Petr

Petr, přízvisko Šimonovo [2Pt 1,1], znamenající „skála“ či „skalník“, aram. Céfaz [Kéfa]. Ježíš jím chtěl naznačiti budoucí sílu Šimonovu, založenou na víře v Ježíše Krista. [J 1,42n; Mt 16,18n; Mk 3,16]. Kdykoli později Petr projevil nějakou slabost, Ježíš ho vždy pojmenoval starým jménem Šimon, aby ho vyburcoval k bdělosti [L 22,31; Mk 14,37; J 21,15-17; sr. 1Pt 5,8].

Byl synem jakéhosi Jonáše [Mt 16,17; J 21,15n], bratr Ondřejův [J 1,41], oba byli druhy synů Zebedeových Jakuba a Jana a učedlníky Jana Křtitele; všichni byli rybáři [Mt 4,18; Mk 1,16; L 5,3]. Šimon i Ondřej pocházeli z Betsaidy, malého rybářského městečka nedaleko Kafarnaum na moři Tiberiadském [J 1,45]. Později bydlel se svou rodinou v Kafarnaum [Mt 8,14; Mk 1,29; L 4,38]. Byl pravděpodobně učedlníkem Jana Křtitele. Jeho bratr Ondřej přivedl jej k Ježíšovi [J 1,35-42], který jej přijal za učedlníka, později za svého stálého průvodce [Mt 4,19; Mk 1,17; L 5,10] a konečně za apoštola [Mt 10,2; Mk 3,14; L 6,13n]. Petr byl rozhodné, horlivé, aktivní a vznětlivé povahy, provázen chvilkovou malomyslností a nerozhodností [Ga 2,11]. Byl mluvčím apoštolů [Mt 16,13-23; 17,1-8] a náležel se syny Zebedeovými k užšímu kroužku důvěrníků Ježíšových. První uvěřil a vyznal, že Ježíš je Kristus, t. j. zaslíbený Mesiáš [Mt 16,13-23; Mk 8,27-38]. S Jakubem a Janem byl svědkem proměnění Páně [Mk 9,2n]. V seznamech apoštolů je vždy jmenován na prvním místě, jako by tím měla být naznačena důležitost v kruhu učedlníků Ježíšových [Mt 10,2-4; Mk 3,16; L 6,14; Sk 1,13]. Když byl Ježíš v zahradě getsemanské ohrožen zbrojnoši velekněžskými, Petr jej bránil i mečem [J 18,10-11].

Smutným bodem Petrova života bylo trojí zapření v paláci nejvyššího kněze [Mt 26,69-75; Mk 14,66nn; J 18,12-17]. Činil ovšem opravdové pokání [Mt 26,75; L 22,61] a bylo mu také odpuštěno [L 24,34; 1K 15,5], ale na svůj pád nikdy nezapomněl.

Vynikající postavení mezi apoštoly, které měl Petr za života Ježíšova, zůstalo mu i po Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání v církvi apoštolské [Sk 1,15nn; 2,14; 3,4.12; 4,8; 5,3.8]. Pavel jej 1K 15,5 uvádí na prvním místě mezi svědky vzkříšení, podobně L 24,34. On to byl, jemuž bylo zjeveno, že i pohanům Bůh otvírá přístup do svého království [Sk 10]. Když Pavel po třech letech po svém obrácení přišel do Jerusalema, chtěl především poznat Petra [Ga 1,18]. Za jednání t. zv. apoštolského koncilu [Ga 2,1-10] označuje Pavel Petra, Jakuba a Jana za „sloupy“ církve. Později ustupuje P. do pozadí před Jakubem, bratrem Ježíšovým [Sk 12,17; 15,13; 21,18; Ga 2,9.12], a Pavlem, jenž se stal apoštolem pohanů [Ga 2,7], kdežto P. káže Židům i za hranicemi Palestiny. Podle tradice působil Petr nejen v Pontu, Galatii, Kapadocii, Malé Asii a Bithynii, nýbrž i v Antiochii [Ga 2,11], snad i v Korintu [1K 1,12], a zvláště v Římě. V Korintě povstala dokonce i strana Petrova [1K 1,12; 3,22]. Toto vůdčí postavení Petrovo je potvrzeno i vypravováním Skutků ap., jejichž první část staví Petra do popředí [Sk 1,15-26; 2,14-41; 3,1-4.22; 5,1-11.12-16; 8,14-25; 9,32-43; 10,1-11.18; 12,1-24; 15,7-11]. Od kap. 15 zprávy o Petrovi mizejí. Na cestách prý ho provázel Jan Marek, kteréžto okolnosti máme co děkovati za sepsání evangelia *Markova.

Legenda vypravuje o rozsáhlém působení Petrově v Makedonii, na březích Černého moře, v Itálii, ve Španělsku, Britannii, Babylonii, Persii a jinde. Legenda ví také velmi mnoho o pobytu Petrově v Římě, který nelze bezpečně popírat. Zato se vší rozhodností lze popříti, že Petr pobyl v Římě 25 let, jak tomu chce římská církev na základě apokryfických vypravování z kruhů kacířských Ebionitů. Nesouhlasí s tím jednak chronologie jeho života, jednak i ta okolnost, že Pavel v ep. k Římanům nečiní o Petrovi žádné zmínky. Pověst tvrdí, že manželka Petrova Perpetua, která jej všude doprovázela [1K 9,5], byla v Římě umučena dříve ještě než Petr v době neronského pronásledování. Za rok mučednické smrti Petrovy je udáván r. 68. Prý byl ukřižován hlavou dolů, protože sebe nepokládal za hodna téhož způsobu smrti, kterou zemřel jeho Mistr. Někteří badatelé tvrdí, že Petr zemřel v Babylonii.