Arábie

Arábie [pravděpodobně = poušť]. Arabská země byla v době SZ známa pod dvojím označením, a to:

1. Východní země [Gn 29,1; Sd 6,3], země na východu slunce, t. j. země východně od Palestiny, obydlená pokolením, majícím svůj původ od Izmaele.

2. Arábie [2Pa 9,14; Iz 21,13], hlavně severní část poloostrova Arabského.

Arábii možno děliti na: a) vlastní A., zaujímající jižní a jihozápadní část poloostrova až k hranicím severní pouště, b) Severní A., zabírající poušť, c) Západní A., t. j. poušť Petrae s poloostrovem Sinai, neboli Arabia Petraea mezi Rudým a Mrtvým mořem.

a) Vlastní A. nebo poloostrovní A. jest vysočina, sklánějící se k severu, obroubená na jz pohořím, které se táhne téměř rovnoběžně s Rudým mořem. Uvnitř země střídají se oasy s pustinami; jsou tam stepi, na nichž po obyčejných deštích roste jen tráva. Denní teplota dosahuje až 35° R, noci bývají velmi chladné. Na okrajových horách srážejí se mračna, zanesená od moře větrem, v deště, jimiž se svlažuje a zúrodňuje úzké pobřeží. Zvláště úrodné je pobřeží západní, zvané Hedžas a Jemen [Arabia felix = šťastná Arábie]. Jsou tam města mohamedánům posvátná: Mekka, rodiště Mohamedovo, a Medina, jeho hrobka. V Jemenu uzrává výborná káva „mokka“; při zavedeném umělém zavodňování a parném slunci daří se zde vzácná pryskyřice, z níž se vyrábí kadidlo, balzám a arabská klovatina. Arabští koně jsou nejlepší a nejrychlejší na světě. Z ptactva je nejznámější pštros.

b) Severní A. nebo Arabská poušť jest vysoká, vlnitá, vyprahlá planina, ohraničená Perským zálivem, nížinou Eufratskou na východě, Sýrií na severu, pouští Petrae na západě a vlastní A. na jihu. Je v ní málo oas, pramenitá voda je skoro vesměs slaná, nepitná; pískové vánice, zvané samum, všecko ničí. Obyvatelé byli starým známi jako „obyvatelé stanů“ [Iz 13,20; Jr 49,31; Ez 38,11]. Vedli stěhovavý nomádský život a zabývali se také obchodem [Ez 27,20-24]. Jejich oasy tvořily stanice karavanních cest. Odtud byli asi kupci izmaelští z Gn 37,25-28 [1Kr 10,15-25; 2Pa 9,14-24; Iz 60,6]. Velbloud je stálým druhem tamních obyvatel. Achát, onyx, karneol, obsidian, jaspis vyskytují se skoro všude.

c) Západní A. na poloostrově Sinai a poušť Petraea [kamenitá] s hlavním městem Petra. Původní obyvatelé byli asi Horejští [Gn 36,20-30]. Později byla země obydlena potomky Ezauovými. Proto se v Písmě obecně jmenovala země Edom neboli Idumejská. Potomci Jaktana, pravnuka Semova, syna Noemova [Gn 10,29-30], zaujali větší část poloostrova na západě a na jihu s koloniemi uvnitř země a „bylo jejich bydlení od Mesa, když jdeš k Sefar, hoře na východ slunce“. Hlavní království bylo Jemen, t. j. biblické Saba. Jiné království bylo Hidžas, založené od Jurhama nedaleko Mekky.

Izmaelité zaujímali sev. část poloostrova a Arabské pouště až k zemi Idumejské a smísili se s Keturiany [Gn 25] a jinými potomky Abrahamovými. Byli spravováni náčelníky, šejky a emíry. Většina však žila životem patriarchálním a tudíž polyandrickým [mnohomužství]. Matka byla základem rodiny. Rozhodoval původ po matce, otec byl nejistý. Rok měli měsíční [354 dny] na rozdíl od roku slunečního o 365 dnech. Na pokraji pouště arabské žil kdysi i Amalech, potomek Ezauův.

Nejstarším arabským náboženstvím byl fetišism, o čemž svědčí posvátné stromy a kameny. Kvetlo také uctívání nebeských těles, zvláště měsíce.

Styky arabských kmenů s Izraelem byly velmi časté [Gn 37,28.36; Sd 6-8]. Nezapomeňme však, že Bibli nejde o bezvýznamné historické údaje, tím méně o pouhé kronikářské záznamy! Šalomoun kupoval od Arabů stříbro, zlato a kadidlo [2Pa 9,14; 1Kr 10,2] a zřídil ve spojení s Fóiničany vlastní rudomořské loďstvo, jež zprostředkovalo spojení s jižní Arábií [1Kr 9,26-28]. Arabské kmeny odváděly Jozafatovi poplatky v podobě ovcí a kozlů [1Kr 22,49n; 2Pa 17,11]. Ale za panování Jehoramova činili Arabští a Filištínští surové nájezdy proti Jerusalemu a odvlekli všechny obyvatele královského domu kromě Joachaza, nejmladšího z jeho synů [2Pa 21,16]. Teprve Amaziáš podrobil znovu Idumeu [2Kr 14,7]. Uziáš je pak pokořil [2Pa 26,7] a vybudoval znovu přístav v Elatském zálivu. Proroci judští vystupovali ostře proti Arabům [Iz 21,13-17; Jr 25,24]. V době makkabejské se Arabové spojili se Syry proti Judovi Makkabejskému. V době NZ slyšíme o Arabech v den svatodušní [Sk 2,11]. O Pavlovi víme, že trávil nějaký čas v Arábii před započetím své misijní práce [Ga 1,17].

Křesťanství vniklo do A. ve čtvrtém století. Prvními křesťany tam byli Ariani a Nestoriani; také židovství po dobytí Jerusalema se zde rozmáhalo. Panujícím náboženstvím jest tam nyní islám.