Duše

Duše [*Člověk 6.]. SZ názor na duši není jednotný a liší se podstatně jak od názorů řecké filosofie, tak namnoze od názorů NZ. Základní výpovědí, od níž musíme vycházet, je Gn 2,7; „Učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou“. Zde se nepraví, že člověk má duši, nýbrž že celý je duší, že jeho podstatou je duše. Kdo není duší, není člověkem. Materiál člověka je ovšem tělo [prach], ale tomuto tělu vdechl Bůh ducha života [Gn 6,17; 7,15], aby se stal duší živou [Gn 9,15]. Dchnutí života a duch života je jedno a totéž [Jb 27,3]. Je to Duch Boží, který v člověku přebývá. Duchem naplněné tělo je duše živá. Proto lze lidi počítati na duše [Gn 12,5; 46,18 a j.]. Kraličtí namnoze už překládají hebr. „duše“ slovem lidé nebo slovem život [Jr 38,16]. „Duší živou“ je tedy také zvíře [Gn 1,20.24; 9,12.15-16].

Ale už v uvedených citátech je zřejmý rozdíl od Gn 2,7. Mluví se v nich o „duši živé v těle“ [sr. 2S 1,9; Jb 14,22; Ž 42,5.7]. Znamená to tedy, že se názor Gn 2,7 nestal vládnoucím názorem SZ. Můžeme s Köhlerem krátce říci, že duše je individualisovaný duch, omezený pro své spojení s tělem, které je jím oživováno. Sídlem duše je krev [Lv 17,14; Dt 12,23]. Je tedy duše vázána na tělo. Při smrti člověka umírá i duše [Jr 15,9; Sd 16,30 doslovně: „nechť umře duše má“. V Kralickém překladu tento fakt není tak jasný jako v hebr. originálu]. Duše předpokládá ve SZ tělo. Izraelec si nedovede představit duši bez těla, jak si ji snaží představit Řek.

Ovšem, o duchu, který z vůle Boží učinil člověka v duši živou, se v pobabylonském Židovstvu věřilo, že se vrací k Bohu, který ho dal [Kaz 12,7]. Nic se však nepraví o tom, zda a jak existuje samostatně. Bližší viz u *Člověk.

V NZ se zdá, jako bychom měli učení o těle, duši a duchu jako třech prvcích, z nichž se skládá člověk [1Te 5,23; 1K 15,44], Ale pravděpodobně tu jde pouze o protiklad „tělesného“ [v řeckém textu „psychického“, t. j. živočišného, přírodního, duševního] a „duchovního“ [pneumatického, t. j. obdařeného Božím duchem. Překlad Žilkův to naznačuje: „První člověk, Adam, se stal živou, živočišnou duší; poslední Adam bude oživujícím duchem. Není ovšem napřed duchovnost, nýbrž pouhá živočišná duševnost a potom teprve duchovnost“ 1K 15,45n]. Člověk „duševní, psychický“, t. j. jako přírodní bytost bez Ducha Božího, nechápe věci Ducha Božího [1K 2,14; sr. Jk 3,15, kde je v řečtině „psychická“, u kral. „hovadná“, Žilka: „otroci smyslů“], ale člověk duchovní, pneumatický má Ducha sv. na rozdíl od člověka tělesného [1K 3,1]. Podle toho i zde tělo a duše tvoří jednotu pozemského člověka [je to „duše živá“ z Gn 2,7], „duše“ tedy patří k pozemské, pomíjitelné existenci člověka, „duševní“ je přímo názvem pro nevykoupeného, pozemského člověka. „Duše“ není sama o sobě vyšší, věčnou složkou lidské bytosti. Jako tělo a duše je člověk pro pád Adamův ztracen. Ale Duch sv. tvoří nového člověka, nové stvoření [J 3,6], které má naději věčného života, ano věčný život sám [sr. J 3,36; 5,24; 6,40.47]. Ale i to, že NZ zdůrazňuje nutnost vzkříšení z mrtvých, ukazuje, že si nedovede představit život bez těla, byť i těla „duchovního“. V tom je rozdíl od řecké filosofie a moderního názoru, který mluví o inherentní [s podstatou duše od původu spojené] věčnosti duše.