Svrchní

Svrchní, stč. = svrchovaný, horní, nejvyšší. Ga 4,26 mluví o s-m Jerusalemu, nestaví jej však proti Jerusalemu „spodnímu“, zemskému, nýbrž proti nynějšímu. Kříží a prolíná se u něho dvojí představa, časová [eschatologická] a prostorová. Věcně mu jde o svatý, Bohu patřící Jerusalem, o pravé město Boží, čili o království Boží na rozdíl od nedokonalého a hříchem poskvrněného pozemského střediska staré smlouvy. Obrazem tohoto nynějšího Jerusalema, zotročeného Zákonem, je Pavlovi Agar; s. Jerusalem je přirovnáván k Sáře, matce všech věřících. Agar byla otrokyně, Sára svobodná. Jí platilo Boží zaslíbení. Křesťané nejsou dětmi nynějšího Jerusalema, ale jako Izák syny zaslíbení [v. 28.31], příslušníky s-ho Jerusalema. Jde tu o protiklad Božího, svatého a věčného světa, kde Kristus sedí na pravici Boží [Ko 3,1], a hříšného a tudíž pomíjejícího světa. A poněvadž věřící na základě svého vzkříšení s Kristem už nyní patří k s-mu Jerusalemu [sr. F 3,20], musejí usilovat o to, myslet o tom a spoléhat na to, co je shůry, ne na to, co je na zemi [Ko 3,2]. Pavel tu myslí i na falešnou duchovnost, „která hledá podmínky plného života v svémocných asketických předpisech“ [J. B. Souček, Výklad Ko, str. 64]. V apokalyptické literatuře židovské ovšem byl s. Jerusalem ve smyslu hellenistické filosofie nadsvětným, skutečně u Boha existujícím městem, které jednou sestoupí na zem [náběhy k tomu máme už v Žd 12,22; Zj 21,2.9-22,5]. Ale u Pavla v podstatě jde, jak bylo naznačeno, o protiklad svatého a hříšného Jerusalema.