Hermon

Hermon [= ‚svaté‘, nedotknutelné pohoří], nejjižnější a nejvyšší [asi 2770-2860 m] pásmo Antilibanonu, které kdysi tvořilo sev. hranici Amorejské říše krále Oga [Dt 3,8; 4,48; Joz 12,1], později sev. hranici říše Izraelské [1Pa 5,23]. Pod Hermonem byla hraniční svatyně Dan [Nu 34,3nn; Joz 15,1n; Sd 20,1]. Feničané nazývali H. Sarionem nebo Sirionem [Dt 3,9; Ž 29,6], Amorejští jí říkali Sanir [Ez 27,5]. Ve SZ je jednou též pojmenování Sión [není-li to chybné čtení za Sirion, Dt 4,48], jindy Balhermon [Sd 3,3; 1Pa 5,23], snad proto, že tam byl uctíván Bál, jak nasvědčují ruiny svatyně božstva slunce na jednom z jeho vrcholů [Kasr ’antar]. Podle zasněženého vrcholu [v zimě nad 1000 m je H. trvale pokryt sněhem; v září z bílé sněhové čepice zůstávají jen bílá místa] utvořena jsou nynější jména Džebel eš-šeik [praděd] a Džebel el teldž [sněžník]. H. je složen z vápence, prolnutého žilami čedičovými sopečného původu.

Mohutné vrstvy sněhu napájejí mnohé řeky a říčky, z nichž nejdůležitější pro bibl. zeměpis je Jordán, jehož jeden ze tří pramenů vyvěrá ze záp. úpatí H-u ve výši 520 m nad mořem Středozemním. Chladné vrstvy vzduchové, táhnoucí z H-u na Palestinu, způsobují často vlhké srážky. Proto žalmisté opěvují H. jako původce vláhy a rosy [Ž 42,7; 89,13; 133,3 sr. Pís 4,8]. Na svazích H-u až do výše 1400 m se daří víno; ve vyšších polohách roste divoký mandlovník s jedlými plody. Nádherné jedle a sosny byly známy na H. už v době Ezechielově [Ez 27,5]. Ze zvěře zde žijí lišky, vlci, řídce medvědi a leopardi. Vyhlídka odtud poskytuje pohled na Libanon, Damašek, Týr, Karmél, hory Galilejské a jezero Tiberiadské. Některé z osamělých úpatí Hermonu bylo prý jevištěm proměnění Páně [Mk 9,2].