Vůdce

Vůdce. Ve SZ je tak překládáno nejméně osm různých výrazů, jež označují toho, kdo stojí v čele, ať jako král nebo kníže [1S 10,1; 1Kr 11,34], nebo náčelník a vojevůdce [Sd 10,18; 11,6.11], vynikající bojovník [1Kr 9,22] nebo místodržitel [Ezd 6,7; Dn 3,27] nebo důvěrník [Ž 55,14; Př 2,17; Jr 13,21; Mi 7,5] nebo prostě jako vůdce na cestě [Nu 14,4]. „Budeš nám za vůdce“ v Nu 10,31 zní v hebr.: „Budeš nám místo očí“. Izraelec nazýval Boha svým vůdcem [2Pa 13,12; Ž 48,15]. Jeremiáš vidí v Bohu vůdce – důvěrníka své mladosti [Jr 3,4]. Mesiáš byl ustanoven za Vůdce a učitele národů [Iz 55,4]. Proroci ovšem varovali před spoléháním na v. [Mi 7,5, hebr. důvěrníky], protože v-ové bývají svůdcové [Iz 9,16].

V NZ-ě jde o čtyři různé výrazy, z nichž hodégos znamená toho, kdo ukazuje na cestu, kdo je v-m na cestě [Sk 1,16]; myslí se tu zvláště na v. slepců [Mt 15,14 b], což Ježíšovi dává příležitost, aby farizeje nazval slepými v-i slepých [Mt 23,16.24], kteří se lidu vydávají za duchovní v., ale protože sami cestu spásy neznají, nemohou uvésti než do zkázy. Podobně Pavel mluví o Izraelcích vůbec, kteří se holedbali vůdcovstvím pohanů v náboženských a mravních věcech [Ř 2,19]. Zde výraz v. nabývá významu učitele.

Ježíš varuje učedníky, aby se nedali nazývat v-i [řecky kathégétés = v.-učitel, Mt 23,10]. Snad se tu myslí na to, co Pavel vytýkal později Korinťanům [1K 1,12]. Křesťané mají jediného v., Ježíše Krista. Křesťanské vůdcovství záleží v pokorné, sebeobětavé službě [L 22,26].

V Žd 13,7 je tak přeloženo řecké hégúménoi [= ti, kdo vedou]. Totéž slovo je ve v. 17 a 24 a překládá se výrazem správce. Jsou to duchovní vůdcové, jimž Bůh svěřil duchovní péči ve sborech. K nim jsou počítáni i ti, kteří zakládali sbor a už zemřeli [snad jako mučedníci]. Pisatel epištoly je staví za vzor víry a vybízí čtenáře, aby na ně s úctou vzpomínali. Vykladači zde vidí počátek starokřesťanské úcty k úřadu duchovních.

Táž epištola označuje Krista výrazem archégos [původně „začínající“, průkopník, potom zakladatel a tudíž ochránce města; původce, ale také politický nebo vojenský vůdce, ve Sk 5,31 se v tom smyslu mluví o Kristu jako o knížeti (Žilka: v-i) a spasiteli; ve Sk 3,15 je nazýván dárcem – archégos – života, Žilka: vůdce k životu]. Podle Žd 2,10 je Kristus v-em spásy v tom smyslu, že mnohé ze synů přivádí a přivedl k nebeské slávě, jež je cílem spásy. Právě svým utrpením se stal původcem spasení. Podobně v Žd 12,2 je nazýván původcem [vůdcem], zakladatelem a dokonavatelem víry a jejích mravních důsledků. Právě jako smrt, při níž projevil bezpodmínečnou lásku k Bohu a naprostou důvěru v něj, je příčinným předpokladem křesťanovy víry.