Utrhač, utrhání, utrhati, utrhavý

Utrhač, utrhání, utrhati, utrhavý. Hebrejština má pro tato slova aspoň čtrnáct různých výrazů, nejčastěji cháraf [podst. jméno cherpá], jež původně znamená trhati, odtrhávati, v obrazném smyslu haněti, potupovati, šprtati, pohrdavě mluviti [vůči Bohu ‚rouhati se‘, 1S 17,45; 2Kr 19,4.23; Ž 44,17; Iz 37,4. 24; 2Pa 32,17] a pod. [Sd 8,15; Neh 6,13; Ž 42,11; 44,14; 89,52; 102,9; Př 27,11, sr. Ž 119,42; Pl 3,61]. Někdy sám Hospodin vydává nevěrné Izraelce v posměch a utrhání [Jr 29,18]. Hebr. rákíl znamená pomlouvače, toho, kdo druhého očerňuje [Lv 19,16; Př 11,13; Jr 6,28; 9,4], takže často ohrožuje i život [Ez 22,9, sr. 1Kr 21,10; Jr 37,13]. Ostatní hebr. výrazy jsou ojedinělé a znamenají lehkomyslné mluvení, proklínání [Ex 22,28], výsměch [2Pa 30,10], povýšenecké pohrdání [Neh 2,19], klepaření [Ž 15,3], drásání slovy [Ž 35,15], bičování jazykem [Jb 5,21], pošklebování [Sof 2,8], tlučhubovství, tlachalství [Ž 140,12], klevetnictví [Př 26,22], našeptavačství [Př 18,8, *Ubitý a Karafiátův překlad] a pod. Výrazová bohatost, jíž je označena pomluva a pod., ukazuje, jak citlivý byl Izraelec na všecky její druhy. Neboť *pohanění láme srdce [Ž 69,21]. Slovo totiž mělo pro Izraelce určitou sílu, ať už šlo o slovo chvály nebo potupy [*Hanba 2. *Klatba]. Zvláště utrhání pro víru v Boha bylo pro Izraelce živelně bolestné, jak o tom svědčí mnoho žalmů, neboť utrhání věřícím se v jeho představách přímo dotýká Boha [sr. Př 14,31; Za 2,8] a nemůže zůstati bez trestu [Ž 140,12, sr. 101,5].

V NZ-ě jde o pět řeckých výrazů [sloves i podst. jmen], nejčastěji katalalein = mluviti zle [o bližním], pomlouvati. Nejde při tom jen o zdůraznění prolhanosti, falešné pomluvy, ale hlavně o to, že je to výraz nelásky. V 1Pt 2,1 je vypočtena řada neřestí, jež musí znovuzrozený člověk odložit: zlobu, lest, pokrytectví, závist a utrhání [sr. 2K 12,20], jež jsou pro NZ vlastnostmi pohanství [Ř 1,30, kde je tak přeloženo řecké psithyristés = našeptavač; 1Pt 2,12; 3,16] a prohřešením proti Zákonu Božímu a tím proti Bohu [Jk 4,11]. Je přirozené, že věřící nemohou nic jiného na světě čekat než urážky, neboť i Kristus na kříži byl urážen [Mt 27,44, řecky oneidizein], ale právě to je má povzbuzovat k řádnému životu, aby nebylo žádné příčiny k urážkám, naopak, aby jejich život dával příčinu k oslavování Boha [1Pt 2,12] a k pokání [1Pt 3,16]. Ve 2K 8,20 nejde o utrhání, nýbrž o podezření. Žilka: „Máme se na pozoru, aby nás někdo neměl v podezření [řecky mómasthai] při tomto hojném daru“ [sr. 2K 6,3]. Šlo totiž o odevzdání sbírky, se kterou Pavel poslal Tita a ještě jednoho bratra jako svědky, že je úplná [sr. 2K 12,18]. V 1Tm 3,11 a 2Tm 3,3 je tak přeloženo řecké diabolos [= pomlouvač, nepřítel, svůdce, ale potom i ďábel]. V prvním případě jde nejspíše o diakonky, ne o manželky diákonů nebo biskupů, jež nemají být pomlouvačné, [‚ne dvojího jazyka‘, sr. 1Tm 3,8; *Převrhlý], ve druhém případě o pracovníky v církvi, kteří se zvrhnou k nerozeznání od synů ďáblových a mezi jiným budou vynikat i ďábelským pomlouvačstvím. *Útržka.