Potupa, potupen, potupiti

Potupa ve Starém zákoně

Ve stč. tupiti znamenalo původně kopati, bíti někoho nohama, v přeneseném smyslu potupiti = odsouditi; zničiti, za nic položiti, zahanbiti, zavrhnouti, pohrdnouti [čím]. Podobně je tomu v hebr. aspoň u dvou výrazů, které Kral. překládají potupiti: keles [potupa Ž 44,14] je odvozeno od slovesa kálas, jež znamená původně pošlapati nohama, v obrazném smyslu vysmáti se, pohrdati [Ez 16,31], posmívati se [2Kr 2,23; Ez 22,5], podst. jméno: posměch [Jr 20,8]. Podobně hebr. kᵉlimmá, které Kral. překládají potupa [Ž 4,3; 44,14; 69,20; Jr 20,11; Ez 16,52.54; 32,24n; 34,29; 36,15; 39,26, *pohanění [Ž 69,8; Iz 61,7; Jr 3,25; Ez 44,13], útržka [Jr 51,51] je odvozeno od slovesa kálam, jež původně znamená zraniti, obrazně zahanbiti [Ž 44,10], dáti v potupu [Ž 40,15; 70,3]. Jiné hebr. výrazy, jež Kral. překládají p-a, p-iti jsou: cháraf [= drážditi (k boji), přeneseně vysmívati se, haněti (2S 21,21), činiti útržky (Ž 55,13), utrhati (Sd 8,15; Sof 2,8), v lehkost uvoditi (Iz 65,7)], na př. Ž 57,4. Zeman toto místo překládá správněji: „Potupí toho, který se na mne sápe“. Hebr. cherpá = (dráždění; výsměch, pohrdnutí, posměch, *hanění, *pohanění [Ž 69,20; 79,12], utrhání [Ž 44,14]), na př. Jb 19,5; Ž 15,3; Pl 3,20; Dn 12,2. Hebr. búz nebo bázá (= pohrdati, *Pohrdání [Gn 25,34; 2Kr 19,21; Př 1,7; Pís 8,7 a j.], zahanbiti [Pís 8,1], uvozovat potupu [Př 6,30]), na př. Jb 12,21; Ž 31,19; 119,22; 123,3. Hebr. cháfar (= styděti se [Jr 15,9; Mi 3,7], býti zklamán v nadějích, *býti zahanben studem [Jr 50,12]), na př. Ž 83,18 [Zeman: „Zardí se“]. Tentýž význam má hebr. bûš [Ž 14,6 překládá Zeman: „I když maříte záměry tichého, Hospodin je jeho útočištěm“, Duhm: „Záměry chudého učiníte směšnými“]. Tvar hebr. slovesa chálal [= znesvětiti, profanovati, zlehčiti, poskvrniti (Ex 20,25; Ž 89,32.35)], na př. Pl 2,2. Nejzajímavější je tvar hebr. slovesa ráša' [= prohlásiti za bezbožníka, za hodná trestu, za nespravedlivého, odsouditi (Dt 25,1; Jb 10,2; Ž 94,21; Př 17,15)], neboť se dotýká jak oblasti právní, tak náboženské [Ž 37,33; Př 12,2; Iz 50,9]. U Iz 50,7nn Služebník Hospodinův se těší, že Bůh jej ospravedlní v budoucím soudu, takže ho nikdo nebude moci „potupiti“ [= odsouditi] jako se to stalo v minulosti.

Potupen, zesměšněn, vydán v pohrdání může být člověk člověkem [Ž 15,3]; zvláště žalmisté naříkají nad tím, že zbožní jsou stíháni potupou synů lidských [Ž 4,3; 14,6; 31,19; 69,20; 119,22; 123,3]. Dokonce i slovo Hospodinovo může být prorokovi k potupě, t. j. k hanbě mezi odpůrci Božími [Jr 20,8]. Potupí-li někoho Bůh, znamená to současně odsouzení, zavržení a zničení [Ž 83,18; Jr 23,40; Dn 12,2]. Potupiti, zesměšniti, pohrdnouti [hebr. nádaf] lze i Hospodinem [Nu 15,30; tentýž hebr. výraz překládají Kral. v 2Kr 19,6.22; Iz 37,6.23; Ez 20,27 slovesem rouhati se]. Potupiti, t. j. odsouditi, zatratiti, usvědčiti mohou také ústa [Jb 9,20; 15,6]. Hospodin svému lidu slibuje, že splní volání žalmistů [Ž 57,4; 119,22] a vytrhne jej z potupy [Iz 54,4; Ez 36,15].

Potupa v Novém zákoně

V NZ jde o šest řeckých sloves, jež Kral. překládají výrazem potupiti. Slovesa katakrinein [= odsouditi] je užito o Ninivetských a „královně od poledne“ [Mt 12,41.42; L 11,31. 32], kteří „potupí“, t. j. budou příčinou odsouzení současníků Ježíšových u posledního soudu, protože Ninivetští činili pokání pod vlivem kázání Jonášova a královna ze Sáby se vydala na dalekou cestu, aby se mohla seznámit s moudrostí Šalomounovou, kdežto současníci Ježíšovi nečinili pokání a nedali se poučiti, ač Ježíš je něco více než Jonáš nebo Šalomoun. Podobně je rozuměti Žd 11,7, kde se praví, že Noe svou poslušnou vírou potupil svět, t. j. vynesl soud nad nevěřícím světem. Podle Mk 14,64 všichni Ježíše potupili, t. j. „prohlásili, že zasluhuje smrt“ [Škrabal]. Tam, kde jde o Boha jako původce potupení, je vynesení soudu a vykonání rozsudku něco současného. Proto Kral. totéž řecké sloveso, které jinde překládají potupiti, u Mk 16,16 tlumočí „budeť zatracen“. Stejně je rozuměti výrazu potupiti v 1K 11,32 [při posledním soudu] a 2Pt 2,6. Podle Ř 8,3 Bůh potupil, t. j. odsoudil [vynesl soud a současně vykonal rozsudek] hřích na těle svého Syna. Bůh v jeho těle zničil a zahladil nadvládu hříchu; Zákon byl sláb pro tuto úlohu [sr. Žd 7,18n]; ba naopak: odsuzoval hříšníka tak, že člověk při tom zahynul; byl Zákonem hříchu a smrti [Ř 8,2]. Příchodem Kristovým „v podobnosti těla hřícha“, t. j. jeho inkarnací, byl hřích, který nás odsuzoval [Ř 8,1], sám odsouzen, t. j. zbaven své vlády nejen v těle Ježíšově, ale v lidském těle vůbec. Stalo se tak bezhříšným životem, smrtí a zmrtvýchvstáním Kristovým, ovšem účinně jen pro ty, „kteří jsou v Kristu Ježíši“ [Ř 8,1], jsou jeho majetkem [Jülicher], tedy jen pro věřící [sr. 2K 5,14n.17], za něž se Kristus přimlouvá [Ř 8,34]. Toto odsouzení hříchu je totožné s tím, co jinde nazývá Pavel smířením a ospravedlněním. Je to zrušení nepřátelství vůči Bohu [Ř 8,7; Ef 2,15n], vysvobození od Zákona [oblasti] hříchu a smrti [Ř 8,2], tedy i následků odsouzení [sr. Ř 5,16.18, kde Kral. potupení je přetlumočením řeckého katakrima = odsouzení; rozsudek vedl k jeho vykonání, k odsouzení]. V Ř 14,23 je užito slovesa katakrinein ve smyslu „propadnouti odsouzení“ o člověku, který přes své pochybnosti [rozpaky], t. j. proti svému přesvědčení víry jí maso obětované modlám anebo se nepostí o svátcích. Neboť tím opustil půdu víry. A kdo opustil tuto půdu, propadá Božímu odsouzení, protože nejednal z přesvědčení.

Řecké apodokimazein znamená podrobiti zkoušce a zavrhnouti, uznati za bezcenného, zbaviti úřadu, pohrdnouti [Žd 12,17], zamítnouti, hebr. má'as, na př. 1S 10,19; Iz 33,8; Mt 21,42; Mk 12,10; L 20,17; 1Pt 2,4. 7]. U Mk 8,31 [L 9,22] vypočítává Ježíš, že Syn člověka musí být „potupen“ [= zavržen] od nejvyšší jerusalemské rady, t. j. od starších, velekněží [úřadujících i bývalých] a zákoníků, t. j. theologů-právníků, kteří byli členy tohoto nejvyššího úřadu. Tak bude splněno proroctví ze Ž 118,22, k němuž Ježíš připojuje proroctví z Oz 6,1n. Sr. L 17,25, kde Kral. totéž sloveso překládají „zavržen býti“.

Řecké katadikazein znamená odsouditi, zatratiti [hebr. ráša' u Dn 1,10: přijíti o hrdlo]. U L 6,37 v rámci napomenutí, aby vyznavači Kristovi byli milosrdní, varuje Ježíš před nelaskavým posuzováním a „potupováním“ [= odsuzováním] druhých [publikánů, Samaritánů a j.]. Sudičství bylo jedním z nejrozšířenějších zel v náboženském životě Ježíšových současníků. Vidíme to na důrazném odporu Pavlově proti těm Židům, kteří by se chtěli škodolibě vyvyšovat nad pohany a soud Boží nad nimi přichvalovat svým vlastním souzením [Kral. potupovat, potupující Ř 2,1, řecky krinein]. Neboť to, z čeho Bůh odsoudil pohany, činí také sebejistí Židé a tak si jednou sami vyslouží Boží odsudek. A nejen to: i mezi pohany jsou takoví, kteří nemajíce Zákona žijí podle něho. Tito lidé se stanou soudci [Kral. potupí] Židů, kteří Zákon mají, ale nezachovávají jej [Ř 2,27]. Do téže oblasti nelaskavého sudičství patří pohrdání [krinein] těmi, kdo v síle víry se nerozpakují jíst maso obětované modlám. Vždyť přece Bůh je přijal, t. j. povolal mezi věřící [Ř 14,3.10] a konečný soud patří Kristu. Každé potupování čili odsuzování [krinein], odsuzování bratra je podle Jk 4,11 zasahováním do výsostných práv Božích [Božího Zákona] a tím i potupováním Zákona. Jen Bohu přísluší právo souditi a on tohoto práva využije proti všemu, co se spolčuje s ďáblem [Zj 18,8 Kral. „potupí“, krinein = souditi]. Jak blízko má toto odsuzování k vraždě, je vidět z Jk 5,6, kde je boháčům vytýkáno, že odsoudili [katadikazein], zamordovali spravedlivého, ač jim neodpíral. Sr. Sir 34,22n: „Chléb nuzných život jest chudých, a kdož odjímá jej, vražedník jest. Morduje bližního, kdož jemu živnost odjímá, a kdož připravuje nájemníka o mzdu, vylévá krev“.

Řecké kataginóskein [= něco na někom zpozorovati, někoho prohlédnouti, potom i obviniti, odsouditi, zamítnouti] překládají Kral. výrazem potupovati v 1J 3,20n. Luther toto místo vykládá přibližně takto: Na lásce k bratřím můžeme měřiti svou zakotvenost v pravdě [1J 3,10.19], jestliže v této věci nás naše srdce „nepotupuje“ [= neobviňuje], pak můžeme směle předstoupit před Boha. Ale i tenkrát, obviňuje-li nás srdce z mnohé nelaskavosti přese všecku naši snahu žíti v lásce, smíme se před Bohem upokojit, protože Bůh nás zná skrz naskrz a ví, že ho milujeme [sr. 1J 2,1; J 21,17]. Kalvín však vykládá toto místo právě naopak: na bratrské lásce můžeme měřit opravdovost svého křesťanství. Obviňuje-li nás hříchem zakalené svědomí z nedostatku lásky, můžeme být přesvědčeni, že nám hrozí od Boha ještě větší odsouzení, protože Bůh je větší než naše srdce, není omylný soudce; jemu nezůstane nic utajeno. Proto upokojit své srdce před ním může jen ten, koho jeho svědomí neobviňuje.

Slovesa enhybrizein [= zesměšňovati, posmívati se, drze s někým jednati] je užito v Žd 10,29 o potupování Ducha milosti, jenž dosvědčuje, že smlouva uzavřená na Golgotě je dokonalým odstraněním hříchů [Žd 10,15nn]. Kdo popírá spásonosnou účinnost této smlouvy, pošlapává Syna Božího, zneuctívá krev smlouvy a zesměšňuje Ducha milosti [sr. Žd 6,4; 9,14].

Z podstatných jmen, která Kral. překládají potupa, potupení, dlužno jmenovati řecké krima [=rozsudek, trest]. L 23,40 překládá Žilka: „Vždyť máš stejný trest!“ Téhož řeckého výrazu je užito v 1Tm 3,6. Kral. „potupení ďáblovo“, t. j. buď „soud, který stihl satana“ [Bengel, Žilka a j.] anebo spíš soud, který vykoná ďábel jako nástroj Božího trestání [Cremer-Kögel]. Někteří vykladači se domnívají, že tu vůbec nejde o ďábla, nýbrž o lidské pokušitele. 1Tm 5,12 překládá Žilka: „Již to zasluhuje odsouzení, že porušily [vdovy] první věrnost“, Škrabal: „Tak na sebe uvalují odsouzení, protože porušily první věrnost“. Ju 1,4 naznačuje, že se do církve vloudili falešní učitelé, kteří svobodě Božích dětí rozumějí tak, že jsou osvobozeni od mravního zákona a mohou se oddati bezuzdnému životu. Ale tito lidé jsou předem zapsáni k Božímu soudu, odsouzení [Kral. : potupě].

Řecký výraz atimia [= zneuctění; bezectnost, hanba, ohavnost Ř 1,26] překládají Kral. výrazem potupa v Ř 9,21 a 2Tm 2,20. Na prvním místě hájí Pavel Boží svrchovanost při rozdávání milosti. Bůh má právo i moc stvořiti jedny lidi k tomu, aby na nich ukázal své milosrdenství i slávu [„nádoby milosrdenství“ Ř 9,23]; druhé, aby na nich zjevil svou shovívavost a potom trestající spravedlnost [„nádoby k potupě“, „nádoby hněvu“]. *Vyvolení. Na druhém místě je konstatováno, že i v církvi Kristově jsou dobří i zlí [Mt 13,24] právě tak, jako ve velké domácnosti jsou nádoby k čestnému, slavnostnímu užívání, druhé pro všední potřebu [Kral. „ku potupě“]. Tak jako tyto nádoby jsou v domácnosti nepostradatelné, tak v církvi nutno počítat s nehodnými členy, falešnými učiteli. Na věřících jest, aby se sami drželi v úzkostlivé čistotě k posvěcené službě Pánu.

Ve 2K 7,3 je užito řeckého katakrisis [= odsouzení]. Žilka překládá: „Toto nepravím, abych vás odsoudil“. Úmysl Pavlův není odsuzovat, ale smiřovat rozpory a opět získati důvěru korintského sboru.