Efezským

Efezským, epištola, byla napsána za uvěznění Pavlova [Ef 3,1; 4,1; 6,20] snad v Římě r. 62 [C. H. Dodd se domnívá, že to bylo až r. 66 při vypuknutí války židovské, jež vedla k vyvrácení Jerusalema]. Dříve se mělo za to, že Pavel tuto epištolu poslal ze svého vězení v Cesarei [Sk 24,27]. *Pavel.

1. Obsah

Epištola je zřejmě rozdělena na dvě části, z nichž první končí doxologií [chvalozpěvem] 1,1–3,21. První část je věroučná. V kap. 1 kreslí božskou stránku dějin církve, jež vznikla ze svrchované rady Boží [v. 3–6], byla uskutečněna Kristovým dílem [v. 7–12] a zpečetěna Duchem sv. [v. 13-14]. Kap. 2 kreslí lidskou stránku dějin církve: vyvolení jsou vytrženi z hříchu a zatracení nezaslouženou milostí Boží [v. 1–10] a tvoří jednotu v Kristu bez ohledu na svůj židovský nebo pohanský původ [v. 11–22]. Ve 3. kap. autor o sobě mluví jako o šafáři tajemství Božího, zjeveného v církvi [o sjednocení pohanů a Židů v. 1–13]. Kapitola končí modlitbou, aby si čtenáři uvědomili, co jim Bůh v Kristu Ježíši a jeho církvi připravil [v. 14-19]. Druhá část epištoly [kap. 4-6] obsahuje napomenutí a výzvy, aby křesťané na základě svého povolání v Kristu Ježíši žili svatě ve všech vztazích svého každodenního života.

2. Adresát

Adresátem epištoly jsou „svatí, kteříž jsou v Efezu a věrní v Kristu Ježíši“. Ale v některých starých rukopisech [Sinaiticu, Vaticanu a v nejstarším dosud rukopisu s Pavlový mi epištolami z poč. 3. stol.] chybějí slova „v Efezu“. Z toho někteří [Beza, Bengel] usoudili, že původně šlo o okružní list, který měl ve sborech doručiti Tychikus [Ef 6,21]. Za slovy „svatým, kteříž jsou“ byla prý ponechána mezera. Při čtení dopisu bylo vždy vepsáno jméno toho neb onoho sboru. Že šlo o okružní dopis, je patrno snad i z toho, že jsou vynechány všecky osobní pozdravy a narážky na místní poměry. Zdá se, že epištola byla napsána hned po napsání epištoly do Kolos. Podobnost výrazů i myšlenek je v obou nápadná i pro českého čtenáře. Vypadá to tak, jako by ep. Ef. pokračovala v myšlenkách, nastíněných v ep. Kol. Tato epištola vyzdvihuje Kristovu osobu a dílo, Ef popisuje Kristovu církev. Popisuje-li epištola k Římanům cestu spásy [ospravedlnění z víry], popisuje Ef cíl Boží v lidských dějinách.

3. Hlavní thema

Hlavní thema epištoly je sláva Kristova v církvi, v níž je odhalena jednota člověčenstva jako anticipace [předjímka] konečné jednoty všech věcí v Kristu. V této epištole jde nikoli o sbor, nýbrž o universální církev. Je to společenství všech, ať Židů nebo pohanů, kteří skrze Krista mají přístup k Otci v jednom Duchu [2,13-18; 4,5.25]. Ale je to zvláštní společenství, které Pavel nazývá buď tělem Kristovým [1,22n; 4,4.16; 5,23.28-32], nebo chrámem [2,21], jehož úhelným kamenem je Kristus [2,20-22], nebo nevěstou Kristovou, kterou sám očistil svou obětí, aby byla svatá a bez poskvrny [5,25-27].

Už v Ř 12,4-5 a 1K 12. užívá Pavel o církvi obrazu těla, ale v Ef rozvíjí tento obraz do podrobností: Kristus je hlavou, t. j. vše v církvi je podrobeno Kristu, absolutní hlavě [Kral. : „Hlava nade všecko“ 1,22n]. Spojení těla s hlavou obstarává Duch sv. [1,13; 3,16, 5,18], který sjednocuje všecky údy ke společnému vzrůstu v lásce [4,15-16] a vybavuje dary milosti, aby každý úd těla [4,7] mohl plnit Bohem určený úkol na společném „díle služebnosti“ [4,12]. Do tohoto těla Kristova byli přivtěleni i pohané [3,2-6; sr. 2,14-15], neboť je-li kdo v Kristu, není Židem ani pohanem, nýbrž „novým člověkem“ [2,15]. Je spojen s Bohem, a proto i s bratřími navzájem. Při tom je příznačné, že „tělo“ [církev] je popisováno jako orgán, jímž Kristus, hlava, pracuje ve světě. Tělo nemůže být bez hlavy, ale i hlava potřebuje těla, chce-li na světě vykonávat svou vůli.

Jiným obrazem církve je chrám, jehož základem jsou „apoštolové a proroci“ [2,20] a úhelný kámen Ježíš Kristus [2,20-22; sr. Iz 28,16; Ž 118,22]. Jednotliví křesťané jsou kameny [sr. 1Pt 2,5]. V tomto chrámě, který „roste“ [2,21] a je „vzděláván“ [budován 2,21], bydlí Bůh. Ale i zde nejde jen o vnější vzrůst, ale o vzrůst vnitřní [4,16] v lásce, jež je nejvyšším principem budování [4,15].

Třetím obrazem církve je nevěsta Kristova [sr. Iz 54,5n; 62,4n; Ez 16; Oz 1-3; Mk 2,18n]. Spasitel církve pečuje o své „tělo“ jako jeho ochránce [5,23], miluje je, dává sebe samého za ně [5,25], aby je postavil slavné, svaté a bez poskvrny [5,27n]. Nevěsta je vázána poslušností a věrností [5,24].

Tato církev už na zemi žije v „oblasti nebeské“ [Žilka 2,6; 6,12], a proto její zápas je tak těžký [6,12-17]. Církev musí být vyzbrojena „oděním“ [brněním], které nosí sám Bůh [Iz 59,15-17] i Mesiáš [Iz 11,4n] a které Bůh dává svým věrným [„v Kristu“]. Nakonec ovšem Bůh zvítězí v tomto světě prostřednictvím církve.