Pověst

Pověst, to, co se povídá, zpráva, stč. povídka pravdivá i smyšlená; lidské řeči; jméno dobré nebo zlé u lidí; sláva, hanba, pomluva. V hebr. jde většinou o kořen šáma' = slyšeti; tedy to, co je slyšeno, co se povídá, co je roznášeno od ucha k uchu [Gn 29,13; Iz 23,5; Mk 1,28; 13,7 a j.]; na př. skutečnost, že s někým je Bůh [Joz 6,27; Nu 14,15; Dt 2,25; 9,9; 1Kr 10,1; Est 9,4], nebo že někoho posílá, aby vykonal jeho soud [Jr 6,24, sr. 37,5; 50,43], nebo že sám soudí [Na 3,19] a pod. P. o Hospodinovi = zpráva o jeho slávě a skutcích [Iz 66,19], o jeho moudrosti [Jb 28,22]. P. ve smyslu zlé zprávy, na př. 1S 2,24; 4,19; 2S 13,30; 1Kr 2,28; 2Kr 19,7; Jr 10,22; 49,14; 51,46; Ez 21,7 [zlá pověst Př 25,10 proti dobré p-i Př 15,30], zlé řeči [Gn 37,2, hebr. dᵉbárím = slova], špatného jména [Dt 22,19; Neh 6,13, hebr. šém rá'] pomluvy, pohanění, utrhání [hebr. dibbá, Ez 36,3; sr. Nu 14,36; Ž 31,14]. „Roznesla se pověst o nich po všem městě“ [Rt 1,19] = celé město bylo vzrušeno [hebr. húm]. Ve SZ bylo zakázáno roznášeti lživé p-i [Ex 23,1, sr. 20,16], ale učící jsou vyzýváni, aby se nelekali špatných zpráv [Jr 51,46, sr. Mt 24,6; Mk 13,7], jež předvídají eschatologické události. Ž 112,7 blahoslaví člověka, který se bojí Hospodina, neboť takový „slyše zlé noviny, nebojí se“; jeho srdce je podepřeno důvěrou v Hospodina. V 2K 6,8 hrdě vyznává Pavel, že se prokazuje Božím služebníkem „skrze zlou i dobrou p.,“ t. j. ať je zahrnut pomluvou nebo pochvalou [sr. Mt 5,11; L 6,22; J 7,12; 1K 4,9-13; Ga 1,10; 1Pt 4,14].