Filištínští

Filištínští, Pelištejci, odtud Palestina, pocházeli podle biblického podání z Kréty [bibl. Kaftor Am 9,7; Jr 47,4], ve skutečnosti však spíše odněkud z balkánské oblasti, odkud byli vypuzeni novými kmeny indoevropskými od severovýchodu. Cestou se zřejmě zdrželi na Krétě, kde se i blíže obeznámili s tamní kulturou. Kréta v době od 3000 př. Kr. do 1400 př. Kr. tvořila mocné námořní království s hlavním městem Cnossem. Kolem r. 1400 utrpěla však hroznou porážku, královský palác v Cnossu byl zpustošen a říše vyvrácena. Útočníci, tlačeni dalšími kmeny, po čase pokračovali ve svém tažení jednak do egyptského údolí nilského, jednak do oblasti syrskopalestinské. Nápor na Egypt byl odražen za Ramsesa III. kolem r. 1190 př. Kr., ale úzké a úrodné pobřeží palestinské podlehlo [Dt 2,23; Gn 21,32, Gn 21,34; Gn 26,1]. Egypťané nazývali tyto útočníky Purusati [= Pulasti – Filištínský]. Za 21. egyptské dynastie mluví se už o království Filištínském v Dor [kolem r. 1100 př. Kr.]. Jejich říše sahala od Gázy na jihu až k pohoří Karmél na severu. Filištínští byli výbornými a odvážnými válečníky. Užívali zbraní železných. Podle prof. Blaikieho byli F. jediným skutečně vzdělaným a uměleckým národem v Palestině až do příchodu Řeků, což je arci názor naprosto pochybný. Zdá se, že byli původu [aspoň zčásti] indoevropského, ale božstva převzali zcela od původních Kananejců. Říše jejich měla vhodné předpoklady pro styky obchodní: sousedila na severu se Sýrií, na jihu s Arábií a Egyptem, na západě s mořem, které Ex 23,31 jmenuje mořem Filištínským. Není divu, že se Filištínští stali velmi zámožnými [Sd 16,5, Sd 16,18]. Zvláště pět měst, Gáza, Azor, Aškalon, Gát a Akaron, tvořilo jakýsi státní a obchodní svaz [1S 5,8], k němuž náležela ještě města Joppen na severu a Rafie na jihu. Při zvláštních příležitostech a ve válečných dobách vystupovala tato městská království jako jednotný stát. Od Semitů se Filištínští lišili obličejem, krojem i zbraněmi. Muži byli zpravidla bezvousí, jen náčelníci nosili bradu, ale horní ret měli vyholený jako Sparťané. Výzbroj se skládala z kulatého štítu, krátkého bodného meče a dvou oštěpů. Přilba byla ozdobena obloučkem s mnohými péry kolem dokola. I to připomíná oblasti Egejského moře, odkudž F. pravděpodobně přišli v době velkého stěhování ve 13. století. Podle Joz 15,2, Joz 15,12, Joz 15,45 – Joz 15,47 byla část jejich země přikázána pokolení Judovu. Ale v době Jozuově se nepodařilo zlomiti ani nalomiti jejich moc [Joz 13,2n]. Podle Sd 1,18 zmocnil se Juda přechodně tří měst: Gázy, Aškalonu a Akaronu, ale brzy je opět ztratil, ježto Filištínští zahájili dlouhotrvající útoky na Izraelce. Ojedinělí rekové izraelští dovedli své krajany uhájiti před jejich nájezdy [Samgar, syn Amatův Sd 3,31; Samson Sd 13–16], ale žádný z nich nesetřásl jejich jho trvale. Za Élí [1S 4,1n] byli Izraelští poraženi tak dokonale, že ztratili i truhlu úmluvy. Dvacet let nato porazil Filištínské Samuel a nazval místo vítězství Ebenezer [= Kámen pomoci, 1S 7,3 – 1S 7,12]. Konečně se Izraelští sjednotili v pevné království [1S 8,20] a pod vedením Saulovým sejim podařilo poraziti F-é u Gabaa [1S 13–14]. Jevištěm následujícího boje bylo údolí Elah, domněle 22 km jz od Jerusalema. Zde se uplatnil mladý David v boji s Goliášem [1S 17]. Přesto však F-í nebyli zkrušeni. Vytáhli znovu k boji, tentokrát na severu: došlo k osudné bitvě na hoře Gelboe, v níž Saul padl. F-í zabrali všecka města této krajiny a dostali se až do Zajordání [1S 31,1 – 1S 31,7]. Za Davida byli dvakrát poraženi v údolí Refaim [2S 5,17 – 2S 5,25; 1Pa 14,8 – 1Pa 14,16]. Když David utvrdil své království a zorganisoval vojenskou moc Izraelovu, podnikl na F-é útok, podmanil si Gát [1Pa 18,1; 2S 8,1] a nato i druhé části země. Šalomoun podmanil F-é úplně. Po jeho smrti osvobodilo se nejprve f–é město Gebbeton [1Kr 15,27; 1Kr 16,15] a rostoucí úpadek judské říše za vpádu syrského krále Hazaele měl vzápětí i ztrátu Gát. Uziáš se sice tohoto města opět zmocnil [2Pa 26,6; 2Kr 12,17], ale F-í se opět zmohli za Achaza a pobrali některá města [2Pa 28,18]. Po málo pak letech ve spojení se Syrskými a Assyrskými a snad spíše jako jejich vasalové podnikli F-í několik nových nájezdů proti království Judskému [Iz 9,11n]. V nápisech assyrských čteme, že F-í byli v této době poplatní assyrskému králi Adadnirari III. Stejně přijímal od F-ých poplatky i Tiglatfalazar III. i Sargon [r. 722], ale deset let nato vzepřel se Azot [Iz 20,1]. Ale marně. Ezechiáš naproti tomu, uzavřev spojenectví s Egyptem, stal se se svým královstvím třecí plochou mezi říšemi assyrskou a egyptskou, což uspíšilo zkázu říše judské. Assyrskou svrchovanost upevnil Esarhaddon, který podnikl tři válečné výpravy do Egypta přes území fé. Za úpadku Assyrie trpěla říše fá vpády Egypťanů [za XXVI. dynastie]. Proroci často prorokovali soud nad F-ými [Iz 11,14; Jr 25,20; Jr 47,1 – Jr 47,7; Am 1,6 – Am 1,8; Am 6,2; Abd 1,19; Sof 2, 4n; Za 9,5 – Za 9,7]. Psametich I. dobyl Azotu po devětadvacítiletém obléhání. Necho II., vrstevník Joziášův, dobyl Gázy. Stará nenávist k lidu izraelskému vypukla znovu v době babylonského zajetí [Ez 25,15, Ez 25,17]. Po návratu ze zajetí však shledáváme, že mnozí Židé pojali za ženy Filištínky k velkému zármutku duchovních vůdců [Neh 13,23n]. V době Makkabejské dobyli Židé Azotu i Gázy. Od té doby se F-í nadobro ztrácejí. Patrně úplně splynuli se Židy, když se už dávno předtím úplně posemitštili. Velmi záhy ztratili řeč a ještě dříve náboženství. Hned po usazení převzali F-í náboženství původních obyvatelů kananejských. Hlavním jejich božstvem byl Dágon [1S 5,2n], semitský bůh obilní, ženské božstvo se jmenovalo Attargatis. V Gáze ctili místní božstvo Marná a v Akaronu Belzebuba.