Epikuros

Epikuros, řecký filosof, který se narodil na ostrově Samu r. 341 př. Kr. Učil filosofii od svého třicátého druhého roku nejprve v Mytileně, konečně v Athénách, kde r. 306 založil ve svém domě uprostřed zahrady školu, v níž shromažďoval až do své smrti [r. 270] žáky a přátele, jimž pak svůj dům i zahradu odkázal. Byl to člověk svrchovaně ctnostný a milý, prost vášní, což vysvětluje jeho neobyčejný vliv. To, co později na základě jeho učení vyrostlo, nebylo jistě jeho úmyslem. Škola Epikurova se udržela až do třetího a čtvrtého století po Kr. Její učení, které podávalo návod k blaženosti, rozdělovalo se na tři části: ethiku, kanoniku a fysiku. Nejdůležitější částí byla ethika. Podstatou štěstí je trvalá rozkoš, k níž člověk dochází ctností. Nejpřednější ctnost je rozumný názor o tom, co v životě způsobuje rozkoš a co přivádí žalost; k tomu náleží tělesné zdraví a neotřesitelný klid duše. Doporučuje se tedy mírnost a střídmost ve smyslných požitcích a zdrženlivost v žádostech, jež jsou s to otřásti klidem duše. Nikoli naprostá pravda, ale pravá rozkoš jest konečným cílem všeho snažení. Vědomosti jsou jen na to a jen potud žádoucí, pokud mne zprošťují strachu a bázně. Učení Epikurovo se rychle rozšířilo v Řecku i v Malé Asii. V Římě mělo velmi obratného zastánce Lukretia [90-50 př. Kr.], který prohlásil, že úkolem filosofie je zbaviti člověka bázně před bohy. Bohů sice nepopíral, ale tvrdil, že o člověka nemají vůbec zájmu, ježto tráví život v neskonalé blaženosti. Mimo to fysické uspořádání světa vůbec nepřipouští nějaké zasahování bohů. Neboť všecko na světě je hmotné a podléhá mechanickým zákonům, které vyplývají z přeskupování věčných atomů. Proto není třeba bohů se bát. Sloužení bohům, oběti, modlitby a sliby nemají žádného účinku. Proto křesťané i Židé potírali učení Epikurovo, jež se zvrhlo v doporučování sobecké rozkoše a pohodlného požitkářství. Když apoštol Pavel navštívil Athény [Sk 17,18], setkal se tam se zástupci dvou škol: epikurejské a *stoické. Obě se navzájem potíraly.