Hanba

Hanba [hanbiti se, zahanbovati] má v Kral. překladu dvojí význam: 1. Ohanbí [v cizojazyčných překladech: nahota Gn 9,23; Ex 20,26; Lv 18,7; Iz 47,3; Jr 13,26; Ez 16,37; Na 3,5; Zj 3,18; 16,15] nebo předkožka mužského pohlavního údu [Gn 17,11].

2. Potupa, opak *slávy popisuje Jb 29,20-25 [sr. 4,3-4]. Je to především ochromenost [Ž 69,21] a prázdnota duše, jež nikomu není požehnáním. Hebr. výraz pro h-u znamená také vyprahlost [Ž 22,16]. Být zahanbenu je totéž, jako být poraženu [Jr 46,24; 48,1; 50,2; Ez 32,30]. Porážka je hanbou [Oz 10,6], ale hanbou pro proroka je i nedostatek „vidění“ [Mi 3,7] nebo falešné „vidění“ [Za 13,4]. Každý neúspěch je hanbou [Jr 2,26; 6,15]. Hanba poznamenává tvář člověka [Jr 7,19; 51,51; Ž 44,16] proto přikrývá hlavu [2S 15,30; Jr 14,3n; 2S 13,19]. Jen nevěstka si hlavu nezastírá [Jr 3,3]. Zkomolený obličej je h-ou [1S 11,2], rovněž zkomolené tělo [Sd 1,6n] nebo ostříhání vousu, brady [2S 10,4-5].

Bůh sám uvádí do h-y [zahanbuje Ž 44,10.14; 119,116; Iz 45,24n; 1K 1,27; 1J 2,28]. Je tedy h., spojená obyčejně s výsměchem druhých, znamením Božího soudu. Neúroda a hlad jsou hanbou [Ez 36,30]. Být zahanbenu může znamenat také být zklamánu ve svém doufání [Jr 2,36; Ž 69,7; Iz 20,5; 30,3, Jr 48,13; Iz 1,29; Ř 9,33; 1Pt 2,6; Ř 5,5]. Ale také lidé mohou přivádět sebe i jiné k hanbě [Ž 40,16; Př 10,5; 17,2; 29,15; L 14,9], a to činem i slovy. Neboť u orientálce mělo slovo právě tak jako *jméno téměř magickou moc. Když Goliáš pohaněl vojsko Boha silného, dolehlo toto pohanění na Izraele jako kletba, takže se „ulekl a bál velmi“. Teprve David „odjal“ toto pohanění [1S 17,10.26.36]. Kříž byl pokládán za mimořádnou hanbu [potupu Dt 21,23; Ga 3,13]. Ježíš podstoupil tuto potupu, aby přinesl spásu [Žd 12,2]. *Styděti se.