Pláč

Pláč. *Kvílení, kvíliti. *Naříkání, naříkati. Pláč bývá přirozeným výrazem bolesti při úmrtí někoho drahého [Gn 50,1; Dt 21,13; 2S 3,32; Mk 5,38n; L 7,13.32; J 11,31.33; 20,11.13.15; Sk 9,39 a j.] nebo při loučení [Rt 1,9.14; Sk 20,37n; 21,13] a úzkostném zármutku [Gn 21,16], při namáhavé a často marné práci [Ž 126,6, i když tu snad jde, jak se domnívají někteří vykladači, o kultický pláč; sr. Ž 80,6], při nespokojenosti [Nu 11,4.10] a p. P. bývá výrazem vnitřního otřesu [1S 1,7; F 3,18], zvláště pak hanby a pokání [Sd 2,4; 2S 15,30; Pl 1,16; Mt 26,75; L 7,38], ale také nečekané radosti [Gn 46,29]. Bible zná všecky druhy a příčiny lidského p-e. Klade proti sobě p. a smích [Kaz 3,4], ale na rozdíl od mimobiblické klasické literatury už SZ ví také o p-i, který je výrazem pokorné odevzdanosti Bohu a jeho spravedlnosti [2Kr 20,3.5; Iz 38,3; 2Kr 22,8nn.19, sr. Sd 16,28, kde je výraz „volal“; Oz 12,4 a Ž 69,11].

Odtud pochopíme některá místa NZ, kde se mluví o p-i jako nynějším znaku těch, kteří uvěřili v Krista [L 6,21; 23,28; J 16,20; Jk 4,9] a budoucím stavu těch, kteří ho nepřijali [L 6,25; Jk 5,1; Zj 18,9nn]. P. věřících je výrazem pokorné odevzdanosti Bohu, od něhož člověk vše očekává, na nějž se cele spoléhá, protože právě zná svou duchovní a mravní bídu. Je to opak sebejistoty člověka, jenž se staví vedle Boha a proti Bohu u vědomí své síly a soběstačnosti [L 18,11nn]. Tak jako se promění p. věřících v Krista v radost a smích [L 6,21; Zj 21,4], tak se promění smích nevěřících v pláč [L 6,25; sr. 16,19nn; 18,14; 1,51nn] až Bůh a Kristus zjeví před celým světem svou moc a vládu [Zj 18,9nn], kdy už nebude možno získati milost Boží, jež byla za tohoto života tak lehkomyslně odmítána. Tento p. je spojen se skřípěním zubů, aby tak bylo naznačeno marné a zoufalé pokání, jež zachvátí celého člověka [Mt 8,12; 13,42.50; 22,13; 24,51; 25,30; L 13,28].

Ženy, plačící nad Ježíšem, který jde na smrt [L 23,27n], dokazují svým nářkem, že nepochopily jeho poslání v Božím plánu, jemuž je nutno se podrobit, a tak doznávají vinu lidu na jeho kříži. Ježíš jejich p. nad sebou odmítá [sr. Jr 22,10] a vyzývá plačící, aby plakaly nad sebou a svými dětmi, jež ponesou následky odmítnutí Boží nabídky v Kristu. Je to poslední výzva Ježíšova k pokání, výzva, již před časem sám provázel svým p-em [L 19,41n].

Pavel vyzývá věřící, aby „plakali s plačícími“ [Ř 12,15]. Tato výzva je příznačně v oddíle, jenž mluví o poměru křesťana k nevěřícím [Ř 12,14-21], kteří jej pronásledují. Ani vůči nim nemají být křesťané lhostejní, nýbrž soucítěním i s nimi mají plnit příkaz lásky [Mt 5,44n; 7,12; 22,39] a tak dokazovat své synovství v Bohu. Soucit vůči věřícím je pro křesťana samozřejmý [J 13,34n; Ř 12,10; 1Te 5,15].