Blahoslavený

Blahoslavený je v Kralické bibli zpravidla překladem hebr. obratu, znamenajícího „šťastný ten, kdo…“ Je to obrat, jehož smyslem není, že ten, o kom je řeč, nutně se cítí šťastným [blaženým], nýbrž že jest šťasten vzhledem k objektivní skutečnosti, známé tomu, kdo blahoslavenství pronáší. Proto se nedoporučuje, aby se toto slovo a jeho řecký překlad v NZ překládalo do češtiny slovem „blažený“, vzbuzujícím skoro samočinně představu blažených pocitů. „Blahoslavenství“ jsou tedy jakýmisi „gratulačními formulemi“, jinak řečeno: jsou prohlášením za „šťastného“. Hlediskem, jímž se toto prohlášení řídí, je ovšem skutečnost Boží, jeho svrchovanost a moc, spolehlivost a spravedlnost jeho soudů. S tohoto hlediska se o pravém štěstí neboli blahoslavenství člověka rozhoduje podle jiných měřítek, než je okamžitý zdar, blaho a tedy i pocit štěstí. B. je člověk, který nechodí po radě bezbožných, nýbrž má zalíbení v zákoně Božím Ž 1,1-2, ten, kdo doufá v Hospodina, třeba i proti všemu, co svými smysly pozoruje Ž 2,12; 34,9; 40,5; 84,13; Iz 30,18, ten, kdo přebývá v domě Hospodinově Ž 84,5-6, ten, kdo opravdu náleží Bohu Ž 33,12; 144,15. Někdy jsou SZ blahoslavenství upřena na poslušnost vůle Boží, na čisté obcování Ž 119,1n; 41,2; 106,3; 112,1; zvláštním, našemu pochopení velmi obtížným případem toho je blahoslavení toho, kdo se pomstí nad nepřáteli lidu Božího Ž 137,8-9. Někdy se prostě konstatuje samozřejmá skutečnost, že b. je ten, komu Bůh pomáhá Ž 146,5 sr. 84,6; 127,5. Pozoruhodné jest, že Ž 32,1-2 za b. je prohlášen ten, jemuž Hospodin odpouští nepravosti, a snad ještě pozoruhodnější, že Jb 5,17 sr. Ž 94,12 je b. ten, koho Bůh trestá. To přivádí k otázce, v čem spočívá „štěstí“, jež je zaslibováno blahoslavenstvími. Někdy jsou to věci rázu spíše hmotného: dlouhověkost a zdar počínání Ž 1,3, vysvobození v den zlý Ž 41,2, pokoj před časy zlými Ž 94,13, početnost rodiny, zboží a bohatství v domě Ž 112,2-3. Zpravidla však zaslibované štěstí není podrobněji popisováno, a vcelku je zřejmé, že blahoslavenství spočívá v projevech moci a pomoci Boží, ústředně však v samé jeho blízkosti a milosti, netoliko v nějakých statcích a darech od Boha oddělených.

NZ navazuje na tato SZ blahoslavenství už tím, že je někdy doslova cituje: Ř 4,7; Jk 1,12. Častější však jsou blahoslavenství nově ražená, byť někdy z rozpomínek na výroky SZ. Důležitá je zejména skupina *blahoslavenství Ježíšových Mt 5,3-11 L 6,20-22. V nich je patrno, že skutečností, na jejímž základě jsou určití lidé prohlašováni za b., je blízkost království Božího: smysl Ježíšových blahoslavenství je eschatologický. Základního významu jest, že království Boží převrátí všecko dosavadní hodnocení; proto za b. mohou a musí býti prohlášeni právě ti, kteří bývají obvykle považováni za nešťastníky: chudí, plačící, lačnějící…

Těmito známými sestavami [Mt 5; L 6] se však nevyčerpávají všecka blahoslavenství NZ, ano ani Ježíšova. Patří k nim také slovo Páně, zaznamenané Sk 20,35 a blahoslavící toho, kdo dává, spíše než toho, kdo bere [sr. L 14,14], zejména pak několik výroků, prohlašujících za b. ty, kteří se setkali s Ježíšem Kristem [Mt 13,16; L 10,23] a kteří okem víry dovedou za vnější zdání proniknouti k samé skryté podstatě jeho poslání a jeho bytosti [Mt 11,6; L 7,23; Mt 16,17 sr. J 20,29]. Naproti tomu je falešná představa, že b. jsou ti, kteří jsou Ježíšovi obzvláště blízcí po stránce tělesné L 11,27-28; také blahoslavenství těch, kteří jedí chléb v království Božím L 14,15, ač zajisté nepochybně pravdivé, musí být zasazeno do rámce podobenství ukazujícího, že povaha tohoto štěstí není očividná a není mnohými viděna, nýbrž odmítána.

V epištolách se za b. prohlašuje ten, komu je v jeho svědomí dána jistota úsudku, takže se neodsuzuje za to, pro co se rozhodl Ř 14,22; jindy je b. ta žena, která zůstane neprovdána 1K 7,40, zejména pak ten, kdo vytrvale snáší protivenství 1Pt 3,14; 4,14; Jk 1,12. Tento poslední motiv navazuje na Mt 5,10-12 podobně jako Zj 14,13. Poslední kniha bible má ještě několik jiných výroků, blahoslavících ty, kteří čtou a zachovávají slova jejího proroctví Zj 1,3; 22,7 a kteří jsou povoláni k účasti na věčném království Kristově 19,9; 20,6; 22,14; sr. 16,15.

Výjimkou z obvyklého užití jsou výroky 1Tm 1,11; 6,15, kde se výrazu b. užívá o samém Bohu. Je to obdoba výroků, v nichž se o Bohu praví, že je požehnaný [Gn 9,26; 14,20; 1Kr 8,56; Ž 28,6; 31,22; 41,14; 72,18 a j.]: je-li Bůh dárcem požehnání a blahoslavenství, je zřejmě také souhrnem mocí a skutečností, v nichž tyto dary spočívají, je tedy sám požehnaný a blahoslavený.