Poddán (býti)

Poddán (býti), býti něčemu nebo někomu podroben; podříditi se komu nebo čemu, poslouchati, býti poslušen. O dvanáctiletém Ježíši se praví, že byl p. rodičům [L 2,51], t. j. v úctě, která přísluší podle přikázání rodičům, se jim podroboval. 1Pt 5,5 vyzývá mládence, aby byli p-i starším, při čemž poddanost charakterisuje pokoru. Žd 12,7-9 chápe poddanost jako ochotné přijímání a snášení kázně rodičů i Otce duchů [sr. 1Tm 3,4]. – Ženy mají být poddány mužům s odůvodněním, že se tak sluší na ty, kdo „jsou v Pánu“, t. j. přísluší ke Kristu jako úd těla k hlavě [Ko 3,18 sr. 1K 14,34]. Ef 5,22-24 tuto poddanost odůvodňuje tím, že poměr mezi mužem a ženou je obdobou poměru mezi Kristem a církví [sr. Tt 2,5; 1Tm 2,10nn], kdežto 1Pt 3,1-6 má na mysli smíšený sňatek mezi křesťankou a pohanem a poddanost, t. j. odevzdané sebepodřizování pokládá za misijní prostředek k získání muže pro Krista [sr. 1K 9,19nn], a to „bez slova“ [jen chováním]. Při tom je kladena Sára jako vzor a duchovní pramáti křesťanských žen, tak jako Abraham je duchovním praotcem křesťanských mužů [Ř 4; Ga 3]. Nazývala svého muže *pánem [Gn 18,12], poslouchala ho a nebyla přestrašena. Nevíme, na co tu pisatel navazuje. Někteří vykladači myslí na Gn 12,11nn; 20,1nn. Snad se tu myslí na strach před hrubým zacházením pohanských mužů anebo dokonce na jejich udavačství. – Otroci mají být p-i pánům, nejen dobrým, nýbrž i zlým, ke vší spokojenosti, nic neodcizovat, neodmlouvat, projevovat věrnost, a to zase s účelem misijním [Tt 2,9n], po případě s vědomím, že snášením křivd se křesťan přibližuje příkladu Ježíše Krista, který spasitelně trpěl za nás [1Pt 2,18nn]. O poměru křesťanských pánů k otrokům viz *Otrok. – V oddíle, který pojednává o zásadním hledisku Pavlovu ke světské vrchnosti, praví se: „Každý člověk ať je poddán vládnoucí moci“ [Škrabal, Ř 13,1]. Apoštol tu nepřičítá světské vrchnosti absolutní, svrchovanou autoritu – není na př. správné vyvozovat odsud, že by tím bylo předem odmítnuto jakékoli právo na revoluci – ale odmítá anarchistické přehlížení závazků, které i pro věřícího křesťana plynou z toho, že ještě patří do pozemské pospolitosti, organisované vrchností. V tomto smyslu lze říci, že podle apoštola má býti člověk p. vrchnosti z důvodů náboženských. S tím je spojena myšlenka, že vrchnost patří k Božímu záchovnému řádu [sr. Ř 2,14-16], jehož se netřeba bát, dokud člověk jedná dobře. „Kdo se protiví vrchnosti, staví se proti Božímu řádu“ [Žilka Ř 13,2]. Křesťan se tedy má podrobovat vrchnosti nejen ze strachu před trestem, ale pro svědomí, t. j. aby nezadal svému svědomí, jež žádá poslušnost toho, co Bůh zřídil pro naše dobré [Ř 13,5]. Toto stanovisko Pavlovo je v nápadném rozporu se stanoviskem pravověrných židovských současníků, kteří v římském právu viděli ztělesnění satanské moci a byli náchylní ke vzpourám [sr. Mk 12,14; Sk 5,37; 17,6n; 18,2; 21,37n]. Pavel sice také radí, aby si křesťané své rozepře nevyřizovali před světskými soudy [1K 6,1-6], ale to nikterak neodporuje stanovisku z Ř 13. Toto stanovisko nelze také vykládat tím, že Pavel sám několikrát prožil dobrodiní světského řádu [Sk 19,35nn; 21,31nn; 22,30; 24,10; 25,10n; 26,30nn] anebo že ještě nevypuklo pronásledování křesťanů za Nerona, ač snad by pak formulace těchto rad byla jiná, ale Pavel zde zásadně řeší poměr křesťanův ke státu [sr. Tt 3,1]; podle 1Tm 2,1nn doporučuje modlitby za vrchnosti, „abychom mohli vésti tichý a klidný život v samé zbožnosti a čestnosti“ [Žilka], ovšem zase s misijním odůvodněním, že Bůh chce, aby „všickni spaseni byli a k známosti pravdy přišli“ [Podobným hlediskem je nesena i rada v 1Pt 2,13-15]. Pavel ovšem nezapomíná na to, že i tato poddanost světské vrchnosti musí plynout z vyššího poddanství Bohu [sr. Mt 22,21; Sk 5,29], jak ostatně je patrno z jeho vývodů v Ř 13,1-6. Vždyť Pavlovi v celé jeho činnosti šlo o to, aby „všelikou mysl jal [uvedl] v poddanost Kristu“ [2K 10,5], t. j. v poslušnost víry [Ř 1,5], má radost z toho, když se v jeho sborech projevuje „poddanost k evangeliu“ [2K 9,13 podle Žilky: „že jste se opravdu podřídili evangeliu Kristovu“], a varuje před tělesným smýšlením [opatrností těla Ř 8,7], které není poddáno zákonu Božímu a ani to nedovede. To, co Pavel vytýká Židům, je právě jejich nepoddanost, nepodřízenost, nepodrobenost a neposlušnost, spravedlnosti Boží [Ř 10,3], jež se osobně zjevila v Kristu. Jen z poddanosti Kristu může plynout ono dobrovolné a ohleduplné podřizování jednoho druhému, ať jde o pracovníky v církvi [1K 16,16 sr. 14,32] nebo o kteréhokoli úda církve Kristovy [Ef 5,21 sr. 1Pt 5,5]. Jen falešným učitelům Pavel ani na chvilku neustoupil a nepoddal se [Ga 2,5]. Jk 4,7 pak poddanost Bohu klade do těsné blízkosti vzpoury proti ďáblu, jako by chtěl říci, že jen ten, kdo se podřídí Bohu, může se vzepříti ďáblu.

Podle Ř 8,20 je všecko stvoření p-o marnosti [= pomijitelnosti a všemu utrpení, jež z toho plyne] ne z vlastní vůle, ale vinou Adamovou [jeho pádem], který strhl zlořečenství na celou přírodu. Současně však ze skutečnosti Kristovy vyvozuje Pavel i jásavou naději pro stvoření v budoucnosti. Neboť Bůh svým rozhodnutím poddal [podřídil] Kristu všecko [1K 15,27; Ef 1,22; Žd 2,5.8], zatím však je toto panství Kristovo patrno v církvi [Ef 5,24] a v tom, že se učedníkům poddávají duchové [L 10,17.20]. Jednou však Kristus pokoří všecky nepřátele pod své nohy – i posledního nepřítele, smrt –, a odevzdá království Bohu a Otci a „sám se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, aby Bůh byl všecko ve všech“ [1K 15,26-28].