Epištola

Epištola [řec.], list, dopis, jméno 21 NZ knih, psaných buď apoštoly anebo uznaných za apoštolské. Jejich příjemci byly buď sbory nebo jednotlivci anebo křesťané v nejširším slova smyslu. Zevnější forma novozákonních epištol odpovídá tehdejším zvyklostem řeckým a římským. Začínají [vyjímaje epištolu Žd a 1J] jménem pisatelovým a jeho případných spolupracovníků [1K 1,1; 2K 1,1; F 1,1; Ko 1,1; Fm 1,1; 1Te 1,1; 2Te 1,1] a těch, jimž epištola byla napsána. Potom následují pozdravy, načež teprve začíná vlastní list. Po vypsání věcného obsahu listu následuje díkůčinění a osobní vzkazy. To souvisí s okolností, že listy bývaly diktovány písaři. Apoštol Pavel obyčejně připojil vlastní podpis a nějaký doslov [1K 16,21; Ko 4,18]. V 2Te 3,17 říká Pavel, že vlastnoruční pozdrav je znamením v každém jeho dopisu. V jednom případě připojuje sám písař pozdrav těm, kterým měla býti epištola odeslána [Ř 16,22]. Podle Ga 6,11 napsal Pavel buď celou epištolu anebo aspoň závěr s nejnaléhavějšími osobními svědectvími a napomenutími vlastnoručně. Názvy e. byly přidány později. Rovněž poznámky na konci e., připomínající místo, odkud byly poslány, jsou pozdějšího původu.

Podnětem k e. byly buď osobní pohnutky pisatelovy [Fm; 2J] nebo dotazy a zprávy ze sborů [1K 1,11; 2K 7,5-7; 1Te 3,5-6]. I nejvšednější záležitosti jsou v nich uvedeny ve vztah ke Kristu, takže e. mají dodnes svou důležitost i tehdy, nejde-li v nich přímo o věroučné otázky. Pavel sám vyzývá, aby některé z jeho epištol byly čteny i v jiných sborech [Ko 4,16] než v těch, jimž byly určeny. V literatuře řecké a římské se vytvořil literární druh umělé e., t. j. písemnost, v níž forma listu byla jen vnějším rouchem nedlouhého pojednání o důležitých či zajímavých thematech. Ostatně i skutečně odeslané dopisy bývaly někdy skládány s myšlenkou na pozdější publikaci, a proto se zvláštní literární pečlivostí. Mezi obyčejným sdělovacím dopisem a literární epištolou bylo tudíž mnoho přechodných typů. I v NZ je podobný stav věcí. Hlavní epištoly Pavlovy jsou „skutečné dopisy“ s konkrétním posláním, ale sepsané s velkou myšlenkovou i jazykovou pečlivostí, mající patrně na mysli širší a trvalejší poslání. V NZ jsou však také spisy, které epištolami formou podávají obecné pojednání, napomínání nebo kázání a u nichž je pochybné, zda kdy byly poslány určitým adresátům [tak na př. epištoly obecné i Žd, snad i epištoly pastorální] – E. záhy získaly autoritativní postavení v církvi [2Pt 3,15n]. *Bible.

Rozeznáváme tři skupiny NZ e

1. Pavlovy epištoly, vzniklé jednak z jeho misijní činnosti [1 a 2Te, Ga, 1 a 2K, Ř], jednak v době jeho uvěznění [F, Fm, Ko, Ef].

2. E., mající jméno Pavlovo, t. j. e. pastorální [1 a 2Tm, Tt] a Žd

3. E., určené obecně všem sborům [„obecné“ = „katolické“]: 1Pt; Jk; 1J a Ju; dále 2Pt; 2J a 3J, adresované snad představitelům obecné církve, „vyvolené paní i synům jejím“ a Gáiovi. Hesla jednotlivých e.