Rozptýlení

Rozptýlení, překlad řeckého diaspora, jímž byla označována ona část Izraelců, rozptýlených po světě a žijících trvale mimo Palestinu [J 7,35; Jk 1,1]. Toto r. předpovídal SZ jako trest za odchýlení od Zákona [Lv 26,14.33; Dt 4,27; 28,64-68; Jr 25,34; Ez 22,15 Rozptýlen], Odvedení desíti severních kmenů do zajetí assyrského a dvou jižních kmenů do zajetí babylonského tvořilo základ židovské diaspory. Neboť převážná část vystěhovalců se už do vlasti nevrátila. V době Alexandra Velikého se nastěhovalo mnoho Židů do Egypta, Sýrie a jiných částí Alexandrovy říše. V době římské měli Židé své kolonie po všem tehdy známém světě, takže Agrippa v dopise římskému císaři Caligulovi mohl psát: „Jerusalem je hlavním městem nejen Judeje, ale prostřednictvím kolonií také většiny jiných zemí“. Při tom vypočítává země, kde byly větší židovské kolonie: Egypt, Foinikie, Sýrie, Koilosyrie, Pamfylie, Cilicie, větší část Malé Asie až do Bithynie a Pontu, Thessalie, Boiotie, Makedonie, Aitolie, Attika, Argos, Korint a nejlepší části Peloponnesu, ostrovy Euboia, Kypr, Kréta, a ovšem i kraje za Eufratem. Podobně je množství zemí, v nichž jsou Židé usídleni, vypočteno i Sk 2,9-11. Židé během doby přestali vidět ve svém rozptýlení převážně Boží trest [proto v LXX užívají raději mírnějšího diaspora než silnějších výrazů, jež by tlumočily hebr. nádach = zahnati, vyhnati, Rozptýlen]; viděli v něm také svou velikost a svědectví o zvláštním poslání od Boha. Teprve po pádu Jerusalema r. 70 po Kr. nastalo jakési ochlazení tohoto sebevědomí. Diasporní Židé byli najednou bez vlasti. Tím spíše ožily naděje na mesiášské shromáždění rozptýlených Izraelců v jedno.

Je přirozené, že diasporní Židé, zvláště tam, kde jich bylo více pohromadě, měli své zvláštnosti už proto, že nemohli být od samého počátku pevně spojeni s jerusalemským ústředím, takže si namnoze uchovali staré tradice, jež byly v Palestině už dávno opuštěny. Měli dokonce i své chrámy. Tak na př. je známo, že židovská kolonie v Jébě [Elefantina] v Egyptě měla svůj chrám, postavený pravděpodobně po rozboření chrámu jerusalemského r. 586 [ale není to bezpečně zjištěno], avšak podobou nezávisle na Šalomounově chrámu. Rovněž v egyptské Leontopoli na nilské deltě byl chrám, vystavěný na podnět z Jerusalema vypuzeného velekněze Onia IV. [sr. Iz 19,19] v době, kdy jerusalemský chrám byl znesvěcen za Antiocha IV. Zdá se, že i v babylonské diaspoře existoval nějaký chrám. Je pravděpodobné, že také v Antiochii měli Židé vzdorochrám, kterému Antiochus IV. věnoval některé kultovní předměty, uloupené z chrámu jerusalemského. Někteří badatelé soudí na podobný chrám i v Damašku. Viz o tom všem obšírněji u Biče I., 146nn; II,53nn. Jinak se diasporní Židé spokojovali synagogami, v nichž oběť byla nahrazena modlitbou. Je nasnadě, že v diasporním židovstvu, jež mělo své rabínské školy, záhy se cítila potřeba překladu posvátných židovských knih do řečtiny, jež byla běžnější i mezi diasporními Židy než hebrejština a aramejština. Tak vznikla na př. LXX právě v Egyptě. [Podrobněji sr. Bič III. 157nn]. Její překlad napomáhal i v misijní činnosti, jež zvláště v diaspoře byla velmi živá. Na druhé straně však zákonická zbožnost palestinských Židů neměla dostatečné půdy v diaspoře, jež podléhala více západním kulturním vlivům [hellenistická filosofie]. Přesto však pravověrní diasporní Židé považovali za svou povinnost aspoň jednou do roka navštíviti jerusalemský chrám, pokud ovšem existoval, a velekněz jerusalemského chrámu byl uznáván za duchovní hlavu všeho židovstva.

NZ mluví o těchto Židech, rozptýlených mezi Řeky [Kral. pohany], u J 7,35. „Dvanáctero pokolení rozptýlené“ u Jk 1,1 je snad označení křesťanů, ať už původu židovského nebo pohanského, kteří se pokládali za pravého Izraele. Převzali tak sebeoznačení, jehož užívali Židé [Sk 26,7]. Jejich vlastí byl nikoli pozemský, nýbrž svrchní Jerusalem [Ga 4,26], jejich občanské právo je v nebesích [F 3,20]. Zde na zemi žijí jen jako diaspora, jako cizinci. Podobně snad jest rozuměti 1Pt 1,1. Žilka překládá: „Vyvoleným přistěhovalcům v diaspoře v Pontu atd.“ Jsou ovšem vykladači, kteří mají za to, že jak v Jk 1,1, tak v 1Pt 1,1 jde o křesťany židovského původu.