Kvílení, kvíliti

Kvílení, kvíliti patřilo ve starověku k obvyklým projevům smutku, zvláště v kultu mrtvých a v obřadech pohřebních. Také v SZ se mluví o tomto zvyku [Gn 50,10; Za 12,10; Jr 6,26; Mi 1,8; Ez 26,17 aj.]. Zdá se, že pevnou součástkou tohoto kvílení a naříkání bylo bití v prsa [Iz 32,12], v boky [Jr 31,19], holení [Jr 16,6] vousu i vlasu. Ke dni pohřbu bývalo připojeno sedm dní kvílení, spojených s postem [1S 31,13]; při významnějších osobách byl smutek delší [Nu 20,29; Dt 34,8]. Rozumí se, že kvílili především nejbližší příbuzní [Gn 23,2; 2S 11,26; Jl 1,8], ale i přátelé [2S 1,17n] a všechen lid [1S 25,1; 2S 3,31nn; 1Kr 14,13.18; 2Pa 35,24n]. Záhy byli najímáni zvláštní kvíliči anebo kvílečky [Jr 9,17; 2Pa 35,25; Am 5,16; Kaz 12,5], kteří buď opakovaným zvoláním [Am 5,16; 1Kr 13,30; Jr 22,18] nebo smuteční písní [sr. 2Pa 35,25; Ez 19] vyjadřovali zármutek pozůstalých. Je pochopitelné, že se toto k. často zvrhlo. Ale pro SZ je příznačné, že pokládá k. za něco přirozeného a normálního v dobách zdravého poměru Izraele k Bohu. Je-li tento poměr porušen, má přestat i k. a pohřbívání [Jr 16,4.6n; Ez 24,22n; sr. Jr 22,18n „pohřeb oslíčí“, t. j. člověk klesne na úroveň zvířete; Jb 27,15]. Prorokům bylo v dobách Božího hněvu zakázáno kvílení i nad nejbližšími příbuznými [Ez 24,16; Jr 16,5], aby tak vyburcovali svědomí svých současníků.

Zvláštního druhu bylo k. a naříkání proroků. Vytvořili pro to i zvláštní formu [kíná] verše o dvou půlkách s 3 +2 přízvuky. Nešlo jim o probuzení soucitu u posluchačů, nýbrž o vyvolání pravého pokání a naděje. Proroci naříkají jménem Božím, takže velmi často budoucí smrt je jim předmětem nynějšího kvílení. Tak na př. Am 5,1n naříká nad pannou Izraelskou, Mi 1,8 nad Samařím, Jr 9,18n nad Jerusalemem, Ez 19 nad judským královským domem a p. Ale toto naříkání je téměř vždy spojeno s nadějí, že smrt a zkáza nejsou posledním Božím slovem [vyvržený vinný kmen je sice nyní na poušti, ale znovu může být vštípen v dobrou zemi Ez 19,13; sr. Am 5,14; Jl 2,12; Ez 6,9; 20,43; Ž 30,12]. Prorocké k. se má obrátiti v plesání. To platí zvláště o k. nad Mesiášem [Za 12,10nn; sr. 2K 7,10].

V NZ se setkáváme na několika místech s lidovou formou k. nad mrtvým. Podle Mk 5,38; Mt 9,23 a L 8,52 byli v domě Jairově pohřební flétisté a najaté kvílečky, kteří z kvílení přešli velmi lehce v posmívání [L 8,53], aby tak dali svědectví, jak povrchní byl jejich nářek. Není divu, že Ježíš toto naříkání a ovšem i Izraelův poměr k sobě přirovnával k počínání dětí, které si hrály na pohřeb a svatbu [Mt 11,16n; L 7,31n]. Toto pohřební k. prožil Ježíš sám na sobě, když šel na Golgotu a umíral na kříži [L 23,27.48]. Bylo to statečné přiznání a vyznání lidu, že Ježíše nepokládal za zločince, nýbrž za Vůdce a Pána, jemuž k. právem náleží. Možná, že i pláč Mariin u hrobu [J 20,11] patřil ještě k pohřebním obřadům, jež se v době Ježíšově skládaly ze dvou částí: jednak při pohřbu, jednak po sedm dní po pohřbu. Tento nářek byl považován za naprostou přátelskou povinnost.

Také nad prvním křesťanským mučedníkem „muži velmi plakali“ [Sk 8,2]. I zde jde o druhou část pohřebních obřadů, jak jasněji vyplývá z řeckého textu, kde je užito term. těch. pro popohřební naříkání. Snad šlo dokonce o veřejnou smuteční slavnost [sr. Sk 9,39], poslední jakési zbytky židovských zvyků, jež v Kristu byly v podstatě překonány a zbaveny svého oprávnění. Neboť Ježíš jako Pán života a vítěz nad smrtí činí obřadní k. zbytečným. Už za svého pozemského života na to jako v předjímce ukazuje: kam přijde, proměňuje pohřební zármutek v radostný údiv [Mk 5,42; L 7,16], ve vděčnou víru [J 11,45; 12,11] a chválu Boží [L 7,16]. Proto Ježíš odmítá půst, jenž byl doprovodem kvílení [Mt 11,16.19], proto také odmítá k. nad sebou a vyzývá plačící ženy, aby plakaly raději nad sebou a svými dětmi na znamení pokání [L 23,28], i když v tomto pláči mohl vidět naplnění proroctví ze Za 12,10. Ale podle Ježíše je ještě vhodná doba k pokání, je tedy ještě naděje. Neboť kříž Kristův je s to proměniti zoufalost nad vzdáleným Bohem ve vítěznou jistotu Boží blízkosti [1K 15]. To také promění přirozené „hlučné“ kvílení [Mk 5,38] v tichý zármutek s jistotou, vyjádřenou ve Zj 21,4.

Ovšem, NZ ví také o k., jež se nemůže proměniti v radost. Je to k., jež se ozve při „znameních Syna člověka“, jež budou bezprostředně předcházet jeho příchod [Mt 24,30; Zj 1,7; Za 12,10nn]. Bude to k. nad vlastním osudem při posledním soudu, ale už bude pozdě. Zj 18,9 ironicky předpovídá pohřební k. nad Babylonem [Iz 14,4nn; Ez 26,16; 27,30nn], představitelem vší bezbožnosti na světě. Toto k. spustí „svět“. Lid Boží však se bude radovat [Zj 18,20].