Galatským

Galatským, epištola Pavlova, adresovaná sborům Galatským [1,2], tedy sborům na území Galatie. Datování epištoly závisí na tom, zda chápeme *Galatii jako římskou provincii, v níž byly i sbory v Antiochii, v Ikonii, Lystře a Derbe, jež založil Pavel na první misijní cestě [Sk 13; 13n t. zv. jihogalatská theorie], takže by epištola mohla být napsána už ke konci druhé misijní cesty [asi r. 52, sr. Ga 4,13], anebo jako severní část provincie u řeky Halys uvnitř Malé Asie, kterou Pavel navštívil teprve na druhé misijní cestě [Sk 16,6] a znovu počátkem třetí cesty [Sk 18,23]. Pak by epištola byla napsána teprve r. 55/6 [severogalatská hypothesa]. Někteří badatelé dokonce tvrdí, že vznikla až r. 57/8 krátce před epištolou do Říma.

1. Okolnosti vzniku

Pravděpodobně hned po první návštěvě Pavlově přišli do sborů galatských judaističtí křesťané, misionáři, kteří tvrdili, že víra v Krista má spasitelnou platnost jen tenkrát, je-li jejím předpokladem příslušnost k starému Izraeli, k židovství, že Kristus přišel jen pro obřezané a že víra v něho musí tedy být podložena obřízkou a doprovázena zachováváním židovského ceremoniálního zákona. Pavel při své druhé návštěvě [Ga 1,9n; 5,2] musel velmi důrazně hájiti zásadu, že není jiného evangelia, než které jim hlásal, že totiž Kristus znamená konec zákona pro všechny věřící. Galatští však po jeho odchodu znovu začali podléhat vlivu judaistů a zaváděli zachovávání židovských „dnů, měsíců, časů i let“ [Ga 4,10] a byli ochotni přijmout i obřízku, jen aby si zajistili spásu [Ga 3,1; 5,2.7; 1,6; 6,12]. Zdá se, že přišel někdo [snad z Jerusalema], kdo mluvil proti evangeliu Pavlovu [Ga 5,10n; 1,7; 5,12]. Při tom podrýval autoritu Pavlovu tvrzením, že není pravým apoštolem a že má evangelium z druhé ruky [Ga 1,1.10n. 19n.22; 2,1n]. Pavel viděl, že je v sázce celé evangelium o milosti Boží v Kristu Ježíši. Bylo třeba řešiti zásadně vztah židovství ke křesťanství. Není divu, že epištola vyznívá velmi polemicky. Je to také jediná epištola, v níž Pavel neděkuje Bohu za duchovní stav adresátů.

2. Obsah

Epištola má tři části: 1. Apologetickou [obrannou], kap. 1-2. Na podkladě skutečností ze svého života dovozuje apoštol, že jeho evangelium nepochází od lidí, ale přímo od Ježíše Krista [1,11-24], což bylo uznáno i na shromáždění apoštolů v Jerusalemě [2,1-10] a obhájeno proti kolísajícímu Petrovi v Antiochii [2,11-21]. – 2. Dogmatickou [3,1-5,12], v níž Pavel dovozuje, že spravedlnost před Bohem není vázána na plnění obřadního zákona, ale na víru a Boží zaslíbení. Ty však jsou starší než zákon ceremoniální a nemohou být tímto zákonem nahrazeny [3,1-18]. Zákon však byl vychovatelem ke Kristu a pro Krista. Poněvadž žádal dokonalou poslušnost jako podmínku spásy, nemohl přinésti nic než zlořečenství [3,10-12]; tím však hříšníky připravil pro Krista [3,21-24]. Od smrti a zmrtvýchvstání Kristova věk nemohoucnosti ustoupil věku Božího synovství, čímž platnost ceremoniálního zákona byla zrušena [3,19-4,11]. Nato následují výstrahy, aby Galatští neupadli znovu v otroctví zákona a obřízky [4,24-5,12].

3. Praktickou [kap. 5,13-6,18], v níž Pavel dovozuje, že křesťanská svoboda neznamená nevázanost, nýbrž svobodu v službě lásky a v Božím Duchu [5,13-26; ovoce Ducha 5,22]. Tuto zásadu aplikuje prakticky na poměry galatské [6,1-10]. Jaký význam přisuzoval Pavel svému dopisu, je patrno i z toho, že k svému diktovanému dopisu připojil několik vlastnoručních řádek, v nichž shrnul všecky závěry v nové varování čtenářů před judaistickými vetřelci [6,11-18].

3. Význam

V této epištole probojoval a vybojoval Pavel ve jménu křesťanství rozhodnou bitvu s každou formou judaistického legalismu [zákonictví], který zachovávání zákonických pravidel, závislých na dočasných poměrech, činí podmínkou spásy. Pavel neodmítá Starý Zákon, ale prohlašuje, že křesťanův osobní vztah k živému Kristu jej osvobozuje ode všech ustrnulých zákonických forem a ceremonií. Ve službě Kristově dochází křesťan dokonalé svobody. Proto bývá tato epištola nazývána „magnou chartou křesťanské svobody“. Křesťanství nemůže být vázáno na hranice židovství. Je světovým náboženstvím a nikoli židovskou sektou. Zdá se, že Galatští pochopili nezdravost učení judaistického. Nečteme už aspoň o dalších nějakých rozporech mezi Pavlem a Galatskými. Naopak, v 1K 16,1, tedy asi o dva roky později, čteme, že Pavel nařídil Galatským sbírku pro Jerusalem.

Je známo, jak tato epištola vzrušila Luthera. Také on žil v době, kdy zachovávání církevních předpisů mělo nahradit sebeodevzdání Ježíši Kristu. Hřích byl pokládán spíše za porušení určitých pravidel než za odpor proti živému Bohu. Na základě této epištoly došel Luther živé, činorodé víry a svobody v Duchu sv.