Rodina

1. Terminologie

Výrazem r. překládají Kral. několik hebr. a řeckých výrazů, z nichž o některých byla zmínka v hesle *Rod. Na př. mólédet [= potomstvo, příbuzenstvo Est 2,20; 8,6], dór [= pokolení, generace. Ž 14,5; 73,15; 112,2; 145,4; Iz 41,4; Jr 7,29], zéra' [= símě, Ž 22,24], sé'ěcáím [= potomstvo, děti, Jb 21,8; 27,14], mišpáchá [= čeleď *Rod; Gn 24,38; Joz 6,23; 1S 20,6; Ž 107,41; Jr 10,25], le'óm [= lid, národ, Iz 51,4]. Řecké syngenés [Mk 6,4] znamená příbuzného, syngeneia [Sk 7,14] příbuzenstvo; genos [Sk 17,28n] potomstvo, rod; patria [Ef 3,15] pokolení, jež má jednoho otce. Bůh je Otcem všech kmenů, rodů a rodin, ať lidských nebo andělských. To, co my nazýváme r., je hebr. bait [= dům, Ž 114,1], bét 'áb [= dům otcův, domácnost]. Přitom ovšem je nutno míti na paměti, že nebylo často přesně rozlišováno mezi výrazy bét 'áb a mišpáchá. Neboť dům otcův se brzy proměnil v čeleď, jež zůstávala pohromadě [Gn 24,38-41; sr. Gn 7,1.13]. Ve všech těchto případech jde o jednotku fysickou a psychickou. Kdykoliv chtěl Izraelec vyjádřit, že jde o takovou pospolitost společného charakteru, vždy k tomu užíval některého z uvedených výrazů [rodina, *rod, *čeleď, *pokolení: Am 3,2; Mi 2,3; Neh 7,61; Jr 31,1; Gn 8,19].

2. Ráz starozákonní rodiny

Podle Gn 1,27 teprve muž a žena dohromady tvoří člověka; muž a žena jsou jedno tělo, t. j. lidská bytost je úplná teprve v manželství. Tento základní biblický názor ukazuje, jak důležité místo zaujímala r. ve SZ myšlení. R. tvořila základ společenského života tak, že Izraelec nedovedl myslit o menších nebo větších celcích lidské společnosti jinak než v pojmech vyrostlých z rodinného života. Izrael mu byl sdružením čeledí izraelských [Jr 2,4; 31,1; Mi 2,3], severní a jižní království mu byla dvěma čeleděmi [Jr 33,24], ba všechen Izrael mu byl jednou rodinou [Jr 8,3] mezi ostatními rodinami [čeleděmi] na světě [Am 3,2; sr. Jr 10,25; Za 14,17n]. R. byla Izraelcům tak důležitá, že novomanžel byl osvobozen od vojenské služby v prvním roce manželství [Dt 24,5].

Přitom nutno míti na paměti, že r. pro Izraelce byla nejen fysickou, ale i psychickou [duševní a duchovní] pospolitostí, jak přesvědčivě ukazuje Pedersen [Israel 1926]. R. tvořila základní kultickou jednotku [sr. Ž 122,4; 145,4]. Být otcem znamenalo v nejstarších dobách být současně i knězem [Gn 12,7n; 13,18; Ex 12,14.17.21; 1S 20,29; sr. Sd 18,19; Jb 1,5]. Proto žena nesměla být volena z rodiny, která by mohla přinésti do nové domácnosti duchovní prvky, jež by muž nebyl s to asimilovati. To by narušilo r-u, jež má nésti charakter otců. Proto hledá Abraham pro Izáka, nevěstu mezi svými příbuznými v Mesopotamii [Gn 24,4.38.40]. Ani v Lv 18 nejde o předpisy zdravotního rázu, nýbrž o příkazy a zákazy, jejichž cílem je uchování duchovní neporušenosti r-y. Proto byl sňatek nikoli jen záležitostí těch, kteří chtěli vstoupit do manželství, nýbrž i jejich rodin [sr. Sd 14,2 s Gn 24,4nn]. Sňatkem se postupně sbližují obě r-y: r. nevěstina dala něco ze své krve r-ě ženichově, která však musí dát v náhradu peníze nebo dar nejen jako náhradu, nýbrž – podle výkladů Pedersenových k psychickému vyrovnání rovnováhy sil, neboť i majetek byl pokládán za jejich nositele. Žena nepřeruší sňatkem styky a souvislost se svou rodinou, i když má jméno mužovo [Iz 4,1]. Výjimku tu snad činil pouze sňatek královský [Ž 45,11]. Z domova dostane žena určitý dar, který však není věnem v našem slova smyslu, nýbrž – podle Pedersena – jakýmsi magickým poutem k otcovskému domu [sr. Gn 31,15n; 1Kr 9,16]. Tímto darem se žena stává do určité míry nezávislou na svém muži. Byla-li žena zapuzena, vrátila se do domu svého otce [sr. Lv 22,13]. To, že Rut, ač ovdověla bezdětná, opustila svou zemi a provázela svou tchyni [Rt 1,5-16], bylo pokládáno za zvláštní výraz příchylnosti a vlastně za výjimku. Neboť přetrhání souvislosti s vlastní r-ou bylo něčím neobvyklým.

Hlavou a středem r-y byl v dobách, o nichž nám vypravuje bible, muž. Jako takový měl jméno ba‘al, t. j. vlastník a pán, jenž rozhodoval o charakteru rodiny. Je příznačné, že až na jednu výjimku [*Pán 1.] nikde ve SZ nenajdeme pro manžela v izraelské r-ě označení ’ádôn [= svrchovaný, absolutní pán]. Jen v poměru k otroku nebo poraženému nepříteli je muž ’ádôn, kdežto ve vlastní rodině je ba‘al, jemuž r. patří, ale jíž patří také on jako ten, jenž má k ní určité povinnosti. Proto bývá spíše nazýván otcem, kterýžto výraz označuje příbuzenství a hlavně autoritu. V tom smyslu nazývají služebníci Námanovi svého pána otcem [2Kr 5,13] právě tak jako žáci proroka [2Kr 2,12] a občané kněze [Sd 18,19]. *Poddán býti, Účelem r-y bylo plození dětí [Gn 1,28], u Izraelců hlavně synů, kteří přejímají a dále nesou sílu otcovu a tím i jeho charakter [sr. Mt 23,31; také Mt 5,44]. Mužům záleželo na uchování jména, v němž Izraelci viděli nositele „duše“ [sr. 2S 14,7; *Památka]. Zde snad je také jedna z příčin SZ mnohoženství a skutečnosti, že muž míval vedle manželky nebo manželek i ženiny [konkubiny]. Někdy neplodná žena sama vyhledala svému muži ženinu, aby se dočkala mužského potomka [Gn 16,1nn]. Zdá se, že za bezdětné byly pokládány i ty ženy, které měly jen dcery [sr. 1S 1,11]. Je však příznačné, že Lában zavazuje Jákoba, aby neměl více žen než Ráchel a Líu [Gn 31,50], a že izraelské zákonodárství se snažilo omeziti mnohoženství. Tak Dt 17,17 zakazuje králi zvětšovat počet svých žen a spisy, vyrostlé z prorockého ducha, ozývají se nejedním protestem proti mnohoženství. Adam a po něm i Noé, zakladatelé lidského pokolení, jsou představiteli monogamie a tedy jejím doporučením. To, že Kain je v bibli první bigamista, má snad naznačit, že mnohoženství je důsledkem pádu člověka. Také to, že bible udává příčiny dvouženství Abrahamova [Gn 16] a Jákobova [Gn 29,23], naznačuje, že pisateli těchto vyprávění nebylo dvouženství tak docela samozřejmé. Ozeáš pak a jiní proroci kreslí monogamistické manželství jako obraz spojení mezi Bohem a Izraelem [Ez 16,8] a modlářství vyhlašují za nevěrnost tomuto duchovnímu svazku.

3. Postavení ženy v rodině

Přese všecky tendence, směřující k monogamii, zůstalo přece jen mnohoženství nebo dvouženství až do doby NZ. Tím se stávalo postavení ženy v r-ě těžším a složitějším. Byla pokládána za majetek mužův [viz Ex 20,17] a musela se podílet s jinými ženami nebo ženinami o svá práva. Její děti sice měly nárok na větší část dědictví [Dt 21,10-17], ale i děti ženin mohly uplatňovat svá dědická práva [Gn 21,10; Sd 11,2]. Zdá se pak, že postavení ženiny nebylo nikterak ponižující [sr. Gn 16,4nn; Ex 21,10].

Muž směl zapudit manželku i z důvodů pro naše cítění ne dosti závažných [*Propouštění]; vystavil jí prostě lístek zapuzení a vrátil i její majetek, který si přinesla [na př. otrokyně, sr. Gn 30,4.9]. Ale Zákon všelijak omezoval toto právo [Dt 22,13-19.28 n; sr. Iz 50,1; Mal 2,14nn]. Tak na př. žena nebo ženina, jež byla zprvu koupena jako otrokyně a pak pojata za manželku, nesměla být už prodána [Ex 21,7-11; Dt 21,10-17]. Žena neměla práva na rozluku; v nutných případech však se mohla dožadovat ochrany své rodiny. Na ženě byla žádána naprostá věrnost [Nu 5,11-30], zatím co muž byl trestán jen tehdy, porušil-li práva jiného muže [Lv 19,20; 20,10; Dt 22,22nn]. I v otázkách náboženských mohl muž omeziti svobodu své ženy a zrušit na př. její sliby jako neplatné [Nu 30,7nn]. Vše to ukazuje, jak průměr lidu izraelského pokulhával za duchem, který ovládal SZ [sr. Gn 2,18, jež Karafiát překládá: „kteráž by jeho roveň byla“]. Přesto však, že se žena zdála býti pouhým majetkem mužovým, čteme v bibli o pozoruhodných a vlivných manželkách a ženách vůbec [Sára Gn 16,5nn; Rebeka Gn 27,13n.42nn; Debora Sd 4,4nn; Dalila Sd 16,6nn; Abigail 1S 25,14nn], jež dovedly uplatnit svou vůli a vynutit si úctu. Zdá se, že postupem času a osobním vlivem přestávala být žena pouhým majetkem. Kniha Přísloví vyzdvihuje, že rozumná manželka je dar od Hospodina [Př. 18,22; 19,14] a pěje chválu na statečnou ženu [Př 31,10nn].

4. Děti

Děti byly považovány za požehnání od Hospodina [*Dítě]. Výchova náležela nestejnou měrou otci a matce [Ex 2,7; 13,8n; Dt 6,7nn.20nn]. Je přirozené, že matka měla na děti větší vliv než otec [sr. Př 31,1]. Snad proto u králů izraelských jsou tak často jmenovány i jejich matky. Sr. také Iz 66,13. Ovšem synové záhy přešli pod výchovný vliv otcův nebo v zámožnějších rodinách – zvláštních pěstounů [Ex 13,8; Dt 4,9; 2Kr 10,1,5; 1Pa 27,32; Iz 49,23]. Otec měl téměř svrchovanou moc nad dětmi. Rozhodoval o jejich ženitbě [Gn 24,4; 28,2; Sd 14,2n] a měl právo prodati své dcery, ale nikoli cizincům [Ex 21,7n]. Podle Sd 11,39 se zdá, že měl právo nad životem i smrtí svých dětí [sr. Gn 38,24; Dt 21,18-21]. Na druhé straně byla dětem Zákonem nařízena naprostá úcta a poslušnost k rodičům [Ex 20,12; Dt 5,16; Ex 21,15.17; Lv 20,9; Př 1,7n; 20,20; sr. Ez 22,7; Mt 15,4]. Podle Gn 34 se zdá, že bratří byli strážci svých sester [sr. také Gn 24,29]. Zdá se také, že nebylo činěno podstatného rozdílu mezi legitimními a nelegitimními dětmi v našem slova smyslu. Záleželo na otcovství [ale sr. *Dědic]. Dokonce i Jefte, syn nevěstky, byl vychováván s ostatními dětmi v rodině a jen násilím mohl býti vyhnán z otcovského domu [Sd 11,1n.7].

5. Rodinné povinnosti a práva

Z přesvědčení, že r. tvoří fysický a psychický organismus, k němuž se mohli připojit také otroci, jestliže se podrobili obřízce a uznali Hospodina [sr. Gn 24,12], plynuly rozmanité povinnosti. Muž musel ovšem pečovat o výživu a ochranu své r-y [*Patriarcha]. Jednou z těžkých povinností každého mužského člena rodiny byla t. zv. krevní msta [*Mstitel], aspoň v dobách primitivnějších. Neboť to, co postihlo jednoho člena r-y, týkalo se všech. Ale také to, co spáchal jeden člen r-y, postihlo všecky [Nu 16,27-33; Joz 7,24; 2S 3,29; 2Kr 9,7-9; 10,12-14], ať už šlo o hlavu rodiny nebo kohokoli z ní [2S 14,9]. Platilo heslo: Jeden za všecky, všichni za jednoho. Na druhé straně Boží přízeň, projevená hlavě r-y, týkala se všech [Gn 6,18; 7,1, sr. Ex 20,5n].

Od matky se očekávalo, že bude mít děti [Gn 24,60; 30,1], hlavně ovšem syny, kteří jedině se mohli stát nástupci otcovými v rodinném kultu. Neplodnost byla pokládána za neštěstí, ano i za Boží soud [1S 1,5nn]. Neboť plné úcty v r-ě dosáhla žena teprve tenkrát, povila-li syna [1S 1,6n, sr. Gn 16,4; 30,1n]. Pak už r-ě nehrozil zánik.

Ze snahy, aby byl zachován rod a jeho jméno, vzniklo zřízení t. zv. *levirátního sňatku. Bezdětná vdova mohla totiž žádat, aby ji pojal její švagr za manželku. Syn, který se případně z takového sňatku narodil, byl považován za syna zemřelého manžela [Dt 25,5-10; Mt 22,25nn].

Nástupcem otcovým v rodině byl prvorozený syn. Po smrti otcově přejímal všecky povinnosti a práva hlavy r-y, především povinnosti náboženské [obětnické]. Otec ovšem byl oprávněn změnit právo prvorozenství, měl-li k tomu závažné důvody [sr. Gn 49,3-4]. Nezanechal-li otec syna, nastupoval místo něho spíše za syna přijatý otrok nežli dcera [Gn 15,2n; 1Pa 2,34n]. Ale Nu 27 a 36 mluví už také o dědictví dcer.

6. Nový zákon

Je samozřejmé, že Ježíš stál na půdě SZ, když mluvil o r-ě [Mk 10,7]. Připomínal přikázání úcty k rodičům a očistil je od tradičního nánosu [Mk 7,10nn; 10,19]. Manželství pokládal za nerozlučitelné [Mk 10,2-9; Mt 5,31n; 19,3-9] a své poselství dokládal výrazy, vzatými z rodinného života [Mt 21,28nn; 22,1-14; L 11,11; 15,11-32] a sebe přirovnával k ženichovi [Mt 25,1-13; Mk 2,19]. Ale manželství ani rodinu nepokládal za nejvyšší statek. Nad rodinou stojí Bůh sám a jemu má sloužiti i rodina i manželství. Jsou případy, kdy Boží volání je tak důležité, že přesahuje rodinné povinnosti [Mt 8,21n; Mk 1,20] a dokonce přivádí k rozporu s rodinou [Mt 10,35nn; 12,46nn; Mk 13,12]. Od svých učedníků žádá totéž, co Bůh žádal od Abrahama [Gn 12,1] a co SZ očekával od levitů [Dt 33,9]. *Panic. Ježíš stvořil novou pospolitost, jež stojí nad r-ou [Mk 10,29n; sr. 3,31-35], ale právě tato nová pospolitost je s to proměniti všecky lidské vztahy, i rodinné, v obraz obecenství mezi Kristem a jeho církví [Ef 5,25-31]. Ap. Pavel křtil v tom smyslu celé rodiny [Sk 16,15.31nn, sr. 11,14; 18,8] a sestavoval pro ně příkazy, jež plynuly z přesvědčení, že jde o pospolitost „v Pánu“ [Ef 6,1nn; Ko 3,18nn]. O ženě před Bohem sr. Ga 3,38. *Manžel, manželství.