Připojili (se), připojovati (se)

Připojili (se), připojovati (se)

1. Výraz „připojen jest k lidu svému“ znamená „vešel do še'ól-u, podsvětí“ [*Peklo], Gn 25,8; 35,29; 49,29.33; Nu 20,24,26; Dt 32,50. P. se ve smysli přidati se, spojiti se [Gn 29,34; Jr 50,5; Za 2,11; Sk 2,41], přilnouti [Gn 34,3; Mt 19,5; 1K 6,16n; Ef 5,31], provozovati kult [Nu 25,3], přidávati, spojovati [Iz 5,8; Jk 2,1], pevně se spojiti, srůsti [Žd 4,2] a pod.

2. Výraz „býti připojen k lidu svému“ [Gn 25,8 a častěji] nebo „býti připojen k otcům svým“ [Sd 2,10] pochopíme jen tehdy správně, je-li nám zřejmá duchovní podstata izraelské rodiny. V posledu totiž zde nerozhodovaly svazky pokrevní, byť i na ně SZ kladl velmi silný důraz. Základním poutem členů rodiny byl jejich vztah k Bohu. Proto se mohl na př. i otrok stát dědicem svého pána [Gn 15,2n], byl-li zapojen do duchovního obecenství rodiny a modlil se k „Hospodinu, Bohu svého pána“ [24,12], zatím co „syna zpurného a protivného“ jeho vlastní rodiče vydají na smrt [Dt 21,18-21, *Otec]. Nevyloučí-li se člověk sám z těchto duchovních svazků odpadem od Boha, neodloučí jej nikdo a nic ani od jeho lidu. Ani smrt ne. Výstižně to formuloval švýcarský starozákonník L. Köhler: „Jak horizontálně v současnosti, tak i vertikálně ve sledu minula a budoucna, náleží člověk s jinými k jednotě a společenství. Umře-li, je připojen ke svému lidu [Gn 25,8], je připojen ke svým otcům [Sd 2,10], usne s otci svými a jest s nimi pochován [1Kr 14,31]…“ Smysl těchto rčení jest tedy čistě náboženský a chce zdůraznit, že život lidský není hříčkou náhod a osudů, nýbrž je pevně zasazen do plánů Božích, jež ani smrt nezmaří. Být připojen ke svému lidu znamená projev radostného vědomí, že „nejsem sám svůj… a že vše mi ke spasení sloužiti musí“, jak vyznáváme slovy katechismu. Rodina v biblickém pojetí se rozrůstá do rozměrů nadčasových, ano věčných a tvoří obraz té pravé Církve Páně, jež je také obecenstvím živých i mrtvých.