Efraim

Efraim

1. Druhorozený syn Josefův a jeho manželky Asenat, dcery Putifera, knížete On [Gn 41,45.50.52]. Patriarcha Jákob přijal oba syny Josefovy za své vlastní a dal Efraimovi, ač byl mladší, zvláštní požehnání [Gn 48,8-20] jako prvorozenému, a tak se stal E. zakladatelem jednoho z nejmocnějších pokolení izraelských. Podle Nu 1,33n čítalo toto pokolení 40.500 boje schopných mužů, podle Mojžíšova sčítání krátce před jeho smrtí bylo jich 32.500 [Nu 26,37]. Příčinu úbytku hledají někteří v nešťastném nájezdu dvou synů [kmenů] Efraimových, Ezera a Elada, na Filištínské [1Pa 7,20-22]. Při dělení země kananejské přidělil Jozue, jenž byl sám Efraimský [Joz 19,40.50; 24,30], tomuto pokolení krajinu severně od Betel po celé šířce Palestiny od Jordánu až ke Středozemnímu moři. Uprostřed bylo pohoří Efraim [Joz 16,1–10]. Severně od pomezí E. bylo pokolení Manasses a za jeho územím Asser, Zabulon, Izachar a Neftalím. Pokolení Efraim, Manasses a Benjamin tvořila jádro Izraele. Efraimští se zúčastnili bojů, jež opěvuje Debora [Sd 5,14]; vyčítají manassesovci Gedeonovi, že je nepozval na pomoc proti Madiánským [Sd 8,1-3]; napadli Jeftu, že je nepovolal k boji proti Ammonitským a ztratili přitom 42.000 bojovníků [Sd 12,1-6]. Za Davida a Šalomouna pozbyli sice svého vůdčího postavení, kterého se zmocnilo pokolení Juda, ale po smrti Šalomounově propukla stará žárlivost na Judu a Efraim se stal středem nové říše izraelské po úspěšné vzpouře Efraimce Jeroboáma, jenž učinil Síchem na hoře Efraim hlavním městem desíti odtržených pokolení [1Kr 12,25; Iz 7,2.5.9.17; 9,9; 17,3; 28,3; Oz 4,17; 5,3; 9,3-17]. Proroci často kladli jméno E. za celého Izraele. Později se dějiny E. ztrácejí v dějinách severoizraelských.

2. Hora Efraim [1Kr 4,8] je vlastně pohoří nebo krajina, okupovaná kmenem E., táhnoucí se mezi rovinou Jezrelskou na severu, Jordánským údolím na východě a územím Benjaminovým na jihu [Sd 4,5; 2S 20,21]. Na hoře E. bydlil Micha, proslulý modlářským obrazem [Sd 17,1], a levita, jehož ženina vedla k nepřátelství mezi E. a Benjaminskými [Sd 19,1].

3. Les Efraim, v němž se odehrál boj mezi přívrženci Davidovými a Absolonovými [2S 18,6], ležel někde východně od Jordánu poblíž Mahanaim. Jméno snad souviselo s porážkou E. v době Jeftově [Sd 12,1n].

4. Město nedaleko Balazor [2S 13,23], 6 km sv od Betel, poblíž pouště [J 11,54].

5. Efraim a Juda se stali představiteli dvou různých zbožností v době SZ. Souviselo to s tím, co Daněk a Bič nazývají „božností“ králů. E. jako představitel severních kmenů izraelských podlehl totiž egyptskému pojetí krále [Jeroboám strávil delší dobu v Egyptě], jenž byl pokládán za vtělení božstva a tedy za předmět náboženské úcty. Proto Jeroboám zřizuje státní, přesněji: královské svatyně v Betelu a Danu [1Kr 12 n; sr. Am 7,13]. Proto také starý Izrael považoval ustanovení krále za pohrdnutí Hospodinem [1S 8,7n] a snažil se omeziti božnost králů [1S 10,25]. Kdežto judští králové, i když jim božnost králů efraimských byla stálým osidlem, drží se pojetí misijně služebného, t. j. pokládají se pouze za vykonavatele svrchovanosti Hospodinovy. Musejí uzavírat smlouvu jak s Hospodinem, tak s lidem. Proto také zaslíbený mesiáš může pocházet jen z rodu Davidova a pokolení Judova [sr. Mt 2,1; 12,23].