Markovo evangelium

Markovo evangelium se pokládá za nejstarší nebo za jeden z nejstarších záznamů o Ježíšovi, vyrostlý snad z osobních vzpomínek, vypravování a kázání očitého svědka apoštola Petra. Podle zprávy, kterou podává Papias, vzniklo evangelium takto: „Marek, stav se tlumočníkem Petrovým, napsal přesně vše, nač si vzpomenul, ovšem nikoli po pořádku, totiž, co Pán řekl a co činil“. A církevní historik staré církve Eusebius k tomu poznamenává: „On [Marek] totiž neslyšel Pána [osobně] a nenásledoval ho [jako učedník], nýbrž teprve později, jak jsem [právě] řekl, Petra. Ten však své učení řídil podle [dočasných] potřeb, ale ne tak, jako by chtěl podati [postupné a nemezerovité] sestavení řečí Páně. Proto nelze nikterak dávati Markovi vinu, jestliže něco napsal tak, jak to měl v paměti. Ale o jedno určitě usiloval, aby nevynechal nic, co [od Petra] slyšel, nebo aby něco nesprávně nelíčil.“ Také Justin nazývá Mk „pamětihodnostmi Petrovými“ a Klemens Alexandrijský poznamenává, že Mk napsal své evangelium na žádost Petrových posluchačů v Římě, kdežto Ireneus tvrdí, že Mk vznikl teprve po smrti apoštola Petra a Pavla v Římě. Canon Muratori však připomíná, že Mk při některých událostech, líčených v evangeliu, sám byl. Je ovšem zřejmé, že Mk věnuje Petrovi mimořádnou pozornost [sr. 1,16n.36; 16,7; zvl. 8,29], i když připomíná jeho vady [sr. 8,33; 9,5; 14,30nn.66nn]. Nynější NZ věda má za to, že pisatelé evangelií Matoušova a Lukášova použili tohoto spisu jako jednoho ze svých hlavních pramenů [vedle Matoušových „Logií“]. Nepoužili pouze Mk 4,26-29 a 8,22-26.

Markovo evangelium obsahuje život Ježíšův a jeho působení od křtu Janova až po vzkříšení v úryvcích anebo v obrazech, kterými se prokazuje božské poslání Ježíšovo, aby byla vzbuzena a zdůvodněna víra v něho, která vyrostla u vybraných svědků. Pisatel má zřejmě na mysli nežidovské čtenáře; proto musí vysvětlovat židovské zvyky [sr. 7,3n; 14,12; 15, 42], překládat aramejská slova [sr. 3,17; 5,41; 7,11.34; 14,36; 15,22.34]. Jeho zvláštností je důraz na to, jak Ježíš zahaluje své mesiášství [sr. 1,24n.34; 3,11n; dále 1,44; 5,43; 7,36; 8,26.30; 9,9]. Po úvodu o Janu Křtiteli líčí ev. Markovo kap. 1-5 činnost Ježíšovu v Kafarnaum a v okolí, potom v kap. 6-10 další působení, které po srážce s odpůrci vrcholí ve vyznání Petrově u Cezareje Filipovy, ve třetí části kap. 11 až 15 představuje se Ježíš v Jerusalemě ve sporech se zákoníky a na konec jako trpitel. Původní spis se končí velikonoční zvěstí v kap. 16,8; co následuje po 16,8, je pozdější přídavek, který chybí v nejlepších a nejstarších rukopisech [na př. B a Sin]. Kdyby tento závěr [v. 9-20] byl u původního evangelia, nebylo by lze najít dost přesvědčující důvody pro jeho škrtnutí. – Církevní tradice klade vznik ev. Markova do Říma kolem 70. let po Kr.; za pisatele prohlašuje Marka Pavlova a společníka Petrova.