Osel, oslátko

Osel, oslátko. V hebr. textu je pět různých výrazů k označení osla nebo oslice: 1. 'Arod, divoký osel [Asinus onager], který žije v sv Africe [na Sahaře] a v s. části Arábie [nyní už velmi vzácně]; je pokládán za předka o-a domácího. Jeho způsob života je básnicky popsán u Jb 39,5-8. Král Balsazar žil na čas s těmito divokými osly [Dn 5,21]. – 2. Pere' je divoký osel syrský [Asinus hemippus], žijící také v Mesopotamii a v s. Arábii [Jb 6,5; 24,5; Ž 104,11; Iz 32,14; Jr 2,24; 14,6; Oz 8,9]. Je menší než 'árod. Býval zobrazován na skulpturách města Ninive. Izmael je v hebr. textu přirovnáván k divokému oslu pro svou lásku k svobodě, divokost a bezohlednost [Gn 16,12, kde Kral. mají „lítý člověk“], kdežto Izachar je přirovnáván k oslu ochočenému – chámór [Gn 49,14n]. 3. Chámór, domácí osel [Equus asinus] barvy hnědé, šedé až černé [Gn 49,14; Ex 4,20; Joz 15,18; 2Kr 6,25]. – 4. 'Átón, obyčejná oslice domácí. Balám jel na oslici [Nu 22,21-23], Saul hledal oslice svého otce Cis [1S 9,3.5.20], žena Sunamitská jela na oslici k Elizeovi na Karmél [2Kr 4,22.24], David ustanovil zvláštního důstojníka, který měl na péči jeho oslice [1Pa 27,30]. – 5. 'Ajir překládají Kral. a jiní chybně oslátko [Gn 32,15; 49,11; Za 9,9], ale ku podivu také hřebec [Jb 11,12], mezek [Sd 10,4; 12,14], tažný osel [Iz 30,24]. L. Köhler [Kleine Lichter, 1945] prokázal, že jde o oslího hřebce [akkadsky urú, arabsky 'air, 'er]. Kníže pokoje pojede „na oslu, totiž na oslím hřebci“ [sr. Gn 49,11, kde jde také jen o jediné zvíře].

O. je dosud nejobvyklejším domácím zvířetem v Palestině [Jb 1,3; 42,12]. Rolník na něm jezdí do práce, oře jím pole, mlátí a sváží obilí a jinou úrodu [Neh 13,15]. Dodnes lze spatřiti na palestinských cestách skupiny o-ů, nesoucích obilí [Gn 42,26n], dříví [Gn 22,3], potraviny [1S 16,20] a p. O. je stádovým zvířetem, které nerado opouští stádo, i když se toto zaběhne [1S 9,3.20]. Většina lidí v Palestině jezdí na o. [Joz 15,18; 1S 25,20-23; 2S 17,23; 19,26 a j.]; je to pohodlnější a bezpečnější než na koni. Zámožnější vrstvy pěstovaly bílé oslice [Sd 5,10], jež byly dražší než koně. K jízdě se užívalo raději oslic než oslů, ježto byly klidnější [Nu 22,21-33; 1S 9,3; 2Kr 4,22-24]. Pohlavní pud oslích hřebců je téměř neovladatelný [sr. Ez 23,20]. Dodnes je možno u cest spatřiti oslí kostry [Sd 15,16]. Zdechlý o. se nechal prostě ležet [sr. Jr 22,19]. Požívání oslího masa bylo Židům zakázáno, také se ho neužívalo k obětem [Ex 13,13; 34,20], přesto však čteme, že v době hladu „hlava oslova byla za osmdesáte stříbrných“ [2Kr 6,25].

V NZ je péče o o., jíž je porušován doslovně chápaný zákaz práce v sobotu, pro Ježíše dokladem pokrytectví těch, kteří mu vytýkali uzdravování v sobotu [L 13,15; 14,5. Podle některých vykladačů jde u L 14,5 o syna, nikoli o osla, jak vyplývá ze zpětného překladu tohoto místa do aramejštiny].

Těžkosti působí vykladačům oslátko ve vypravování o mesiášském vjezdu Ježíšově do Jerusalema. Je jisté, že vjezd na oslu je vědomým naplněním věštby Za 9,9. Tímto aktem Ježíš každému chápavému zřetelně vyhlásil, že je mesiášským králem, arci králem „chudým“, „tichým“, nenásilným. Vjezd je tedy proklamací skrytého mesiášství Ježíšova. Proč se však Mt 21,2nn mluví o dvou zvířatech, o oslici a oslátku? Mk 11,1–11 a L 19,29-30 přece vědí pouze o jediném zvířeti a vyzdvihují skutečnost, že na něm dosud nikdo neseděl, t. j. že ho nebylo užíváno ke všedním pracím. Jen takové zvíře se hodilo k posvátné službě [sr. Nu 19,2; Dt 21,3; 1S 6,7] toho, jenž se „béře [= přichází] ve jménu Páně“ [Mk 11,9]. Mt 21,4nn a J 12,14nn navazují na Za 9,9, při čemž J 12,16 výslovně uvádí, že učedníci teprve po oslavení Ježíšově porozuměli, že nevědomky naplnili předpověď u Za 9,9. Při tom Jan vynechává část SZ citátu. Mt však mluví o dvou zvířatech: o osedlané oslici a jejím mláděti. Vložili učedníci roucha na obě zvířata anebo jen na jedno, jak se domnívá jeden z rukopisů? Seděl Ježíš na obou zvířatech nebo jen na jednom? Anebo Mt nepochopil Za 9,9, t. j. neuvědomil si, že prorocké slovo mluví o oslátku vedle oslice toliko na vysvětlenou, po př. že užívá snad básnické figury paralelismu členů? Současní židovští vykladači však vědí, že u Za 9,9 se mluví pouze o jednom zvířeti. Odpovědi na tyto otázky jsou rozmanité a sotva kdy se na ně podaří odpovědět plně a uspokojivě.

Pro zajímavost ještě připojujeme, že NZ se ve vánoční historii nikde nezmiňuje o o-u v chlévě betlémském. Ale od doby Origenovy je do tohoto vypravování vnášen na základě Iz 1,3. Ve starokřesťanském umění se vyskytuje o. při jeslích betlémských od 4. stol., od 7. stol. pak je trvalou součástkou středověkého umění. Pohané zesměšňovali Židy, že prý ve své svatyni mají oslí hlavu, kterou uctívají. Tato pomluva byla později přenesena i na křesťany, jak je patrno z polemik Minutia Felixe a Ter-tulliana. V císařském paláci římském na Pala-tinu byl nalezen do stěny vyškrabaný obraz, pod ním klečící otrok s nápisem: Alexamenos uctívá Boha. Na jiném obrázku je podpis snad téhož Alexemena s připojením „fidelis“, t. j. křesťan.