Poušť

Poušť v bibli může znamenati dvojí: buď stepní pastviny [tak nejčastěji v SZ], kam byl vyháněn dobytek [Ex 3,1, sr. Gn 16,7; 21,20; 1S 17,28; 25,21; Mt 3,1; L 15,4] a kde bylo bydliště divokých zvířat a ptáků [pelikána, Ž 102,7; divokého osla, Jb 24,5; Jr 2,24; sov, Pl 4,3; „draků pouště“, Mal 1,3, za nimiž se tají symbolická jména démonů], hebr. midbár, řecky erémos, – anebo skutečnou poušť v našem slova smyslu, tedy bez vody a valného života [hebr. ᵃrábá = neplodná pustina, Iz 35,1.6; 51,3 nebo jᵉšímón (= zpustošený) Ž 78,40; 106,14; Iz 43,19n nebo chorbá, Iz 48,21, od slovesa chárab = býti zpustošený, nebo chᵒrábót].

P. měla pro Izraelce přímo náboženský význam, neboť právě na ní pod vedením Mojžíšovým byl utvářen v lid Boží, na ní okoušel Boží moc [Dt 2,7], takže prorok pro nábožensky zjalovělého Izraele nevidí jiného východiska než opětný návrat na p. [Oz 2,14; Iz 32,16, není-li zde nějaká souvislost s výrazem dᵉbír = velesvatyně, jak se domnívá Bič II,111]. Při putování p-í do země zaslíbené šlo v podstatě o poloostrov Sinajský, jenž se skládá zhruba ze čtyř pásem; z písečné pouště Sur [Ex 15,22], na niž navazuje poušť Fárán a Sin ze západu na východ poloostrova. Fárán a Sin jsou vápencovité planiny, na nichž Izraelci prý strávili téměř celých 38 let. Dalším pásmem, táhnoucím se ve velkém vypouklém oblouku k jihu, jsou pískovcové hory, dosahující až 1200 m výšky a bohaté na minerály. Čtvrtým pásmem je granitové pohoří, seskupené kolem *Sinaje.

V bibli máme jednak seznam stanic [Nu 33], jenž od pobytu pod horou Sinaj vypočítává nejspíše místa, kde se zastavila truhla Hospodinova, jednak souvislé vypravování o cestě [Ex 12 – Nu 25] a konečně narážky na jednotlivá místa v řečech Mojžíšových, v nichž ilustruje milost i soudy Boží [na př. Dt 11]. Mnohé z udaných míst nebylo lze doposud zjistit, o jiných pak panuje nejistota mezi badateli. Nejdůležitější z pustin, jimiž táhli Izraelci, jsou tyto: Poušť *Etam, po níž se brali tři dny směrem jihozápadním podél východního pobřeží zálivu Suezského [Ex 13,20; 15,22; Nu 33,6]. Význačným místem jsou tu hořké studnice v *Marah [snad dnešní 'Ain Chavárá, Ex 15,23; Nu 33,8]. Pak následuje oasa *Elim, kde bylo 12 studnic a 70 datlových palem [Ex 15,27], potom opět pobřeží Rudého moře [Nu 33,10], odkudž měli poslední výhled na pobřeží africké [egyptské]. Odtud přišli na poušť *Sin mezi Elim a Sinai [Ex 16,1]. Zde začal lid reptati, vzpomínaje na hrnce masa v Egyptě. Bůh jim dal mannu. Další stanice mají jména *Dafka a Halus [Nu 33,12-13], jež jsou ještě v poušti Sin. Odtud táhnouce podél pohoří *Oréb, položili se konečně v *Rafidim [Ex 17,1]. Nová vzpoura proti Mojžíšovi dala tomuto místu jména *Massah a *Meribah [Ex 17,2-7]. Následující stanice byla poušť *Sinai [Ex 19,1-2], kde se zdrželi celý rok. Tu se zběhly nejdůležitější události z počátečních dějin Izraele [Ex 19 – Lv]. Vydán Zákon, Nádab a Abiu, synové Aronovi spáleni v Tabbera, lid se klaněl zlatému teleti. Další stanicí byla poušť *Fáran, kde reptajícímu lidu byly dány křepelky [Nu 11]. Mor, který nastal, dal místu přezdívku *Kibrot Hattáve [hrobové žádosti]. V *Hazerot byla z tábora na sedm dní vyloučena Maria, sestra Mojžíšova, pro reptání proti svému bratru [Nu 12]. Z pouště Fárán vyslal Mojžíš vyzvědače do země zaslíbené [Nu 13,1.27]. Místo, kde se to stalo, má jméno *Kádes. Po návratu vyzvědačů byl národ odsouzen putovati znovu po poušti celých 40 let osmnácti různými stanicemi, až vyrostlo nové, statečnější pokolení, které se znovu z Kádes pokusilo vniknouti do země zaslíbené. Z Kádes odešli směrem k hoře *Hor, kde zemřel Aron [Nu 20,24-29]. Potom obešli idumejskou a moabskou zemi a položili se u potoka *Arnon. Porazivše krále amorejské Seona a Oga z Bázan [Nu 21], utábořili se na rolích *Moabských před Jordánem. Moáb a Madiánští byli pobiti. Po přechodu přes Jordán [Joz 4,19-24] slavil Izrael hod beránka velikonočního v Galgala [Joz 5,10-12]. Manna přestala, jakmile se octli v zemi zaslíbené.

Vykladače Písma i cestovatele zaměstnávala otázka, zda bylo možné, aby se na těchto pustinách uživilo po 40 let tak obrovské množství Izraelců. Podle biblických zpráv vytáhlo z Egypta 600.000 mužů od dvacíti let výše. To znamená, že všech uprchlíků mohlo být přes 2 miliony. Nezapomeňme však, že tu nejde o údaje dějepisecké, kde by čísly byl vystižen skutečný stav! Funkce vyprávění je zvěstná. Nutno proto klást otazník k pokusům uhájit literu biblického podání stůj co stůj. Tak na příklad profesor Alois Musil vyslovil theorii, že Izraelci přešli poloostrov Sinajský a že to, co se vypravuje o pobytu na Sinaji, se odehrávalo vlastně v Arábii, kde jsou životní podmínky příznivější a kde prý také nutno hledati horu Boží Oreb. Jiní vykladači tvrdí, že šlo o postupnou emigraci, trvající 40 let. Bibličtí pisatelé ovšem jasně zdůrazňují, že pobyt na poušti byl možný jen za zázračného zasahování Božího [Dt 1,31 sr. Ex 16,1.4.14n.35; 16,12n; 17,3-7; Nu 10,11; 11,4-6.31; 20,2-11] a že, ačkoli Izraelci neměli v ničem nedostatku [Dt 2,7], život na poušti byl často hrozný [Dt 1,19; 8,15], takže lid reptal [Ex 17,1n; Nu 20,2; 21,4n]. Někteří cestovatelé však tvrdí, že je možno i velkému množství za vedení dobrých vůdců, kteří znají skryté, podzemní zdroje vod, tuto cestu vykonat. Upozorňují na př. na t. zv. Studnice Mojžíšovy nedaleko Suezu a jiné podzemní vody podél celé cesty, jichž lze dosáhnout kopáním [sr. Nu 21,17n]. Lid izraelský jistě prý neputoval v houfu, ale široce rozložen, takže mohl zužitkovat i pastviny, jichž v údolích bylo dost zvláště po deštích, jež zde za starověku byly hojnější než dnes, protože nebyl ještě vyhuben akát, zpracovávaný Araby na dřevěné uhlí a jinak. Ale i tak nelze putování Izraelců po p-i chápat jako samozřejmost, nýbrž zůstává dokladem mimořádné a přímo zázračné Boží péče, která působila na vznikající vyvolený lid tak, že ve vyvedení z Egypta a v putování po p-i viděl předobraz eschatologického vykoupení Božího. Podle tohoto rabínského názoru se Mesiáš zjeví na p-i [sr. Iz 32,15n; 35,1nn; 41,18n; Mt 24,26; Sk 21,38]. Snad s tímto pojetím souvisí i Zj 12,6.14, kde žena-církev je ukryta na p-i až do té doby, než se objeví Kristus a učiní přítrž řádění satanovu.

P. ovšem byla také místem, kde na člověka číhala všelijaká nebezpečí těla [2K 11,26; Žd 11,38; sr. L 10,30] i duše, neboť byla pokládána za sídlo zlých duchů [Mt 12,43; L 8,29; sr. Lv 16,10 *Azazel], takže se na ni uchylovali jen pronásledovaní [1Kr 19,3n] nebo spiklenci [Sk 21,38; ale viz výše].

V NZ erémos označuje většinou opuštěnou krajinu (třeba i osamělé pastviště, L 15,4), jakou vyhledával Ježíš, chtěl-li na čas se svými učedníky uniknouti zástupům [Mt 14,13; 15,33; Mk 1,45; 6,31nn; 8,4; L 4,42; J 11,54] anebo chtěl-li se nerušeně modlit [Mk 1,35; L 5,16]. I pokušení Ježíšovo na p-i [Mk 1,12n] se odehrávalo na nějakém osamělém místě, kam se Ježíš uchýlil k modlitbě [sr. Mt 4,2 s Mk 1,13]. Čtyřicet dní pokušení na poušti lze sotva srovnávat se čtyřiceti lety izraelského putování pouští [Dt 8,2n], jak se domnívají Kraličtí. Jde spíš o paralelu s čtyřicetidenním postem Mojžíšovým [Ex 34,28; Dt 9,9.18] a Eliášovým [1Kr 19,5.8], ač obě tyto příhody mají docela jiné zarámování. Nejspíše však pisatelům tanul na mysli svrchu zmíněný názor o Mesiáši, který přijde z p-ě. Naznačuje to už vystoupení Jana Křtitele na p-i [Mt 3,3; Mk 1,3; L 3,4; J 1,23; sr. Iz 40,3].

Pobyt Izraele na p-i je v NZ jednak ilustrací svévolné neposlušnosti lidu Božího, jež vedla k jeho zkáze, a tak výstrahou pro NZ lid [Sk 7,41nn; sr. Ž 78,17.40; 1K 10,5.11; Žd 3,8n. 17], jednak obrazem času milosti, kdy Bůh ochraňoval svůj lid divy a zázraky [Sk 7,36; 13,18n; sr. J 3,14; 6,31.49] a mluvil k němu prostřednictvím Mojžíšovým [Sk 7,38.44]. Je to obraz toho, co se děje v Kristu mezi současníky a ustavičně [J 3,14n; 6,31nn.49n].