Manasses

Manasses [hebr. podle tradice: ten, který způsobuje zapomenutí; assyrsky jméno božstva Meni, Minse, Menase, takže Manasses by znamenalo „bůh Men se zmocnil“; arabsky „ten, který způsobil bezpráví“, takže někteří badatelé se domnívají, že jde vlastně o jméno Jakoba, který bojoval s andělem Gn 32. Jsou to vše překlady a výklady nezaručené!].

1. Nejstarší syn Josefův a jeho ženy Asenat [Gn 41,50-51; 46,20], bratr Efraimův. Historie kmenů izraelských je příliš temná, abychom dovedli pověděti něco určitého. Nevíme na př., proč v knize Sd 5 chybí jméno Manasses, ačkoliv se tam už vyskytuje jméno Efraim. Nevíme, proč Jakob, dávaje požehnání svým synům, dal přednost mladšímu Efraimovi [Gn 48,8-21]. Kmen M. se skládal ze sedmi rodů, z nichž jeden byl založen synem M. Machirem, ostatní jeho vnukem Galádem [Gn 50,23; Nu 26,28-34; Joz 17,1n]. Při prvním sčítání měl kmen 32.200 bojovníků [Nu 1,34n], při druhém po 38 letech 52.700 [Nu 26,34]. Podle tradice zaujímaly kmeny Manasses, Efraim a Benjamin západní stranu stánku úmluvy při rozbití stanů na cestě do země zaslíbené [Nu 2,20-21]. Při rozdělení zaslíbené země usadila se polovice pokolení M. východně od Jordánu v pahorkatině Galádské a Argobské [Joz 13,29-32] na úpatí hory Hermon [1Pa 5,23]. Sr. Joz 17,1; Dt 3,13-15. Byla to horská, velmi úrodná planina, jež dodnes je obilnicí Sýrie. Tato část pokolení však splynula s původním obyvatelstvem té krajiny, projevujíc malou odolnost náboženskou. 1Pa 5,25-26 ne nadarmo ji uvádí mezi prvními, kteří byli odvedeni do zajetí assyrského. Druhá polovina kmene překročila Jordán a zaujala krajinu sev. od pokolení Efraim až k rovině Jezreel [Joz 17,7-13]. Ale Efraimci sídleli porůznu na území M. [Joz 16,9] a Manassesovci měli obsazena různá města na území pokolení Asser a Izachar [Joz 17,11; 1Pa 7,29]. Soudce Gedeon byl Manassesovec [Sd 6,15]. Někteří příslušníci tohoto kmene se připojili k Davidovi v Sicelechu [1Pa 12,19n] a dalších 18.000 v Hebronu [1Pa 12,31, sr. v. 37]. O Manassesovcích slyšíme později, že se připojili ke králi Azovi [2Pa 15,9] a že se zúčastnili velikonoční slavnosti v Jerusalemě za Ezechiáše [2Pa 30,1.10. 11.18; 31,1] a za Joziáše náboženské reformy [2Pa 34,6.9].

2. M., čtrnáctý král judský, syn Ezechiášův a jeho manželky Chefziby [2Kr 21,1n]. Podle tradice počal kralovati jako dvanáctiletý a panoval od 689-642. Obrátil se proti prorockým reformám, zavedl starou modloslužbu a z politických důvodů obětoval i slunečním božstvům [2Kr 21,2-5]. Svého syna obětoval Molochovi [2Kr 21,6], spáliv ho ohněm. Prolil mnoho nevinné krve, proroky pronásledoval; podle pověsti dal prý Izaiáše zabedniti v dutém stromě a rozřezati pilou. Poplatný byl Assyřanům. Po smrti Assarhadonově přitáhlo vojsko assyrské k Jerusalemu, dobylo ho a Manassesa v řetězích odvedlo do Babylona [2Pa 33,11-13]. Manasses činil pokání, byl znovu dosazen na trůn. Hleděl svoje staré chyby napravit odstraněním modlářství. Opevňoval také města a na konec uzavřel ochranný spolek s Egyptem. Po smrti byl pohřben v zahradě svého domu, nikoliv v hrobích královských [2Kr 21,17n; 2Pa 33,20].

3. M., syn Pachata Moábského, který napodnět Ezdrášův zapudil svou pohanskou manželku [Ezd 10,30].

4. M., syn Chasumův, který v době Ezdrášově zapudil svou ženu cizozemku [Ezd 10,33].