky o historických událostech, podle nichž by je bylo možno přesněji zařadit časově; jediný jistý údaj je v Ž 137: zajetí babylonské. K obtížím tohoto historického způsobu určení stáří ž-ů viz dále odst. c). Spíše bude lze aspoň přibližně určit dobu vzniku některých ž-ů podle jejich obsahu a zaměření; ž-y královské svědčí o době královské, ž-y zabývající se zákonem a moudrostí ukazují spíše na dobu pozdější. Ž-y byly patrně nějakou dobu po svém vzniku uchovávány ústním podáním, teprve později byly zařazovány do psaných sbírek. Sbírky jsou souhrnem písní z různých dob, i do jejich dodatků se mohly dostat písně poměrně staré; ani tato hlediska tedy mnoho nepomohou pro určení vzniku jednotlivých ž-ů. Je možno jen pokusit se naznačit dobu původu některých ž-ů a druhů.

a) Žalmy cizího původu, po př. podle cizích vzorů. U několika ž-ů shledáváme nápadné podobnosti se staršími náboženskými písněmi mimoizraelskými, jež je možno nejspíše vysvětlit převzetím ve velmi staré době. Ž 104 se úzce přimyká k egyptskému hymnu na sluneční božstvo Atona, který složil egyptský faraón a náboženský [monotheistický] reformátor Achnaton ve XIV. stol. př. Kr., tedy v době, kdy styky Egypta s Palestinou byly velmi intensivní. Ž 29, který je velmi starobylý i svou formou, vykazuje pozoruhodné podobnosti s ugaritskými básněmi, jež jsou dochovány na klínových tabulkách asi z XIV. stol. př. Kr. Podobně i Ž 68 obsahuje mnoho motivů známých i v Ugaritu. Protože lze vcelku považovat ugaritské básně za jednu z odnoží kananejské [náboženské] literatury, můžeme i zde předpokládat převzetí cizích písní Izraelci asi v době nedlouho po jejich příchodu do Palestiny.

Velmi silný vliv staré Mesopotamie v ohledu kulturním a náboženském se projevuje i v ž-ech: nejsilněji v královských a v písních určených podle předpokladu některých badatelů k novoroční slavnosti nastolení Hospodinova, jež však není v Israeli přímo doložena.

Pozoruhodné jsou i některé podobnosti žalozpěvů jednotlivce s obdobnými útvary starobabylonskými a hetitskými.

b) Žalmy královské [viz odst. 7] je možno obecně odvozovat z doby královské [X.-VI. stol. př. Kr.]. Král byl představitelem národa a jeho jménem konal bohoslužebné úkony. Většina královských ž-ů patrně souvisí s nastolovací slavností, která asi byla při každém výročí opakována: Ž 2; 21; 72; 110; 101; 132. Podstatnou částí ž-ů je Boží výrok určený králi: Ž 2,7-9; 21,5; 110,1-4; 132,1-12 – podobně tomu bylo u králů babylonských. Ž 20 a 144 jsou určeny králi před bojem.

Norský badatel Birkeland soudí, že i jinde v žalmech mluvící „já“ značí krále. V době po zajetí babylonském byly tyto ž-y vztahovány na Pomazaného Božího, Mesiáše.

c) Otázka žalmů makkabejských. Mnozí vykladači, staří i noví, hledali původ některých ž-ů v rušné době makkabejské [po r. 168-167 př. Kr.], kdy docházelo k bojům s nepřáteli zákona Božího, kdy byl zpustošen chrám, a kdy se vytvořily ostře rozlišené skupiny „zbožných“ a „bezbožných“. [I královské ž-y, zvl. 2 a 110 bývaly spojovány s králi z rodu makkabejského (hasmonovského).]

Již Theodor z Mopsúestie, známý vykladač antiochijské školy v V. stol., vztahoval mnohé ž-y k době makkabejské, ovšem tak, že prý David události této doby předpověděl. Calvin považoval za makkabejské Ž 44; 74; 79. Ezrom Rudinger [1523-1590], profesor wittenberské university a od r. 1574 ředitel bratrské školy v Ivančicích, odvozoval ve svých latinských parafrázích 25 ž-ů z doby makkabejské, m. j. i Ž 1. V nejnovější době ještě více jejich počet rozmnožil basilejský profesor B. Duhm.

Některé rysy uvedených i jiných ž-ů se dají skutečně na události doby makkabejské vtáhnout, avšak již v první knize Makkabejské [7,17], vzniklé kolem r. 100 př. Kr., je citován jistě pozdní Ž 79,3 jako součást Písma svatého; to předpokládá, že již delší dobu před tím byl soubor ž-ů ukončen a autorisován. Události, o kterých se uvedené i jiné ž-y náznakem zmiňují, nespadají patrně do doby makkabejské, – na př. zpustošení chrámu Ž 79,1 -, nýbrž spíše do doby předchozí [V.-III. stol. př. Kr.], ze které se zachovalo jen velice málo zpráv; viz *Izrael. 7 a 8. [Švédští badatelé „uppsalské školy“ vidí však i zde výjevy kultické.]

d) Souhrn. Celkem lze tedy předpokládat, že podstatná část ž-ů pochází z doby královské, s jistotou to lze říci o královských ž-ech. I mnohé ž-y podobného rázu asi mají původ v této době. Ž-y cizího původu mohou být ještě starší. Není ovšem vyloučeno, že některé ž-y z této doby byly v době poexilní různým způsobem přepracovávány. [Viz dále odst. 15.].

Z doby poexilní pocházejí ž-y, jež mluví o zničení chrámu, o rozptýlení Izraele, o obnově Jerusalema a chrámu. Podle shod s líčením bohoslužby po návratu ze zajetí babylonského [Ezd 3,10-11; Neh 9,4-37; ale též 1Pa 16,8-36] můžeme této době připsat asi Ž 100; 103; 105-107; 111; 113; 135; 136; 146-150. I aramejská slova v některých ž-ech [Ž 124; 139 a j.] svědčí o pozdním původu.

14. Složení knihy žalmů

Již předchozí nárys ukazuje složitost vývoje, jenž vedl ke vzniku této knihy. Dalším dokladem jsou dvojí výskyty některých ž-ů, či jejich částí, částečně v různých úpravách: Ž 14 = Ž 53; Ž 40,14-18 = Ž 70; Ž 57,8-12 a Ž 60,7-14 = Ž 108. Starší sbírky modliteb Davidových [viz Ž 72,20] a „písně stupňů“ [Ž 120-134] ukazují na postupný růst knihy z menších sbírek.

Podle židovského podání se rozlišuje v knize Ž pět „knih“, které jsou vždy zakončeny t. zv. doxologiemi, t. j. liturgickými chvalozpěvnými dodatky [viz výše odst. 5]. Ty určily organicky rozdělení: Ž 1-42; 43-72; 73-89; 90-106; 107-150. Teprve asi později se v tomto rozdělení viděla obdoba pěti knih Zákona, Pentateuchu. Původní sbírky lze se značnou pravděpodobností i v hotovém souboru zjistit. Ty se skládaly opět z menších sbírek, jež byly seřazeny jednak podle druhů, jednak podle obsahu či spíše podle charakteristických výrazů.

15. Starší sbírky

a) Sbírka žalmů Davidových, Ž 3-41. Jejím cílem bylo patrně shromáždit všechny „Davidovy žalmy“ známé, po př. zpívané v určité době, asi již v V. stol., neboť v ní ještě nejsou zmínky o pěveckých sborech. [Zájem o sbírání památek davidovských za doby Nehemiášovy je dosvědčen i v 2Mak 2,13]. Profesor Bič však soudí, že v Ž 1-41 je zachován starý rituál královský v původním pořádku.

Lze předpokládat, že tato sbírka byla sestavena z menších skupin, uspořádaných vždy podle druhů [napřed mizmór, pak jiné]: Ž 3-18; 19-28; 28-37; dodatek Ž 38-41.

b) Elohistická sbírka, Ž 42-83 [s dodatkem Ž 84-89]. Je nápadné, že v žalmech 42-83 se vyskytuje jméno Boží jahvé [Hospodin] jen 43 x, a jméno ’ᵉlóhîm [Bůh] 200 x, ale v ostatních žalmech je jméno ’ᵉlóhîm doloženo jen 29 x, a jahvé 642 x. I v dodatcích k této sbírce [Ž 84-89] je ’ᵉlóhîm 7 x a jahvé 31 x. Zcela jistě pochází tento nepoměr z úmyslné úpravy, při níž bylo jméno jahvé odstraňováno a nahrazováno, ovšem ne zcela důsledně. Je to zřetelně patrné na úpravě jahvistického žalmu 14 v elohistický Ž 53.I jinak vykazuje sbírka Ž 42-83 zvláštnosti. Téměř všechny její ž-y jsou označeny jmény původců, což dovoluje určit starší menší sbírky, uspořádané opět podle druhů ž-ů. Sbírka ž-ů Davidových [Ž 51-72], zakončená zvláštní poznámkou [Ž 72,20], má jako dodatek jeden ž. Šalomounův. Ostatní sbírky jsou sestaveny podle jmen zpěváků: ž-y synů Chóre [Ž 42-49] a žalmy Azafovy [Ž 50; 73-83].

Tato sbírka obsahuje podle prof. Biče i staré ž-y původu severoizraelského. Byla sestavena podle jiných však v polovici IV. stol. př. Kr., když byly zorganisovány pěvecké sbory, o něco později pak doplněna dodatkem [Ž 84-88, po př. 89] ze ž-ů synů Chóre – s výjimkou Davidova Ž 86.

c) Další sbírky. Ž-y 90-150 obsahují nepoměrně méně údajů autorských, druhových a přednesových. Steuernagel v nich rozlišuje 4 původní sbírky, jež vždy končily ž-y s výzvou „halelujah“: 90-104 a 105-107; 108-110 a 111-118; 120-134 [písně stupňů] a 135-136; 138-145 a 146-150 [t. zv. „malý hallel“]. Vznik těchto sbírek je kladen do doby po nové úpravě zpěvu chrámového, prý ve III. stol. př. Kr. [1Pa 25]. Mnohé ž-y těchto sbírek patří mezi nejmladší z celé knihy.

16. Vznik knihy žalmů

Podle Steuernagela [též Eissfeldt 1934] lze si jej představit asi takto: v V. stol. byla uzavřena sbírka ž-ů Davidových [3-41] a v IV. stol. sbírka ž-ů elohistických [42-83]. Kolem r. 300 př. Kr. byla tato sbírka rozšířena o Ž 84-88, obě sbírky byly spojeny a zarámovány ž-y 2 a 89. Průběhem III. stol. byly postupně přiřazovány další sbírky: Ž 90-107 a Ž 108-118, pak byl soubor v tomto stavu zarámován zákonickými ž-y 1 a 119, potom 120-134 s dodatky Ž 135; 136 a 137, a konečně Ž 138-150.

Kniha ž-ů byla ukončena asi začátkem II. stol. př. Kr. Již 1Mak cituje jeden z pozdních ž-ů jako svaté Písmo [viz výše odst. 13c]. „Ž-y Šalomounovy“, které vznikly těsně po r. 63 př. Kr., nebyly již do tohoto souboru biblického zařazeny. Jednotlivé ž-y jsou ovšem uváděny ještě dříve: Ž 96 a 105, po př. dnes i Ž 106 [v 1Pa 16].

17. Místo Žalmů v biblickém kánonu

V hebrejských biblích patří mezi „Svaté spisy“ kᵉtûbîm, a to vždy na první místo. Společně s knihou Job a Př jsou vybaveny zvláštním systémem značek pro přízvuk a přednes, odlišným od systému pro ostatních 21 knih.

V biblích řeckých, latinských a našich jsou ž-y zařazeny mezi t. zv. knihy vyučující podle domnělého historického pořadí jejich původců: Job – David: Ž – Šalomoun: Př.

Jako nejvýznamnější kniha ze „svatých spisů“ mohly Ž-y označovat tento soubor jako celek [L 24,44].

I když není žádného autoritativního kanonického usnesení, přece jen křesťanské církve používají prakticky ž-ů daleko hojněji než ostatních knih SZ a vydávají ž-y i samostatně a též v jednom svazku společně s NZ.

18. Žalmy v Novém zákoně

Není jisto, zda zmínky o zpěvu ž-ů [K 3,16; Ef 5,19] se týkají ž-ů SZ [*Žalm]. Ž-y jsou v NZ připomínány velmi často, daleko nejvíce ze všech SZ knih. Jsou uváděny jednak jako ž-y [Sk 1,20; 13,33 – důležité staré rukopisy uvádějí citát Ž 2,7 jako ž. prvý, viz odst. 3], jednak jako „David“ [Sk 1,16; Ř 4,6], a to i tam, kde v SZ u příslušného ž-u jméno Davidovo není [Sk 4,25 = Ž 2; Žd 4,7 = Ž 95]. Citáty jsou z velké části zaměřeny christologicky [Ž 118,22 = Mt 21,42 a L 20,17], ukazují na utrpení Kristovo a líčí je podle Ž 22; 69 a j. [Mt 27; J 19]. Mesiášsky jsou vykládány i ž-y královské: často je uváděn Ž 2 [Sk 4,25-26; 13,33; Žd 1,5] a Ž 110: v rozmluvě Ježíšově s farizeji [Mk 12,36; Mt 22,44; L 20,42] a jako významný doklad v Žd [1,13; 4,5-6; 7,21]. – Mnohé citáty a náznaky ze ž-ů jsou i v dějovém pásmu evangelií a Sk a v důkazech epištol [zvláště Ř a Žd], též v líčení Zj.

19. Pozdější užití žalmů

Nejstarší dosud známý výklad ž-u [Ž 107], dochovaný jen zlomkovitě, si pořídili Essejci již v době před narozením Kristovým. – Židé používají ž-ů velmi hojně jak v bohoslužbě synagogální, tak v soukromých modlitbách, od nejstarších dob podnes.

I církev křesťanská užívala vždy velmi hojně ž-ů jak v bohoslužbě, tak k osobnímu náboženskému prohlubování a vzdělávání. Svědčí o tom i nepoměrně hojnější překlady knihy ž-ů ve srovnání s jinými knihami SZ. Je známo, že kromě známých čtyř starých řeckých překladů celého SZ existovaly ještě další překlady Ž. Hieronymus věnoval ž-ům zvláštní péči a zhotovil postupně tři různé jejich překlady do latiny, ač již před ním byly překlady starší. Hojnost zachovaných staročeských žaltářů v různých versích [Musejní, Wittenberský, Klementinský, Poděbradský, Glossovaný a j.] svědčí o veliké potřebě a oblibě ž-ů v Čechách již v době předreformační.

Užití Ž v bohoslužbě katolické a pravoslavné navazuje do značné míry [i hudebně: gregoriánský chorál] na přednes ž-ů v synagogách. Ž-y jsou nejdůležitější součástí modliteb breviáře.

Reformace husitská a bratrská, i lutherská a kalvínská používaly ž-ů velmi hojně, avšak poněkud různým způsobem. V církvích lutherských je používáno ž-ů a jejich částí též hojně k účelům liturgickým, v církvích reformovaných téměř výhradně k zpěvu shromáždění. Reformované ž-y francouzské, zbásněné Clémentem Marotem, byly i s francouzskými lidovými nápěvy upravenými Goudimelem používány a napodobovány i pro potřebu jiných reformovaných církví. Do bratrských zpěvníků se dostaly – ne bez odporu – v zpracování Jiřího Strejce, který – podle běžného mínění – též obstaral básnickou úpravu Ž. pro Kralickou Šestidílku. Zmínky si zaslouží i úprava Ž 68, která se stala bojovou hymnou utlačovaných evangelíků v jižní Francii v XVII.-XVIII. stol. Nové přebásnění ž-ů pro bohoslužebný zpěv v českých a moravských reformovaných sborech pořídil koncem XIX. stol. farář J. Šebesta. Luther zpracoval Ž 46 v píseň „Hrad přepevný jest Pán Bůh náš“, i jiné [Ž 124,130]. Husité i Čeští bratří používali ve svých písních hojně motivů ze Ž. Stará slovenská píseň „Pán Bůh je síla má“ je zpracování Ž 27.

Básnické parafráze ž-ů: v starší době Benedikti z Nudožer, Kampanus Vodňanský a Komenský, v novější době Puchmajer [Ž 104], Erben [Ž 45 a 140] a Sládkovič [zvláště Ž 21].

Nové české překlady žalmů: orientalista R. Dvořák [1911, jen Ž 1-72], prof. katol. theol. fakulty Heger, rabín Bass a Dr. Zeman. Slovenské překlady: evang. farář D. Dr. Lajčiak, katolický prof. Stanislav [básnickou úpravu obstaral J. Smrek] a autorisovaný překlad evang. církve augsburského vyznání [1952.].

Již od dávných dob byly ž-y znovu zhudebňovány, ve středověku v gregoriánském chorálu, od začátku novověku v motettech, kantátách i jiných útvarech. Za vrcholné dílo lze označit Biblické písně Antonína Dvořáka, složené na texty různých žalmů bible Kralické.

20. Význam žalmů

Ž-y se staly ze zpěvníku chrámového nejvýraznějším vyjádřením zbožnosti SZ. Vznikaly jako součást a doprovod různých bohoslužebných úkonů již dávno opuštěných, žijí však svou vlastní vnitřní silou. Vyjadřují víru a oddanost Hospodinu, jenž bdí nad žalmistou i nad čtenářem ž-u, i když procházejí pokušeními a utrpeními. Tato blízkost Boží, původně vyjádřená výrazy bohoslužebnými a obřadními, zůstává, i když se těmto slovům rozumí duchovněji.

A tato mocná víra překonává i ty složky ž-ů, které jsou křesťanu cizí: představy, jako by Bůh patřil jen jednomu národu nebo jedné skupině, prosby za tvrdé potrestání či zničení nepřátel. Avšak i v tom se projevuje, jako v celé knize Ž, jaký člověk je, jsou svědectvím a zrcadlem. Ž-y vznikly jako lidský ohlas blízkosti mocného, spravedlivého a dobrotivého Boha a stále tuto blízkost připomínají a do ní uvádějí.