Šťastně, šťastný, štěstí

Šťastně, šťastný, štěstí. Ve SZ-ě především o tom, co se zdařilo, co vedlo k cíli, co bylo prospěšné, při čemž se nikdy nezapomíná na to, že to je Bůh, jenž dává š-ý prospěch [Gn 39,2; Dt 29,9; 2Kr 18,7; 1Pa 22,13; 29,23; Neh 1,11; Ž 1,3] a vede ke zdařilé cestě [Gn 24,40.42.56; Joz 1,8; 1Kr 22,12; Ž 45,5; Iz 48,15]. Někdy ovšem jsou SZ věřící bolestně překvapeni, že i těm, kteří nedbají na Boha, se vede š-ě [Jr 12,1; 5,28], t. j. že dosahují úspěchu a zdaru [Ž 73,3; Jb 21,13], ale jsou si vědomi toho, že poslední věci jejich nejsou dobré [Ž 73,17nn] a že je nakonec jejich vlastní š-í [bezpečnost a sebejistota] zahubí [Př 1,32]. Předpokladem toho, aby Bůh dával š-ý prospěch, je ostříhání a plnění jeho příkazů [1Pa 22,13], hledání Hospodina [2Pa 14,7], víra v něj a v jeho proroky [2Pa 20,20], činění toho, což je dobrého, přímého a pravého před Hospodinem [2Pa 31,20n], libost v zákoně Hospodinově a přemýšlení v něm dnem i nocí [Ž 1,2n, sr. Joz 1,8] a bázeň Hospodinova [Ž 128,1n]. Při tom š-í Božího člověka není jen něco vnitřního, co se týká jen jeho, nýbrž z jeho š-í má něco užitečného celé město [Př 11,10]. Kral. překládají výrazem š-í i hebr. šalvá [= bezpečnost, pokoj, bezstarostný klid, Př 1,32; Jr 22,21] a túb [=dobrota, dobré věci, Jb 21,16; Př 11,10] a tób [= to, co je dobré, lepší, Kaz 4,3], ale také ’ešer, ’óšer [Gn 30,13], které jindy překládají výrazy blažený [Ž 41,3; Př 20,7] a *blahoslavený [Ž 144,15]. Jde tu o š-í, které způsobil Bůh a platí v jeho očích.

Praví-li Pavel v Ř 1,10, že se modlí, aby mohl někdy š-ě přijíti do Říma, pak prosí, aby mu Bůh dal tuto možnost a sám připravil cestu. Škrabal překládá: „Prosím, zda mi snad bude jednou konečně dopřáno vůlí Boží přijíti k vám“. Ve Sk 26,2 se počítá Pavel za š-ého, že smí mluvit před králem Agrippou. Je tu užito řeckého makarios, jež bývá obvykle překládáno výrazem *blahoslavený.