Práce

Práce. V otrokářské společnosti starých Řeků i Římanů byl činěn rozdíl mezi prací tělesnou a duševní v tom smyslu, že tělesná práce byla pokládána za méněcennou pro vzdělaného, bohatého a politicky svobodného člověka. Tělesná p. byla údělem otroků. Svobodného člověka je důstojný jen sport, politický nebo jiný rozhovor na tržištích nebo při hostinách, činnost státnická a válečnická a po příp. i literární. Stoická filosofie podceňovala tělesnou práci také z toho důvodu, že nepočítala s nápravou tohoto světa. Tvrdí se, že nedostatek vážnosti k tělesné práci vedl k tomu, že Řekové a Římané učinili jen malý pokrok v přírodních vědách ve srovnání s filosofií a matematikou. Podobně je tomu doposud i v buddhismu, jenž v kontemplativním životě vidí ideál lidského bytí. Ani islám necení práci příliš vysoko.

U Izraelců se však neshledáváme s pohrdáním tělesnou p-í. Naopak: p. byla pokládána za Boží rozkaz a úděl člověka, jak vysvítá z vypravování o stvoření světa, kde člověku bylo uloženo, aby podmanil zemi a všecko její tvorstvo [Gn 1,28 sr. Ž 8!], podobně jako z vypravování o ráji, který měl člověk „dělat a ostříhat“ [Gn 2,15]. Také Desatero obsahuje rozkaz: „Šest dní pracovati budeš a dělati všeliké dílo své“ s odůvodněním, že „v šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi, moře a všecko, což v nich jest“ [Ex 20,9.11]. P. je pro biblické pisatele tak samozřejmá jako východ slunce nebo to, že lvíčata denně vycházejí na lov [Ž 104,19-23]. Právě účelná práce odlišuje člověka od ostatních tvorů [Ž 104,23]. Poctivá p. přináší Boží *požehnání [Ž 65,10-14, sr. 2Pa 15,7; Ž 128,2; Př 10,16; 14,23; Iz 53,11; 1K 15,58]. Bůh dává moudrost a umění řemeslníkům, „aby vtipně smysliti uměli“, jak se co dělá [Ex 35,30-36,2]. Zvláště Přísloví je plno napomínání k pilné práci [Př 6,6-11; 18,9; 31,10-31] a apokryfní Ecclesiasticus [Moudrost Sirachova] 7,15 výslovně praví: „Neměj v nenávisti těžkého díla a orby, kterouž stvořil Nejvyšší“ a ví, že bez pracovníků „nebývá vzděláno město“ [38,37]. Bibličtí pisatelé nepovažovali za nutné zamlčeti, že Saul, první král izraelský, byl povolán ke svému úkolu, když šel „za voly s pole“ [1S 11,5], a že Ježíš, Spasitel světa, byl „tesařem“ [Mk 6,3, řecky tektón = stavební řemeslník], a tak vzal na sebe „podobu služebníka“ [F 2,6], ačkoli byl „ve způsobu Božím“. Ve svých podobenstvích o království Božím užíval Ježíš příkladů ze života práce, takže bychom z nich mohli sestavit popis pracovních a obchodních poměrů tehdejší doby. Také on odsuzuje lenost [Mt 25,14-30] a vyslovuje zásadu, že dělník je hoden své mzdy [L 10,7, sr. Mt 10,10]. Volá-li do království Božího, volá k práci v Božích službách [sr. Mt 20,1nn]. V NZ době bylo zvykem, že každý učitel Zákona se musel naučit nějaké tělesné práci, aby mohl vydržovat sebe i rodinu. Také Pavel se držel této zásady [Sk 18,3 sr. 20,34], ačkoli podle 1K 9,4-15 a 2 Te 3,7-10 by byl měl právo – podle nařízení Páně [Mt 10,10; 1Tm 5,18] – nechat se vydržovat církví [sr. F 4,15nn; 2K 11,9; 1K 9,6-15]. Jakmile se křesťanství octlo na hellenistické půdě, muselo začít bojovat proti hellenistickému podceňování tělesné práce. V 2Te 3,6-10 na adresu těch, kteří se domnívali, že vzhledem k brzkému příchodu Páně není třeba pracovat, vyslovuje zásadu: „Nechce-li kdo dělati, ať také nejí“ a vyzývá je, aby pokojnou prací svých rukou si vydělali svůj chléb. Bez p. by sbor klesl na úroveň žebráků a byl by pohoršením těm, „kteří jsou vně“ [1Te 4,11n]. Ef 4,28 napomíná, aby každý pracoval svýma rukama, protože by jinak neměl z čeho uděliti nuznému [sr. Mt 5,42; Ř 12,11]. Jk 5,4 pak zadržování mzdy prohlašuje za křivdu, volající k nebi. Je možno říci, že křesťanství znamená ve starém světě nové hledisko na tělesnou i duševní práci, zvláště když stvořilo pojem *povolání a věrnosti v povolání, které dal Bůh člověku.

Bible ovšem také tvrdí, že p. trpí tam, kde člověk propadl hříchu. Naznačuje to už vypravování o *pádu člověka [Gn 3]. Celá oblast lidské p., jež měla být radostnou spoluprací na společném dobru, stala se jevištěm lidského soupeření a bratrovražedných hádek [Kain a Abel Gn 4]; země plodí „trní a bodláčí“ [Gn 3,18]. Řád, který měl Bůh na mysli při stvoření světa a člověka, určeného k práci, byl narušen lidskou vzpourou proti Bohu. P., jež měla být radostnou činností, stala se tvrdou nutností a zákonem. Zvláště kniha Kazatel hovoří o bezútěšnosti p. [Kaz 1,3; 2,10n. 18-22; 3,9n; 4,4.8; 5,15; 6,7, sr. Ž 90,10 a 73,5; Iz 65,23]. Ve stejném duchu mluví apokryfní kniha Ecclesiasticus [38,25-41].

Ale tomu, jenž byl Kristem zbaven tíživé a drtící nadvlády Zákona a vykoupen z hříchu, který usiluje nejprve o království Boží a jeho spravedlnost, p. se proměňuje v radostnou službu lásky. Je v Kristu, t. j. přestává žít v oblasti Zákona a stává se opět tvorem, jenž je schopen naplniti původní určení, dané člověku. Jeho denní p. je zbavena kletby. I když Mt 11,28nn se vztahuje především na ty, kteří jsou upracovaní a usouzení nesnesitelným břemenem zákonických předpisů, v přeneseném smyslu platí o všech pracujících a obtížených. Neboť jho lásky, které na věřícího vkládá Kristus, ulehčuje i každodenní práci, kterou se věřící učí chápat jako bratrskou a sesterskou službu, jež je současně službou Bohu [sr. 2K 6,4nn; 1Te 1,3; Ef 6,6n; Ko 3,23n]. Pak nezáleží na tom, čím sloužíme, zda prací tělesnou nebo duševní. Jde vždy o to, co potřebuje lidská společnost. Je příznačné, že i svou práci v církvi popisuje Pavel řeckým výrazem kopos, kopián = p., spojená s námahou; nalopotiti se, těžce pracovati, ale v 1K 15,10 upozorňuje na to, že ho k této p-i uzpůsobuje jemu přítomná milost Boží. Je to lopota, která jej však naplňuje hrdostí a radostí [2K 11,23; 1K 15,10]. Neboť se namáhá o dokonalého člověka v Kristu [Ko 1,28n]. Často je ovšem naplněn bázní, aby se nelopotil nadarmo [Ga 4,11; 1K 3,8; 1Te 3,5; F 2,16]. Také o p-i jiných ve sboru užívá týchž výrazů [1K 15,58; 2K 10,15; 1Te 5,12]. Je to p. lásky [1Te 1,3], v Pánu [Ř 16,12], jež je hodná vyššího uznání [1Te 5,12; sr. 1K 16,16; 1Tm 5,17]; p., nesená nadějí v Bohu [1Tm 4,10]. P. ve sboru je tedy namáhavá p., rovná tělesné p-i [Sk 20,35; 1K 4,12; 2Te 3,8]. Ve 2. stol. však se přestalo mluviti o p-i v církvi výrazy kopos, kopián, kterých řečtina užívala pro tělesnou práci. Zdály se – patrně pod vlivem hellenismu – nedůstojnými výrazy pro duchovní p-i.

Je tedy zřejmo, že bible pokládá p-i za nutnou a užitečnou činnost člověka [sr. J 6,27; Mt 6,25-34], i když v ní nevidí všecek smysl života. V období Zákona byl sedmý den určen k odpočinku. Tak jako je člověk určen k tomu, aby se podílel na tvůrčí p-i Stvořitelově, tak je určen také k tomu, aby se sdílel o jeho odpočinek [Gn 2,1-3; Ex 20,11]. Tento odpočinek sedmého dne je pak předobrazem onoho eschatologického odpočinutí, jež je připraveno Božímu lidu [Žd 4,9-11; Zj 14,13].

Pracovati o = namáhati se o něco, zasazovati se o něco, usilovati o něco, o něco se snažiti [různé řecké výrazy, J 6,27; Sk 24,16; Ko 1,29].

Vidělo mi se pracno = v mých očích to bylo lopocením [Ž 73,16].