Styděti se

Styděti se. Slovesem s. se překládají Kral. hebr. tvary sloves b-v-š a kálám, jež tlumočí výrazy s. se, zastyděti se, hanbiti se, býti zahanben a pod. *Hanba. Jde o vyjádření překypujícího pocitu, že vnitřní soulad a uspokojení se sebou samým jsou porušeny anebo že se člověk octl v rozporu s běžnými měřítky soudobé společnosti anebo se zřejmou povinností. Vdovství bylo pokládáno za pohanění, za něž se žena stydí [Iz 54,4 v překladu Hegerově: „Nestyď se, netřeba tobě se pýřit!“]. Naplití do obličeje bylo považováno za potupu, za niž se člověk musel stydět sedm dní [Nu 12,14]. Nepoctivý správce v Ježíšově podobenství se stydí žebrat [L 16,3]. O kněžích a levitech se ve 2Pa 30,15 praví, že se zastyděli, když srovnávali svou netečnost s horlivostí lidu, který přišel do Jerusalema slavit slavnost *Beránka [sr. 2Pa 29,34]. Také odpůrci Ježíšovi se zastyděli pro tvrdost svého srdce [L 13,17] a Pavel se bojí, aby se nemusel stydět za svou chválu korintského sboru [2K 9,2.4].

Podle Gn 2,25; 3,7 je stud také výrazem toho, že byl porušen soulad s Bohem, takže možno říci, že podle biblického názoru souvisí stud převážně s hříchem a vinou [Ezd 9,6; Jr 31,19; Ez 16,27.52.63; 36,32; sr. 43,10n; Sof 3,11]. Největší hanbou je modlářství [Ž 97,7; Iz 1,29; 42,17; 45,16n; Jr 2,26n, sr. Iz 42,17]. Jb 19,3 vytýká svým přátelům, že se nestydí za svou tvrdost vůči němu, a Jr 6,15 naříká, že ti, kteří „páchali nepravost“, se ani nestyděli [sr. Př 7,13; Jr 3,3; 6,15; 8,12; Sof 3,5.11]. Nejhorší duchovní a mravní úpadek se projevuje u těch, kteří se chlubí tím, zač by se měli styděti [F 3,19 v překladu Hejčlově: „Jejichž bůh je břicho a jejichž sláva je v jejich vlastní hanbě“]. Návrat ke studu je známkou pokání [Jr 22,22; 31,19; Ez 16,27.61; 36,32; sr. Ezd 9,6], ale ne vždycky [Jr 48,20].

S. se znamená někdy býti zklamán [Jb 6,20; Ž 6,11; 22,6; Iz 20,5; 23,4; 41,11; 45,16n; Jr 2,36; 9,19; 12,13; 14,3n; 48,13; Ez 32,30; Jl 1,11; Mi 3,7; 7,16; Za 9,5; 13,4]. V tom smyslu nutno chápat časté prosby věřících, aby nebyli zahanbeni, a Boží sliby, že ti, kteří na něho očekávají, nebudou zahanbeni [Ž 25,2; 69,7; 119,6.31.80.116; Iz 49,23; 54,4n; Jl 2,26; Ř 9,33; 10,11]. Ale právě proto cítí věřící živelný stud a zklamání, když se mu zdá, že Bůh tyto své sliby neplní [Ž 44,16; Jr 9,19].

Obrat „očekávali dlouho, až se styděli“ [Sd 3,25] znamená „očekávali až do krajnosti“.

Také v NZ-ě jde o překlad skupiny výrazů, souvisících se slovesem aischynein, -esthai = zahanbiti, vydati posměchu; býti zahanben, s. se; býti zklamán; stud. To, zač se věřící člověk má stydět a zač se opravdu stydí, je hřích [Ř 6,21]. Neboť vše, čím žil před poznáním Krista, je takové, že je *mrzko o tom mluviti [*Mrzkost. V Doplňcích *Mrzký]. Žilka překládá Ef 5,11n: „Neúčastněte se neplodných skutků tmy, ale raději je kárejte, neboť člověk se opravdu stydí i jen mluviti o tom, co ti lidé činí tajně“. Zato se věřící člověk nestydí za evangelium [Ř 1,16], jež je Boží moc k záchraně každého věřícího [sr. Ga 6,14]. A k tomuto evangeliu patří také jistota, že se Bůh nestydí nazývati Bohem těch, kteří směřují k lepší vlasti, totiž nebeské [Žd 11,16], a že Kristus se nestydí nazývati je bratřími [Žd 2,11]. Kvůli nim Kristus podstoupil kříž, „opovážil se hanby“ [Žilka: „nedbal na potupu“, Žd 12,2]. Nestydět se za evangelium znamená nestydět se za Krista [Mk 8,38; L 9,26], za utrpení pro něho [2Tm 1,12; 1Pt 4,16], ani za okovy jeho svědků [2Tm 1,16], ani za vydávání svědectví pro něho [2Tm 1,8], a usilovat o to, aby se člověk osvědčil před Bohem jako dělník, za nějž není proč se styděti [2Tm 2,15]. Věřícímu záleží nejvíce na tom, aby nebyl zahanben od Krista a tím i zklamán v den jeho příchodu k soudu [1J 2,28; Mt 25,41nn; Mk 8,38]. *Hanba. *Zahanbovati.