Petrovy epištoly

Petrovy epištoly náležejí k t. zv. obecným [katolickým] epištolám, protože nejsou určeny jen jednomu sboru, nýbrž obracejí se na celou církev.

1. Obsah 1. Petrovy

2. Vznik 1. Petrovy

Thematem této první epištoly Petrovy, jak už bylo naznačeno, je křesťan a křesťanská obec v utrpení. Účelem listu bylo povzbuditi křesťany, bývalé to pohany [1,14.18; 2,9-10; 4,3-4], kteří se teprve nedávno obrátili ke Kristu [sr. 1Pt 2,2], k vytrvalosti ujištěním, že „milost Boží, v kteréž stojí“ [5,12], je pravá. Proto jim sestavuje také jakýsi seznam pravidel [domácí řád 1Pt 2,18-3,12; 5,1nn]. Čtenáře nutno hledati v sev. části Malé Asie [Pontus, Galatie, Kappadocie, Asie a Bitynie], a to v oněch územích, kam Pavel nezasáhl svou misijní činností [sr. Sk. 16,7]. Odtud lze vysvětliti, že 1Pt se o Pavlovi vůbec nezmiňuje. Také se zdá, že pisatel epištoly nezná osobně ty, jimž píše. Tím spíše musel být známou autoritou.

Badatelé jsou na rozpacích, zda mají přijmouti autorství Petrovo při této epištole. Mnozí ukazují, že poměry předpokládané v epištole ukazují na dobu kolem r. 100 po Kr. Pisatel zná dobře Pavlovy epištoly [1Pt 2,4-8, sr. Ř 9,32n; 1Pt 2,13-17, sr. Ř 13,1-7], osvojil si Pavlovy formule [na př. „v Kristu“ 3,16; 5,10.14 a j.], zná Jakubovu epištolu, zná úřad starších, který sváděl k ziskuchtivosti [1Pt 5,2], cítí, že poměr mezi starší a mladší generací je porušen. Epištola předpokládá, že křesťané na celém světě [5,9] procházejí těžkým utrpením, jsouce pronásledováni jako křesťané a snášejíce dokonce rozsudky smrti [4,19]. Babylon, o němž se pisatel zmiňuje, je patrně Řím [sr. Zj 14,8] z doby císaře Domitiana [panoval 81-96]. Slovo „všetečný“ v 4,15, které Žilka překládá „pletichář“, lze také překládat i slovem „udavač“ před soudem. Mimo to se některým badatelům zdá, že je v epištole příliš málo o pozemském životě Ježíšově, předpokládáme-li, že ji psal Petr, který s Ježíšem chodil po Palestině [sr. 1Pt 1,8; 5,1]. Kromě toho je nápadné, že SZ je citován vesměs podle LXX. Z těchto důvodů se domnívá Jülicher, že 1Pt je přepracovaná řeč nějakého římského učitele k přestouplým, snad řeč Silvánova, kterou někdo připsal Petrovi, když ve sborovém archivu našel poznámku „Po Silvánovi“, nebo nějakého neznámého učitele [Harnack], anebo nějakého Petra a Silvána z 2. stol., kteří měli náhodou společná jména s apoštolem a jeho pomocníkem.

Do původního potěšujícího dopisu maloasijským křesťanům byla vpracována křestní řeč [1,3-4,11, podle Bornemanna prý na text Ž 34, sr. 1Pt 2,3; 3,10nn].

Tyto důvody nepřesvědčují však celou řadu jiných autorit, které pokládají 1Pt za dopis apoštolův z Říma, napsaný před červencem r. 64. Poukazují na to, že se pisatel dovolává často příkladu Ježíše Krista, zvláště jeho utrpení [2,21nn; 3,18nn; 4,1; 5,1], jeho zmrtvýchvstání [1,3nn.11.21; 3,21], jeho příchodu v slávě a k soudu [4,5.13; 5,1.4.10], že se zmiňuje o svém vztahu k Markovi [5,13] a že epištola je osvědčena už listem Polykarpovým [† 155].

Zprostředkující stanovisko zaujímá Feine. Tvrdí, že epištolu napsal Silvánus, který vykonával jen přání Petrovo. Petr dal Silvánovi několik pokynů o tom, co má psát, ale provedení úkolu nechal už Silvánovi. Tak prý lze vyložiti jednak stopy petrovské, jednak pavlovské, ježto Silvánus byl průvodcem Pavlovým na druhé misijní cestě.

3. Obsah 2. Petrovy

4. Autor 2. Petrovy

I konservativní protestantští bohoslovci se vzdali myšlenky, že by 2Pt pocházela od apoštola Petra přes nadpis epištoly [2Pt 1,1], přes dovolávání se očitého svědectví [2Pt 1,16nn] a tvrzení, že jde už o druhý spis [2Pt 3,1]. Formou i obsahem liší se od 1Pt. Na místo naděje z 1Pt nastupuje „známost“. O pronásledováních se tu nemluví, závislost na Judově epištole je patrná [2Pt 2 je parafrází Ju 3-18], mnoho pochází z Pavla, mnoho z I. Klementova listu, mnoho z apokryfního Zjevení Petrova. Vliv hellenismu je patrný ve výrazech „ctnost“, „poznání“, účastenství na Boží přirozenosti“ a j. Zásadními popěrači druhého příchodu Kristova byli teprve gnostikové z 2. stol. Hlavním důvodem však proti autorství Petrovu je, že se dovolává sbírky Pavlových epištol, jíž ovšem užívali i gnostikové k popření učení o druhém Kristově příchodu. Je také příznačné, že se ve 2. stol. objevila celá řada pseudonymních spisů Petrových: Petrovo evangelium, Petrovo zjevení a Kázání Petrovo. Teprve Origenes [† kolem 251] se zmiňuje o 2Pt jako o sporném spise [Petr „hlaholí dvěma polnicemi svých listů“]. Církev syrská nepřijala 2Pt do svého kánonu. I Hieronymus [† 420] poznamenává, že někteří pravost tohoto listu popírají. Místem vzniku byla asi Malá Asie.

Zprostředkující názor zastává R. A. Falconer v Hastingově Bible Dictionary, který tvrdí, že epištolu napsal nějaký žák Petrův, který si vzpomněl na způsob, jakým jeho mistr bránil sbory palestinské proti saducejskému sensualismu a libertinismu, když se octl sám tváří v tvář podobné situaci v Malé Asii. Katoličtí bohoslovci o Petrově autorství epištoly nepochybují.