Otrok

Otrok [hebr. 'ebed, překládané až na Jr 2,14 vesměs výrazem služebník]. Otroctví bylo ve starověku všeobecným zjevem zvláště tam, kde se nežilo způsobem nomádským, ale městským. Také u Izraelců došlo k otroctví po okupaci Palestiny jako plod pokananejštění života a v důsledku monarchie [sr. 1S 8,11-18]. Neboť král [i v Izraeli byl božného typu] pokládal všecky poddané za otroky. I jeho ministři a pobočníci měli titul 'ebed. Izraelec se mohl státi otrokem – a) následkem chudoby, když sám nemoha uživiti rodinu, prodal se jinému Izraelci do otroctví [Lv 25,25.39.47; sr. 2Kr 4,1; Neh 5,5.8; Am 2,6; Mt 18,25]; – b) dopustil-li se zlodějství a neměl, čím by nahradil loupež [Ex 22,1.3]; – c) otec měl právo prodati dcery za otrokyně [Ex 21,7]. Doba služby pro izraelského otroka byla mojžíšskými zákony omezena velmi pečlivě: – a) byla-li navrácena pohledávka nebo jinak odčiněn nárok, musel být otrok propuštěn na svobodu; – b) rok jubilejní znamenal i propuštění otroků [Lv 25,40]; – c) šestiletí služby stačilo k propuštění otroka na svobodu [Ex 21,2; Dt 15,12]. K tomu přidali rabíni jako čtvrtý důvod úmrtí pána, který nezanechal syna. Nechtěl-li otrok po vypršení své závaznosti odejít, musel si dáti úředně probodnouti ucho a tak se stal otrokem na věky, t. j. až do léta jubilejního [Ex 21,6; Dt 15,17]. Židovský otrok měl býti považován spíše za služebníka, nájemníka nebo podruha než za o-a. Tvrdé, pánovité zacházení s ním bylo zakázáno [Lv 25,39.40.43]. Po vypršení otrocké služby neměl býti propuštěn s holýma rukama [Dt 15,13n]. Rozumělo se samo sebou, že izraelští otroci u „příchozích a hostí“ měli být vykupováni příbuznými [Lv 25,47-55]. Cizí otroci u Izraele byli většinou váleční zajatci [Nu 31,26n sr. 2Kr 5,2]. Otroci byli také kupováni [Gn 17,27; 37,28.36; Lv 25,44.45; Ez 27,13; sr. Jl 3,6.8]. Tito neizraelští otroci byli považováni za osobní majetek pánův, s nímž mohl zacházeti podle své libosti jako se zbožím. Děti neizraelských otroků zůstaly otroky, t. j. patřily pánu [Gn 14,14; 17,12]. Cena otroka byla kolem 30 šekelů [Ex 21,32]. Sedmnáctiletý Jozef byl prodán za 20 šekelů [Gn 37,28]. Ale i o neizraelské o-y pečoval mojžíšský zákoník na tehdejší dobu velmi lidsky. Pán směl sice o-a trestati, nikoli však zmrzačiti. Vyrazil-li pán svému otrokovi oko nebo zub, měl ho za to propustiti na svobodu [Ex 21,20-27; Lv 24,17-22]. Byla-li otrokyně pojata za manželku, nabyla nových práv [Dt 21,10-14]. Zákon bral v ochranu i uprchlého o-a. Nesměl býti vydán [Dt 23,15n]. Nebylo •dovoleno pod trestem smrti krást lidi za otroky a prodávat je [Ex 21,16; Dt 24,7]. Není dokladů, že by měli Izraelci trhy na otroky. O. se mohl stát dokonce „starším v domě“ [Gn 24,2], mohl dědit majetek pánův [Gn 15,2n] a býval třeba i přijat do rodiny [1Pa 2,34n] jako zeť. Nežidovští otroci bývali podrobeni obřízce a pak se stali členy náboženské pospolitosti jako ostatní Izraelci a směli se zúčastňo vat slavností a obětí [Gn 17,10-14; Ex 12,44; Lv 22,11; Dt 12,12.18; 16,11.14]. I pro ně platily předpisy o dni odpočinku [Ex 20,10; 23,12]. Jl 2,29 dokonce prorokuje, že i otroci izraelští se stanou účastníky náboženského probuzení při vylití Ducha Božího na všeliké tělo. Je zřejmé, že starozákonní Izrael usiloval pod vedením Božím o usnadnění života otrokům. Zvláště proroci dbali na zachovávání příkazů Zákona a vystupovali proti otroctví aspoň příslušníků izraelského lidu [Jr 34,8-22]. Snad by bylo možno najíti ve Starém Zákoně i určitá období vývoje v nazírání na otroctví. Stačí poukázati na Dt a Jb 31,13-15, kde všude nutno klásti místo českého „služebník“ kralického textu slovo otrok.

V Novém Zákoně užívá Ježíš poměru pána a otroka k ilustraci svých kázání [Mk 12,2-4; Mt 24,45; J 8,35; Mt 18,21-35; L 17,7 atd.]. Nikde nevystupuje přímo proti otroctví. Je ovšem příznačné, že otroci považovali křesťanství za osvobozující sílu. Houfně se přidávali ke křesťanským sborům, takže otázka otroctví a křesťanství se stala záhy palčivou [Ř 16,10n; 1K 1,11; F 4,22, kde „domácí“ jsou otroci]. Pavel v duchu Kristově prohlašuje všecky rozdíly mezi svobodným a otrokem za překonané [1K 12,13; Ga 3,28; Ko 3,11], pokud jde o ty, kdo jsou v Kristu Ježíši. Nikde však nevystupuje obecně proti instituci otrocké. Naopak, otrokům, kteří se stali křesťany jako otroci, říká, že nemají ve změně tohoto svého postavení viděti podmínku svého účastenství v Kristu, a proto že se nemají domáhat svého propuštění z otroctví [1K 7,21-23]. Rozhodu jící věta tohoto odstavce, v. 21 b, je ovšem ja zykově nejasná. Může být přeložena: „I kdyby ses mohl státi svobodným, raději zůstaň tak,“ ale také: „Kdyby ses však mohl státi svobod ným, použij toho.“ – Jinde otrokům přikazuje, aby své povinnosti konali svědomitě [Ef 6,5-9; Ko 3,32-4,1]. Na druhé straně ovšem napo míná i pány, aby se křesťansky chovali k svým otrokům. V epištole Filemonovi je stanovisko Pavlovo k otroctví vyjádřeno nejjasněji: Pavel nežádá, aby Filemon propustil svého otroka Onezima, nýbrž aby jej přijal jako bratra v Kristu [Fm v. 10-16]. Z 1Tm 6,1n; 1Pt 2,18-21 vyplývá, že otroctví v první křesťanské církvi bylo pokládáno za věc prostě danou. Snad působilo i to, že byl očekáván brzký příchod Kristův. Také je nutno uvážit, že v obecných společenských a technických po měrech starověku nebylo odstranění instituce otroctví v mezích praktických a představitel ných možností. V těchto poměrech bylo nej důležitější i pro budoucnost, že tu uprostřed starého světa byla pospolitost – právě církev věřících v Ježíše Krista –, v jejímž středu neměl rozdíl otroka a pána žádného významu, takže instituce otroctví tu byla jakoby vnitřku podhlodána. Jevilo se to tím, že otroci měli od počátku přístup ke všem funkcím; mnoho jich bylo mezi nejstaršími biskupy. Tato sku tečnost v neposlední řadě přispěla k misijní působivosti starého křesťanství. Pavel a první křesťané vůbec, jak je patrno jednak z epištol, jednak z nápisů v katakombách, velmi rádi se označovali jako otroci Boží nebo Ježíše Krista. Vždyť i Mesiáš měl čestný titul 'ebed Jahve – otrok Hospodinův. V kralickém textu je tato skutečnost zastřena tím, že původní hebr. a řecké slovo otrok je překládáno „služebník“.