Heslo
Filemonovi
Filemonovi, epištola Pavlova, nejkrásnější NZ doklad přátelského poměru, jaký vyrůstal mezi Pavlem a těmi, kdo jeho kázáním byli přivedeni ke křesťanství. Napsána byla v Římě společně s Timoteem v letech kolem 60-62 po Kr. a poslána po Onezimovi a Tychikovi do Koloss spolu s epištolou ke Kolossenským a Efezským [Ko 4,7-9; Ef 6,21n]. Vyniká neobyčejnou vážností, taktem a křesťanským humorem: Pavel-vězeň bere dluhy Onezimovy na sebe [v. 18-19]
1. Účel epištoly
V Římě se apoštol Pavel seznámil s otrokem Onezimem, který uprchl Filemonovi, zpronevěřiv patrně nějaké peníze [v. 18-19]. Vlivem Pavlovým dal se Onezimus pokřtíti [v. 10], takže jej Pavel pokládá za svého „syna“, „své srdce“ [Kral. : střeva], „milého bratra“ [v. 10.12.16], kterého by si rád ponechal k své službě. Nechce však činiti nic bez vědomí Filemonova a bez opravdového pokání Onezimova. Proto, znaje lásku Filemonovu ke „všechněm svatým“ [v. 5], prosí za Onezima, aby byl přijat za bratra v Pánu
2. Význam epištoly
Epištola ukazuje křesťanství v činnosti: poměr otroka k pánovi se proměňuje v poměr bratra k bratru. Pavel nežádá zrušení otroctví [1K 7,21-24], ač usiluje vždycky o zušlechtění poměru mezi otrokem a pánem [Ef 6,5-9; Ko 3,22; 4,1], ale jeho žádost o přijetí Onezima za bratra musila konec konců ukázati na nemožnost otrokářství mezi křesťany vůbec. Přes svou krátkost zaujímá tato epištola velmi význačné místo mezi epištolami Pavlovými pro neobyčejně jemný takt, s jakým těžkou otázku uprchlého otroka vyřizuje.