Mírnost

Mírnost, opak přísnosti, zvl. při soudech, ohled na okolnosti, jež vedou k blahovolnému posuzování trestního činu. F 4,5 vyzývá Pavel, aby křesťané vzhledem k blízkosti Páně, kdy bude zjeveno, že jejich domovské právo je v nebesích, jednali mírně se všemi lidmi přes dočasný jejich odpor a pronásledování [sr. Tt 3,2, kde Kral. mají tichost, Žilka: mírnost]. Jinde překládají Kral. tentýž řecký výraz slovem přívětivost [Sk 24,4] nebo dobrotivost [2K 10,1; Žilka: laskavost], jež je charakteristikou vlastností Kristovou. Jen slabý člověk úzkostlivě hájí svou důstojnost, moc a právo, ale ten, který je si vědom svého „obcování v nebesích“ [F 3,20], projevuje téhož ducha mírnosti, jež byla u Krista [sr. F 2,5n]. Mírností je charakterisována i „moudrost shůry“ [Jk 3,17] a ovšem i činnost biskupa [1Tm 3,3], který právě pro své autoritativní postavení má projevovat dostatečnou ohleduplnost [mírnost]. Všecka tato místa navazují na pojetí LXX, jež mírnost připisuje jednak Bohu jako svrchovanému vládci [Ž 86,5, kde hebr. i Kral. mají „lítostivý“], jednak králům a prorokům. U věřících tu jde vždy o vlastnost, která nějak souvisí s eschatologickou skutečností, jež je věřícím v předjímce dána. Výjimku tu činí 1Pt 2,18, kde se mírnost přisuzuje i některým majitelům otroků, ač tu jistě nejde jen o křesťany.