Desatero

1. Definice a názvy

Desatero, dekalog, původně „deset slov“ [Ex 34,28; Dt 4,13; 10,4] Božích, vytesaných do dvou kamenných desek [Ex 31,18] popsaných po obou stranách [Ex 32,15] a uložených do truhly úmluvy, kterou Mojžíš zvlášť pro tento účel zřídil [Ex 20; 24,12; 31,18; 32,15-16; Dt 5,22; 9,10-11; 10,1-5; Ex 32,19; Dt 9,17; Ex 34,4.28]. V truhle podle vypravování 1Kr 8,9 a Dt 10,5 zůstalo „deset slov“ až do doby Jeremiášovy. Podle rabínské tradice sám Jeremiáš ukryl Desatero, aby nepadlo do rukou Nabuchodonozorových.

Vedle názvu „deset slov“ vyskytuje se také název „svědectví“ jako slavnostní osvědčení vůle Boží [Ex 25,16.21; 31,18] nebo také „smlouva Hospodinova“ [1Kr 8,21; 2Pa 6,11]. Neboť D. je závěrečnou podobou smlouvy Hospodinovy, uzavřené s lidem Božím na Sinai. Název „přikázání“ přišel v užívání teprve v době Kristově [L 18,20].

2. Rozšíření a rozdělení „deseti slov“

Častá zmínka o „desíti slovech“ naznačuje, že původní znění Desatera bylo pravděpodobně velmi stručné. V knihách Mojžíšových máme mimo jiné podobné sbírky [Ex 34] zachováno Desatero zvláště ve dvojím znění [Ex 20,1-17 a Dt 5]. Rozšířenější je text v Ex 20; druhé znění vypadá místy jako výklad k tomuto textu. Rozdíl je na př. v tom, že první odůvodňuje sobotu odpočinutím Božím sedmého dne při stvoření, kdežto Dt 5,1-21 se dovolává vysvobození lidu z Egypta v tento den jako důvodu pro svěcení soboty. Do podrobností se v tomto stručném výkladu nemůžeme pouštěti zejména proto, že mezi badateli není dosud jednoty.

Jednoty není ani v rozdělování Desatera. Jest známo uspořádání, podle něhož první a druhé přikázání jsou přikázáním jedním a desáté přikázání dvěma. Užívá ho celá západní církev od dob Augustinových až do reformace; ještě nyní církev katolická a evang. a. v. vynechávají zákaz „rytin a podobenství“. Podle tohoto rozdělení by první deska obsahovala tři přikázání, druhá sedm. Při tomto rozdělení chybí tedy zákaz modlářství. Uspořádání D. v reformovaných církvích pochází už z prvních dob křesťanských, zvl. jak bylo ve zvyku u církví východních, a obsahuje jak zákaz mnohobožství, tak zákaz modlářství. Je bližší původnímu pojetí židovskému. První deska by měla 4 přikázání [povinnosti k Bohu], druhá 6 přikázání [povinnosti k bližním].

Je zajímavé, že Filon Alexandrinský má za to, že každá z desek Mojžíšových měla pět přikázání. Rozdělení, které dal D. Ježíš [láska k Bohu, láska k bližnímu], neodporuje tomuto názoru Filonovu; neboť úcta k rodičům byla pokládána starými za zvlášť posvátný závazek, který je příznačnou stránkou úcty k Bohu. Je také těžko zařaditi rodiče mezi bližní, na které se vztahuje dalších pět přikázání. Ani Pavel nevypočítává mezi povinnostmi k bližnímu úctu k rodičům [Ř 13,9]. Zato Ježíš úctu k rodičům řadí k pěti posledním přikázáním [Mk 10,19]. Ostatně nezapomeňme, že ani u zbývajících pěti přikázání nejde o pouhou morálku, nýbrž výslovně o zákon Boží.

3. Ráz mojžíšovského náboženství podle Desatera

Předpokládáme-li mojžíšovský původ D. – a není důvodu, proč bychom o tom pochybovali –, získáme jasný obraz o tom, jakého rázu bylo náboženství, jež vzniklo zjevením Božím na Sinai. Uprostřed formalisticko-kultického světa pohanského překvapuje duchovně ethický ráz D. Není v něm ani slova o obětech, takže Sellin [Geschichte des Volkes Israel; Israelitisch-jüdische Religionsgeschichte] se domnívá, že v původním mojžíšovském náboženství měla oběť vedlejší roli [sr. Am 5,25n; Oz 6,6; 8,12n; Mi 6,6-8-Jr 7,22; sr. 1S 15,22]. Stejně je tomu s kněžským úřadem, jehož hlavní úlohou nebylo kultové obřadnictví, nýbrž i v kultu vyučování zákonu a vynášení soudů Božích [Dt 33,8n; Ex 18], takže se Sellin odvažuje tvrdit, že ve srovnání s převážně kněžským náboženstvím okolních národů bylo mojžíšovské náboženství náboženstvím laickým. Zajímavé je i to, že D. ze svátků jmenuje pouze „sobotu“. I zákaz obrazů musel mít rozhodující vliv na uspořádání skrovného kultu [Dt 4,16.25; Ex 20,23; 34,17]. Neboť podle Ex 20,5 Bůh je božstvem „horlivým“ [= žárlivým], jež nesnese vedle sebe nic, co by bylo předmětem uctívání. Jediným kultickým objektem byly truhla a stánek, jež byly symbolem smlouvy Boží pro Desatero, které v nich bylo uloženo [Dt 10,2n; 1Kr 8,9. 21]. Teprve později se náboženství Mojžíšovo vyvinulo v národní kultické náboženství. Ale proroci navazovali zřejmě na mojžíšovskou tradici.

4. Výklad a význam Desatera

Norský starozákoník S. Mowinckel vyslovil velmi podnětnou domněnku, že totiž D. je trůnní řečí Hospodina-Krále, pronášenou při novoročních [nastolovacích] slavnostech. Je tudíž současně projevem Boží lásky a spasitelné péče o člověka a příslibem blaženého věku. Židovstvem bylo nepochopeno a vyprázdněno, ale proti zákonickému formalismu stojí jasně a pevně stanovisko Ježíšovo, vystihující podstatu SZ zvěsti a navazující bezprostředně jak na původní zjevení zprostředkované Mojžíšem, tak na reformační zápas SZ proroků, takže možno říci, že teprve výkladem, který dal Desateru Ježíš v kázání na hoře, přivedeny byly jeho náboženské požadavky na nejvyšší stupeň a D. pochopeno opět jako jednota [sr. L 18,18-27 s Mt 22,36-40]: kdo hřeší proti jednomu, hřeší proti všem přikázáním. Láska k Bohu a láska k člověku jsou spojité nádoby [sr. 1J 4,20]. Jen člověk znovuzrozený může obstáti před Bohem i tváří v tvář Desateru, jež jako pěstoun ke Kristu [sr. Ga 3,24] mu je ukazatelem ke spáse, zatím co těm, kteří spoléhají jen na vlastní zásluhy, se Zákon Boží stává nesnesitelným břemenem [sr. ep. Římanům].