Prvorozenství, prvorozený

Prvorozenství, prvorozený. Z náboženského charakteru izraelské rodiny vyplývá jednak mimořádné postavení otce jako obětníka a prostředníka mezi Bohem a ostatními členy rodiny, jednak obdobné postavení prvorozeného syna, který zaujímal otcovo místo po jeho smrti včetně všech náboženských povinností. Odtud se vysvětlují i různá zákonná ustanovení, jako že z dědictví po otci má obdržet dvojnásobek toho, co ostatní bratří [Dt 21,17]. Vdovy a dcery byly z dědických nároků původně vyloučeny, s výjimkou, že nebylo synů. Tu připadlo dědictví sice dcerám [Nu 27,1nn], ale nic se nepraví o tom, že by i náboženské povinnosti prvorozenů na ně přecházely. Prvorození synové – jako i prvorození samečci z domácích zvířat – náleželi Hospodinu [Ex 13,2]. Zákon Mojžíšův toto pravidlo vysvětluje vzpomínkou na zázračné zachránění Izraele z Egypta v noci, kdy anděl Hospodinův zbil všechno prvorozené Egypťanů [Ex 12,12n.23.29]. Zasvěcení všeho prvorozeného Hospodinu mělo ovšem různou podobu. Zvířata kulticky čistá se obětovala, za oslátko bylo nutno buď obětovati jiné zvíře [jehně, kozle] nebo se mu zlomil vaz [Ex 13,13; 34,20], ale nemohlo se obětovati běžným způsobem. Nečisté hovado se vyplácelo podle určitých pravidel [Lv 27,27; Nu 18,15-18]. Mládě bez vady – pokud bylo z druhů, které se směly obětovat – bylo obětováno a při obětních hodech snědeno ve svatyni, mládě, u něhož se zjistila nějaká vada, nesmělo se obětovat a lid je snědl v „branách svých“, a to od zvířat čistých i nečistých [Dt 15,19-23]. Děti ovšem nebyly obětovány, nýbrž vykupovány [Ex 13,13.15; 34,20; Nu 18,15]. Zvláštním výkupným za prvorozence byli levité, oddělení od ostatních pokolení izraelských pro službu ve svatyni [Nu 3,12.41.46; 8,13-19, sr. Ex 32,26-29]. Prvorozenci sami pak byli přinášeni před Boha do chrámu, sr. ještě L 2,22. Protože však prvorozenství znamenalo náboženské povinnosti, je nasnadě, že nemohlo být vázáno jen mechanicky na tělesné zrození, a nejednou SZ ukazuje, jak „prvorozeným“ se stává mladší syn [Jákob Gn 27, sr. 25,29-34; Efraim 48,14nn; viz také 1Pa 26,10]. V souvislosti se svým kněžským posláním je i Izrael nazván „prvorozeným Hospodinovým“ [Ex 4,22; Jr 31,9, sr. Ex 19,6], tak jako jindy mesiášský král [Ž 89,28].

Mt 1,25; L 2,7 označením Ježíše jako prvorozeného chce zdůrazniti dosavadní panenství Mariino [sr. Ex 13,2.15; 34,19 a j.], ale také to, že Ježíš byl zasvěcen Bohu [Nu 18,15nn; L 2,23] a že mu náležely výsady prvorozenství [Gn 25,31; 49,3; 2Pa 21,3; sr. L 1,32]. Podle Ko 1,15 je Syn „prvorozený všeho stvoření“ ne v tom smyslu, že by snad stál první v řadě ostatního stvoření jako jeden z ostatních, ale jako ten, který má výsadu, aby skrze něho a pro něho bylo stvořeno všecko. Nebo on jest přede vším nikoli jen časově, ale významem, a všecko jím stojí [Ko 1,16n]. Praví-li se v Ko 1,18 [sr. Zj 1,5], že Kristus je počátek, prvorozený z mrtvých, pak se tím opět vyzdvihuje jeho vyvýšenost, jež se projevila v jeho zmrtvýchvstání, „aby on ve všem prvotnost držel“ [Žilka: „aby měl ve všem první místo“] a tak se stal *prvotinou, t. j. tím nejlepším, nejdůležitějším, nejvznešenějším ze všech zesnulých [1K 15,20]. Podobně výraz „prvorozený“ v Žd 1,6 označuje vznešenost a vyvýšenost Syna, který se opět vrátí do světa, kde byl prvorozeným ze synů Božích, t. j. nikoli andělů, kterým podle v. 5 synovství nepřísluší, nýbrž těch, kteří se stali dětmi Božími skrze Krista [sr. Ř 8,29]. Právě v Kristu se soustřeďují všecka práva, výsady, ale také povinnosti toho, co nazývá SZ prvorozenství [sr. Ž 89,28]. Podle Žd 12,23 toto právo prvorozenství patří, ovšem, jen nepřímo skrze Krista, také věřící církvi – nejde-li tu spíše o označení věřících zesnulých – ve srovnání s ostatním světem [sr. Ex 4,22; Jr 31,9], po případě k ostatnímu stvoření [Jk 1,18; sr. Žd 12,16].