Damašek

Damašek hlavní město Sýrie, ležící v rozkošné poloze na vých. úpatí Antilibánu, v širokém, velmi úrodném údolí, nedaleko hranic pouště. Řeka Barada, starozákonní Abana a její přítoky jsou skutečně „lepší než všecky řeky izraelské“ [2Kr 5,12], proměňujíce okolí města v „zahradu Boží“, jak o tom pějí arabští básníci. Morušové háje krášlí město i jeho okolí. Tři velké obchodní cesty vycházejí z Damašku: jedna vede směrem jz ke Středozemnímu moři a po pobřeží do Egypta; druhá jde na jih do Arábie; třetí křižuje poušť směrem k Bagdadu. Josefus Flavius má za to, že město založil Az, syn Arama, pravnuka Semova. První historická zmínka o D. pochází z doby bojů mezi Hetity a Egyptem o nadvládu nad D., v nichž Ramses II. zvítězil. Písmo nám vypráví o Abrahamovi [Gn 14,15], jehož hospodář Eliezer byl damašský rodák [Gn 15,2], jak honil Chedorlaomera a pronásledoval jej až do Choba, které leží nalevo od D. Když se Izraelci začali usazovat v Palestině, počal se i D. osamostatňovat a stal se středem království [syrského].

Z doby Davidovy se dovídáme, že Syrští od Damašku přišli na pomoc králi Hadadezerovi ze Soba proti Izraelovi [2S 8,5]. Ale marně; byli poraženi. 22.000 jich padlo, ostatní se stali poplatnými Davidovi [2S 8,6; 1Pa 18,5n], který D. „osadil stráží“. Po smrti Davidově Rázon se zmocnil D. Byl protivníkem Izraelovým po všecky dny Šalomounovy [1Kr 11,23-25]. Benadad, vnuk protivníka Davidova, spojil se s Bázou, králem izraelským, proti Azovi, králi judskému [1Kr 15,18; 2Pa 16,2]; potom však, byv uplacen, spojil se zase s Azou proti Bázovi [1Kr 15,20]. Jeho syn a nástupce Barhadad – tak se prý totiž podle některých nápisů správně jmenoval, [v bibli Benadad II] – byl od Achaba dvakrát poražen [1Kr 20] a musel dát svolení ke zřízení obchodních ulic izraelských [bazarů] v Damašku [1Kr 20,34]. Po třech letech, spojiv se s Jozafatem, králem judským [1Kr 22,1-4], vytáhl Achab proti Rámot-Galád, které bylo v moci syrské; byl však poražen a v bitvě zahynul. Tato porážka povzbudila Syrské k ofensivě; jejich tlupy pustošily zemi izraelskou. Přitáhly znovu k Samaří, ale jejich podnik byl divuplným způsobem zmařen [2Kr 6,24; 7,6-7]. Zatím však na východě vzrůstala říše assyrská. Sýrie byla z počátku hrází proti Assyrii. Avšak na žádost judského krále Achaza, který se cítil ohrožován Rezinem, králem damašským, mocný assyrský král Tiglatfalazar IV. dobyl D. r. 732 př. Kr., učinil z něho hlavní město provincie assyrské, jemu poplatné, velkou část jeho obyvatel odvedl do zajetí v Kir [Iz 7,1-8,6; Am 1,3-5] a krále Rezína popravil [2Kr 16,7-9]. Netrvalo však dlouho a D. se zase vzpamatoval a stavebně pozvedl [Ez 27,18]. Vláda nad D. postupně přešla na Chaldejské, Peršany, makedonské Řeky – za nich se stal D. jedním z měst Krajiny desíti měst [Dekapolis] –, r. 63 př. Kr. na Římany, potom na Araby a Turky.

D. byl a je dosud znamenitým obchodním městem. V době NZ bylo v D. několik synagog [Sk 9,2]. Také křesťanství se zde brzy rozšířilo [Sk 9,5n. 22; 26,12-20; Ga 1,17; 2K 11,32n]. Tarsenský Saul zde bydlel v ulici Přímé [Sk 9,11], která je podnes cizincům ukazována; je to asi 2 km dlouhá hlavní silnice s krásným podloubím, zdobeným korintskými sloupy. I místo na městské zdi, odkud byl apoštol Pavel spuštěn, aby unikl židovským úkladům [Sk 9,25; 2K 11,32; Ga 1,17], bývá ukazováno poutníkům. Po vyvrácení Jerusalema r. 70 po Kr. se v D. setkáváme se sektářskou židovskou obcí, o jejímž původu není nic známo. „Přímo v městě nebo v okolí měla dokonce chrám, mikdáš, a v dochovaných písemných památkách se výslovně uvádějí též oltáře, oběti, aharónovští kněží a levijci“ [Bič 1,144; III. 338n].