Žádost

Žádost. Tak jako sloveso *žádati má i podst. jméno ž. mnoho významů. Většinou jde o odvozeniny sloves š-ʼ-l a ʼ-v-h [viz *Žádati]: ʼavvá, šᵉʼélá a taʼᵃvá, při čemž může jít o požadavek [Sd 8,24], přání [Est 5,6nn; Jb 6,8; Ž 105,40], tužbu [Ž 10,17; 21,3; 37,4; 38,10; Př 11,23; 13,12; Iz 26,8]. Hebr. taʼᵃvá, jehož výskyty jsme zařadili pod pojem tužba, je v přední řadě označením psychologickým [jen druhotně ethickým] a vyjadřuje silné citové vzrušení, jež se ovšem zmocňuje celého člověka, jeho duše. Podle Pedersena [Israel I., str. 147] ž. je ve SZ-ě označením všeho, co nějak může posilniti *duši člověka, ať už jde o pokrm pro tělo [Dt 12,20n] nebo o podíl na obětních darech [1S 2,16] nebo u krále o kralování a tím o posílení královské duše [2S 3,21; 1Kr 11,37] nebo u Izraelce o rozpomínání na Hospodina a jeho jméno [Iz 26,8]. Věřící až umdlévá, je zkrušen touhou po soudech [právech] Hospodinových [Ž 119,20], po jeho slovech [Ž 119,82]. Přišel-li levita z venkovského města do Jerusalema „s velikou ž-í své duše“ [Dt 18,6], znamenalo to pro Izraelce, že toužil po všem, co mu jako knězi náleží: po obětním právu, podílu na obětních darech, krátce po všem, co může posilnit jeho levitskou duši. Ž. není výrazem síly, ale tužba po síle. Zvrácená je ž. teprve tenkrát, touží-li člověk po více, než jeho duše může snést a je schopna přijmout. Takový „rozšiřuje jako peklo duši svou“ [Ab 2,5], jež se nemůže nasytiti. Pedersen má za to, že baʼal nefeš, jež Kral. překládají v Př 23,2 výrazem ‚lakotný‘, znamená ‚plný žádostí‘. Duše takového člověka trpí nadmutím, rozšířením [Kral. *vysokomyslností, Př 28,25], což vede k vlastní zhoubě [Ž 112,10; Př 1,19; 21,25n]. Je to ž., která se nedrží mezí, určených Bohem, nedovede spolehnout na jeho dobrotu a péči [Nu 11,4.34; Ž 78,30; 106,14. *Kibrot Hattáve], nedovede se držeti v kázni podle Božích příkazů [sr. 2S 11,2; Jb 31,1], a tak se prohřešuje proti svrchovanému přikázání lásky k Bohu z celého srdce, ze vší duše a ze vší síly [Dt 6,5]. Takové Bůh pouští v ž-i jejich srdce [hebr. šᵉrîrût = tvrdost, zatvrzelost, Ž 81,13; totéž slovo překládají Kral. u Jr 3,17; 7,24; 11,8; 13,10; 16,12; 18,12 výrazem, zdání srdce‘, Karafiát ‚převrácenost srdce‘. Sr. Ř 1,24.26n], nebo odjímá to, po čem touží oči [Ez 24,16.21.25].

Všimněme si některých zvláštností. Karafiát překládá Kaz 3,11: „I věčnost dal v srdce jejich“ [t. j. synů lidských]. Jde tu o překlad hebr. ʼôlám, jež původně znamenalo skrytou, neznámou dobu, budoucnost i vzdálenou minulost, pak i věčnost. Kral. ve svém překladu následují Vulgátu, když mluví o ‚ž-i světa‘. LXX má aión [= věk]. Snad tu jde o myšlenku, že Bůh dal lidem schopnost učinit si představu o předlouhém trvání věcí, jejichž počátek ani konec není s to postihnout. Člověk je schopen hledět nazpět i vyhlížet do budoucnosti, ale to mu nepomůže plně vystihnout to, co Bůh koná v přítomnosti, a vyřešit každodenní problémy. O věčnost v našem slova smyslu tu nejde. – Sporný je překlad Kaz 12,5. Hebr. abijjóná podle slovníků i podle LXX a Vulgáty prý znamená květ kaparníku [Capparis spinosa, kapara trnitá], jehož poupata se nakládala od pradávných dob do soli a octa [t. zv. kaprlata] a sloužila k povzbuzení chuti a k posílení. Kaz prý chce říci, že v době stáří nic už nepomohou žádné prostředky k povzbuzení chuti k jídlu. Ale sloveso p-r-r, které Kral. překládají výrazem ‚porušiti se‘, lze také překládati slovesem prasknouti. Myslí se tu na přezrálý plod kapary, který při nejmenším doteku praská a opadává. Pak by tu byl jiný obraz stáří zralého pro hrob a vykazujícího známky sešlosti. – V Ž 61,6 jde nikoli o ž-i, nýbrž o sliby [hebr. néder. Zeman: „Bože, naslouchal jsi mým slibům“]. – V Ž 86,6 jde o úpěnlivé prosby [hebr. tachᵃnún. Hebr. śíᵃch v Ž 102,1; 142,3 lze snad překládati výrazem žal, samomluva, nářek]. – Dn 4,14 překládá Karafiát: „Z usouzení hlásných výpověď [= nařízení], a poručení svatých vyžádáno k tomu, aby poznali živí…“. Podle syrského překladu je toto místo ještě srozumitelnější: „Z usnesení hlásných je toto nařízení, a podle slova svatých je požadavek, aby…“. Nabuchodonozor ve svém vidění spatřil božský poradní sbor, složený z *hlásných a svatých; v tomto sboru jsou prodiskutovávány všecky otázky a usnášeny výnosy a požadavky [sr. Ga 3,19; Žd 2,2].

Hebr. tᵉšúká je pohlavní pud. Karafiát překládá Gn 3,16 přesněji: „Po muži tvém [bude] žádost tvá“ [sr. Pís 7,10]. Obrazně o hříchu, který touží po člověku v Gn 4,7. Karafiát: „Hřích ve dveřích leží, a po tobě žádost jeho“.

Také v NZ-ě je tak překládáno několik řeckých výrazů, jež znamenají požadavek, přání [L 23,24], touhu [Ř 15,23; 2K 7,7.11], vášeň [Ř 7,5; sr. Ga 5,24, kde Žilka překládá ‚s vášněmi a chtíči‘], chtíč [Ř 1,27] modlitební prosbu [F 4,6; 1Tm 5,5], přímluvu [1Tm 2,1]. Nejčastěji jde o překlad řeckého epithymia [= pud, žádostivost, dychtivost], jež může označovat touhu po někom [1Te 2,17] nebo po něčem [L 22,15; F 1,23], většinou však ve špatném slova smyslu: Mk 4,19; Ř 1,24; Ju 1,16. Jsou to ž-i zatvrzelého, neposlušného srdce [Ř 1,24], smrtelného *těla [Ř 6,12; Ga 5,16; Ef 2,3; 1J 2,16; 2Pt 2,18], očí [1J 2,16], otce ďábla [J 8,44], světa [1J 2,17]. Jsou to lidské chtíče [Kral. ‚tělesné ž-i‘,1Pt 4,2], tělesné [1Pt 2,11], světské [Tt 2,12], mládenčí [žádostivosti mládí, 2Tm 2,22], zlé [Ko 3,5], klamavé [Ef 4,22], nerozumné a škodlivé [1Tm 6,9] ž-i, vlastní libůstky [2Tm 4,3; 2Pt 3,3], vedoucí k porušení [2Pt 1,4], nečistotě [2Pt 2,10] a pod. I tam, kde není žádného přívlastku, je ze souvislosti jasné, že jde o zhoubné a hříšné ž-i [Ř 7,7n; Ga 5,24; 1Te 4,5; 2Tm 3,6; Tt 3,3; Jk 1,14n; 1Pt 4,3]. Některá místa v NZ-ě ukazují na ž-ivost peněz jako na kořen všeho zlého [1Tm 6,9n; 2Tm 3,2; sr. L 16,14; Mt 6,24]. Ř 13,14 počítá mezi ž-i hodování, opilství, smilství, chlípnosti, svár a závist. Sr. Ga 5,16-23. Všecky vyvěrají z hříchu, jenž ovládá člověka, když ho přestal ovládat Bůh, z jeho tělesnosti [Ga 5,16.24], oddělenosti od Boha, neposlušnosti Zákona, jež vyvolává Boží hněv [Ř 1,18nn]. Ž. je pramenem jednotlivých hříchů [J 1,14n]. Souvisí se *světem [1J 2,15nn] a zanikne s ním. I po přijetí Ducha sv. zůstává ž. nebezpečím, proti němuž nutno všemi silami bojovat [Tt 2,12; 1Pt 1,14]. Při tom nutno míti na paměti, že podle NZ-a tělo samo o sobě není zlem, i když se může stát kořistí zlých ž-í [Ř 6,12]; stejně se může stát nástrojem spravedlnosti [Ř 6,13].