Bál (božstvo)

Bál [= pán ve smyslu vlastníka, majitele, hospodáře]. Mužské hlavní božstvo semitských národů, zvláště Feničanů a Babyloňanů [pozdější Marduk]. Na nápisech assyrských jest označován jako kníže bohů. Možno míti za to, že byl původně zosobněním plodnosti půdy, jež byla vysvětlována působením božstva, sídlícího v zemi. Později byl ztotožňován s blahodárně působící mocí slunce. V Babylóně býval znázorňován lidskou postavou v královském rouchu. Posvátným zvířetem, zasvěceným tomuto božstvu, býval býk. V nejstarších dobách byl uctíván na pahorcích; tak Moabští se mu klaněli na hoře Fégor [Nu 22,41; 25,3-18]; Madiánští a Amalechitští na hoře Oreb a Sinai; Feničané na Karmeli; Kananejští ve vnitrozemí na hoře Hermon. Jménem Bál označovali Kananejští původně každé božstvo přítomné a působící na určitém místě a tam ctěné. Nebylo to tedy jméno vlastní. Byl to prostě mužský plodící princip. Později však znamenal pána všeho světa zosobněného v slunci. Pojmenování mnohých míst v zemi Kananejské nasvědčuje, jak tam bylo uctívání Bála rozšířeno. Ženský protějšek Bála jako bohyně rození a úrody byla Feničanům Baaltis [paní] nebo Ašera či Astarot a Babyloňanům Ištar. Podle Sd 2,13; 6,30; 1Kr 16,32-33 byly v blízkosti oltářů Bálových vztyčeny i Ašery jako symbol ženského principu, který v těchto kultech plodnosti přirozeně stál silně v popředí.

Proti Bálovi jako životu nepříznivá životní síla stálo božstvo Moloch, také božstvo slunce, ale zobrazující zhoubné účinky žhavého úpalu. „Bál byl ctěn ve způsobech velmi rozmanitých: V Tyru nazýván Melkart, v Byblu Adonis. Poslední představován jako překrásný jinoch, který byl divokým kancem roztrhán, ale k novému životu opět vzkříšen – obraz to jara, hynoucího vedrem letního slunce, ale opět pravidelně se vracejícího. Melkart bylo původně jméno, pod kterým ctěn Bál v Tyru jakožto domácí bůh a patron města. V čase hromadného zakládání osad z Tyru stal se však ochráncem plavby vůbec a jeho úcta se rozšířila všude, kamkoli na svých cestách pronikli Foenikové“ [Kosina, Dějiny světové].

Modloslužba Bálova byla záhy zavlečena mezi Izraelce, což bylo přirozené, protože domorodé obyvatelstvo jej uctívalo po celé zemi. V době soudců byl Bál v Palestině všeobecně uctíván i Izraelem, splynuv v lidové víře s Hospodinem [Sd 2,13; 6,28-32]. Za králů se situace namnoze ještě zhoršila. Zvláště Achab pod vlivem své ženy Jezábel, dcery krále sidonského, zaváděl uctívání Bála jako státní kult, zatím co bohoslužbu Hospodinovu potlačoval [1Kr 16,31-33; 18,19-22; 19,18; 2Kr 10,26n]. Oltáře Bálovy byly velmi četné [Jr 11,13], i na domech a na střechách [Jr 32,29]. Rovněž kněží Bálových bylo veliké množství [2Kr 10,19] různých hodnostních stupňů [2Kr 10,19] a bohoslužebných rouch [2Kr 10,22]. Oběti dětí nebyly vzácností [Jr 19,5] a pohlavní nevázanost [sodomářství, 1Kr 14,24] doprovázela Bálovu modloslužbu. Obětující kněží tančívali kolem oltáře, bodali se noži, aby se dostali do mystického vytržení a vzbudili pozornost božstva [1Kr 18,26-28]. Proti této modloslužbě postavil se neohroženě prorok Eliáš, ale měl jen přechodný úspěch [2Kr 3,2]. [Srov. však k bližšímu hodnocení M. Bič: Palestina od pravěku ke křesťanství II. (1949), str. 216n a 219n.]. – Teprve po revoluci Jehuově byla služba Bálova v severní říši násilně potlačena [2Kr 10,28], ale přesto nebylo lze tuto zakořeněnou modloslužbu úplně vypleniti [2Kr 17,16]. I v království Judském byla hojně rozšířena a v době kralování Atalie oficiálně podporována [2Pa 21,6; 22,2n]. Po její smrti byl chrám Bálův v Jerusalemě zbořen, oltáře srovnány se zemí a kněz Bálův Mátán zabit [2Kr 11,18]. Později však byla modloslužba Bálova znovu a znovu zaváděna [Oz 2,8; 2Pa 28,2; 2Kr 21,3; 23,4-5] přes odpor proroků [Jr 19,4-5]. *Bál Berit.